Označovat bojkot Izraele za antisemitismus je pokrytecké, říká historik

Barry Trachtenberg je profesorem židovské historie na Wake Forest University ve Spojených státech. Je autorem několika knih, poslední z nich je The United States and the Nazi Holocaust: Race, Refuge and Remembrance.

Podepsal takzvanou Jeruzalémskou deklaraci antisemitismu, která reaguje na zneužívání pojmu antisemitismus k diskreditaci kritiků Izraele. „Když teď nějaký akademik odmítne jet do Izraele kvůli tomu, co se děje Palestincům, označují ho za antisemitu, který se snaží podrývat Izrael. To je prostě pokrytectví,“ říká v rozhovoru, který s ním v Praze vedly Seznam Zprávy.

Židovskou historii vystudoval mimo jiné i na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a na Oxfordu. Specializuje se na holokaust, antisemitismus a historii amerických židů. Na cestě Evropou zkoumá, jak odlišně vnímají holokaust v jednotlivých zemích. V rozhovoru mluví i o Donaldu Trumpovi, amerických evangelikálech a o rozdílech mezi antisemitismem a utlačováním jiných etnických skupin.

Nejdříve se zeptám na aktuální věc, zabití palestinské novinářky Širín abú Aklahové. Zaujala mě reakce izraelské velvyslankyně pro boj s antisemitismem Noy Tišbiové. Ta napsala, že novináři jsou ve světě zabíjeni každý týden, a to bez této globální reakce. Prý jde tedy o dvojí standard a antisemitismus. Jako kdyby se Izrael posouval do role oběti…

Její vražda je strašlivou tragédií a způsob, jakým to izraelská společnost přešla a jak narušila násilím její pohřeb, je toho jen dalším důkazem. Četl jsem nějaké její články a vím, že byla vůdčí osobností, která přibližovala palestinské zkušenosti s izraelskou okupací a útlakem. V její práci jsem ale nikdy neshledával nic antisemitského.

Víte, že vzhledem k mé práci, kterou jsem strávil většinu života, mě téma antisemitismu ve světě velice znepokojuje, navzdory tomu ale vidím, že je téma antisemitismu v mnoha případech využíváno jako politický nástroj k tomu, aby zastavil kritiku izraelské politiky.

Vloni jste podepsal otevřený dopis právě proti politickému zneužívání pojmu antisemitismus. Mění se to nějak s nástupem nové izraelské vlády, která je politicky pestrá a zasedají v ní i levicoví a liberální ministři?

Ne, vůbec. Myslím, že jeden palestinský člen koalice, která vznikla kvůli svržení Netanjahua, z ní odešel, protože zjistil, že s ní nemůže spolupracovat. Ta koalice vznikla jen z jediného důvodu – aby svrhla Netanjahua – ale palestinským záležitostem žádný prostor nedává.

Takže co se týká budoucnosti Palestinců žijících pod izraelskou nadvládou, jsem velmi pesimistický. Myslím, že je potřeba to přehodnotit, stejně jako celou politiku v regionu. Nejsem tím, kdo by říkal, jaké má být řešení, mělo by ale být založené na základní rovnosti všech lidských bytostí.

Včera jsem viděl video, v němž šéf Světového židovského kongresu Ronald Lauder volal po tom, aby se výraz antisemitismus přestal používat a nahradil se výrazem nenávist k židům. Souhlasíte s ním?

To prohlášení jsem neviděl, ale znám ten názor. O antisemitismu se v posledních asi padesáti letech mluví jako o věčné nenávisti a my historici se snažíme zasadit ho do nějakého časového rámce. Objevil se ve druhé polovině 19. století jako reakce na modernizační změny v časech kolonialismu a ekonomické transformace. To, co spojuje různé aspekty antisemitismu, je názor, že pro židy ve společnosti není místo.

Nemyslím si, že by se od toho dnešní antisemitismus lišil a výraz nenávist k židům jen zakrývá jeho komplexnost. Termín nenávist k židům odkazuje k judeofobii, která existovala v Evropě před průmyslovou revolucí, kdy byli židé marginalizováni částečně kvůli svým náboženským a částečně ekonomickým odlišnostem. Nemyslím ale, že bychom byli v této situaci dnes.

Jednou z vašich tezí je, že antisemitismus není o nic horší než to, čemu čelí jiné utlačované národy nebo etnika. Je to ale možné srovnávat bez té historické zkušenosti, kterou si židé prošli?

