Zemřel papež František. Svatý otec, který nechtěl shlížet z trůnu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zemřel duchovní vůdce více než miliardy katolíků, papež František. Oznámil to na Velikonoční pondělí Vatikán.

„Dnes ráno v 7:35 se František, biskup římský, vrátil do Otcova domu. Jeho celý život byl zasvěcen službě Pánu a jeho Církvi,“ prohlásil vatikánský kardinál komoří Kevin Farrell.

Jak významný odkaz za sebou František zanechá, se ukáže teprve s odstupem.

Je ale nepochybné, že jeho pontifikát byl v nejednom ohledu přelomový. Například už jen tím, že František byl prvním papežem z Latinské Ameriky a zároveň prvním členem jezuitského řádu, který stanul v čele katolické církve.

Když byl v březnu 2013 vybrán pod svým občanským jménem Jorge Mario Bergoglio za nástupce Benedikta XVI., který předtím šokoval svět svým odstoupením, některé vatikánské analytiky volba tehdy 76letého argentinského kardinála překvapila. Předpokládali, že z papežského konkláve vzejde někdo mladší.

Výběr měl své opodstatnění. Bergoglio měl podporu tradicionalistů i reformistů, jeho bezprostřední a skromné vystupování dávalo šanci k oživení vztahu mezi církví a běžnými věřícími, sympatie vzbuzoval i odhodláním k reformě vatikánské kurie.

Tato očekávání jako papež František v zásadě naplnil. Už krátce po nástupu si získal velkou podporu mezi věřícími katolíky, ale i ostatními lidmi, kteří oceňovali jeho prostý a lidský přístup.

„Učinil papežství mnohem lidštějším, mnohem přístupnějším, mnohem méně vzdáleným,“ vyhodnotil Františka v roce 2020 jeden z jeho životopisců Austen Ivereigh.

Jorge Mario Bergoglio se narodil 17. prosince 1936 v Buenos Aires do rodiny italských přistěhovalců. V mládí mu kvůli infekci vyoperovali část plíce. Vystudoval střední chemickou školu, vybral si ale povolání kněze. Vysvěcen byl v roce 1969 a o čtyři roky později se stal provinciálem jezuitů v Argentině.

Kritickým obdobím v Bergogliově církevní kariéře byla vláda argentinské vojenské junty. Později se musel bránit obvinění, že v roce 1976 fakticky vydal dva kolegy kněze do rukou vojenských úřadů tím, že odmítl veřejně podporovat jejich sociální práci ve slumech v Buenos Aires, která vadila tehdejšímu režimu.

Vatikán později důrazně popřel, že by se František během vlády junty provinil. Později už jako papež podporoval