Myslím, že ano. Dlouho tady vzhledem k holokaustu panoval závěr, který sdílí mnozí židé, že antisemitismus nebyl jen jedinečnou formou utrpení, ale i jakýmsi vrcholem utrpení, které dopadalo na židy více než na jiné etnikum. Když se ale podíváte do historie, zjistíte, že útlak židů a nenávist k nim byly v Evropě i na jiných místech světa vždy propojené s jiným útlakem a marginalizací lidí. A že židé na tom byli mnohdy lépe než ti ostatní utlačovaní a že k tomu útlaku i sami přispívali.

Akademici na této tezi pracovali více než sto let. Židé byli na jednu stranu ve středověku utlačovanou náboženskou menšinou, na druhou stranu ale byli městským obyvatelstvem, které na tom bylo obvykle ekonomicky dobře a mělo svobodu pohybu.

Tohle samozřejmě nemůže sloužit jako omluva pro strašné násilí, kterému v některých časových obdobích čelili, nemůžeme se ale soustředit jen na jedno a přehlížet druhé. Židé se, stejně jako jiné národy, posunuli z pozice utlačovaného do pozice utlačovatele. Teď jsme v pozici, kdy tu máme židovský stát, jehož občanem se může stát každý žid na světě, je to jaderná mocnost, klientský stát USA a regionální supervelmoc. Nemůžeme říkat, že jsme navždy oběti.

Vaše druhá kniha pojednává o holokaustu ve Spojených státech. Jak se tam změnil pohled na holokaust v posledních letech? Myslím zvláště v souvislosti se zvolením Donalda Trumpa do Bílého domu…

To mělo řadu důsledků. Právě mě proto vydavatelství požádalo o druhé vydání této knihy, díky níž jsem měl příležitost se nad tím pořádně zamyslet. Když byl Trump zvolen, zažili jsme vlnu útoků, terčem byly různé skupiny. Hned první den ve funkci vydal zákaz příjezdu občanů muslimských států do USA. To bylo v den, kdy si připomínáme holokaust. Brzy poté Trumpův mluvčí prohlásil, že Hitler nikdy nepoužil chemické zbraně, zažili jsme také řadu útoků na židovské hřbitovy.

Na straně amerických židů to vyvolalo dvojí reakce. Na jedné straně zděšení z toho, že antisemitismus roste: Proto tedy musíme podporovat Izrael, dávat mu více peněz, protože židé v Americe jsou zranitelní a musejí mít místo, kam mohou utéci.

Na druhou stranu jsme ale také zjistili, že terčem útoků nejsou jen židé. Byli to také Afroameričané, které střílela policie, a když pak přišel covid, stali se terčem nenávistných útoků Američané asijského původu. Židé na levici si začali uvědomovat, že je potřeba spolupracovat s jinými utlačovanými skupinami, a zároveň si připustit, že židé, kteří přišli po druhé světové válce do Ameriky z Evropy, měli v Americe všechna privilegia bělochů.

Jak byste vysvětlil fakt, že silně proizraelsky smýšlejí američtí evangelikálové a někdy i část krajní pravice? To nevypadá právě logicky.

Nad tím se taky zamýšlím. Když jsem byl podruhé jako student v Izraeli, bylo to v době vypuknutí druhé intifády. Přijel jsem a po třech týdnech se stal Ariel Šaron premiérem, přivedl na Chrámovou horu 1500 vojáků a způsobil druhou intifádu. No a já jsem v té době kromě studií také působil jako manažer v hostelu pro lesbické a gay cestovatele, kde jsme během čtyř měsíců nepřivítali jediného návštěvníka. A jediní turisté, kteří se tehdy procházeli po jeruzalémském Starém Městě, byli evangelikálové z Ameriky.

Zamýšlel jsem se nad tím, čím je to způsobeno. Částečně křesťanskou eschatologií (nauka o posledních věcech, pozn. red.), podle níž má být židovský třetí chrám umístěn na Chrámové hoře, aby se mohl vrátit Ježíš Kristus. Druhou variantou je to, že se část židů chce odlišit od těch, kteří se hlásí k Demokratické straně nebo obecně k levici, a proto jsou tak proizraelští.

Donald Trump během svého mandátu vyznával velmi silně proizraelské postoje, přestěhoval například ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma, zastavil financování palestinských uprchlíků, pro něž byly tehdy USA zásadním dárcem. Trump tak říkal: Podívejte se, jak moc jsem proizraelský. Na druhou stranu tam ale byla vlna antisemitismu, která vycházela z Bílého domu… Velké americké židovské organizace ve snaze podporovat Izrael přehlížely tu skutečnou hrozbu, kterou je ideologie o nadřazenosti bílé rasy, jejíž stoupenci se během Trumpova prezidentství cítili posílení.

Co si myslíte o hnutí BDS (bojkot, odklon investic, sankce), které bývá označováno za antisemitské? A to nejen izraelskými představiteli, ale i mnohými politiky v Evropě, například Emmanuelem Macronem.

Je to pokrytectví v tom nejhorším slova smyslu. Během druhé palestinské intifády jsme i od liberálů slýchávali nářky, proč nemůže být nějaký palestinský vůdce, který by nevzýval násilí. Takového bychom mohli podporovat. Přestaňte posílat děti, aby házely kamení, přestaňte s bombovými útoky. BDS je ale přece nenásilné hnutí, které jen žádá, aby lidé následovali modelu z jižní Afriky v osmdesátých letech.

No a najednou slyšíme, že je to antisemitské hnutí a Izrael se ho bojí mnohem více než palestinských útoků. Když teď nějaký akademik odmítne jet do Izraele kvůli tomu, co se děje Palestincům, označují ho za antisemitu, který se snaží podrývat Izrael. To je prostě pokrytectví.

Je nějaký rozdíl mezi vnímáním holokaustu v USA a Evropě? Někteří lidé tvrdí, že Evropa je v tomto směru ovlivněná migrací z muslimských zemí…

Evropa je ovlivněná muslimskou migrací, to je ale pro ni jen dobře. Odlišnosti ve vnímání holokaustu určitě existují. V Americe je holokaust vnímaný jako tragédie, která se stala někde daleko. Má to různé důvody. Američtí židé cítí připomínání si holokaustu jako morální povinnost, protože se to stalo jejich lidu. Zároveň to ale také slouží k tomu, aby se neřešily problémy v samotných Spojených státech – organizace sice ukazují svoji toleranci připomínáním holokaustu, za ten ale nenesou žádnou odpovědnost. Na rozdíl od násilí vůči černochům, za genocidu původních obyvatel a další útlak, který nepřiznávají.

Tady v Evropě jsou různé státy a to, jak vnímají holokaust, je právě předmětem naší cesty (s profesorem Trachtenbergem cestuje i skupinka studentů, pozn. red.). Nejdříve jsme byli v Mnichově, kde naši studenti zažili rasismus proti černým a také diskriminaci na základě postižení.

I v rámci židovské komunity je například kontroverzní téma, zda je vhodné se procházet po jménech zemřelých. Na jednu stranu je to velmi efektivní prostředek k tomu, jak je připomenout, na druhou stranu to někteří lidi chápou jako urážku.

Rozdíly panují i v otázce reparací. Německo je po druhé světové válce platilo. Byly nedostatečné, ale přece jen byly. Když v Americe někdo jen zmíní reparace (za genocidu indiánů), okamžitě na něj média útočí.

Dá se ještě dnes mluvit o tom, že mají židé nějakého úhlavního nepřítele? Ať už mluvíme o Židech jako etniku, nebo o Státu Izrael. Je to Írán, nebo muslimové jako celek?

Já sám mám mezi Íránci drahé přátele a kolegy… Židé jsou ohromně dynamičtí a různorodí lidé tvořící celou civilizaci. Samozřejmě existují lidé, kteří nenávidí všechny židy, já bych ale v těchto termínech nepřemýšlel. Stát Izrael má své nepřátele, přirozeně, vždyť je také mocností v regionu. Připomněl bych, že všechny války, které Izrael od roku 1948 vedl, začaly jeho preemptivními údery. Když ale studujete izraelskou historii, pořád se v ní mluví o obraně a obranných válkách.

Zmínil jste sice pesimismus ve věci řešení konfliktu s Palestinci, v Americe se ale liberální židé stávají hlavní silou v rámci židovské komunity. Může to v budoucnu ovlivnit americkou zahraniční politiku?

Ne, my nejsme v žádném případě vůdčí silou. Snažíme se, přibývá nás, ale máme ještě hodně před sebou. Zahraniční politiku to doufám ovlivní, i proto jsme ostatně v prosinci 2020 vytvořili Jeruzalémskou deklaraci antisemitismu, která se měla odrazit v politických debatách. Cílem bylo také poskytnout Palestincům prostor na to, aby mluvili o svém životě pod izraelskou nadvládou. Původně bylo pod naším dopisem podepsáno 200 akademiků, pak jsem ale dostal tisíce žádostí od lidí, kteří se chtěli také připojit a podepsat.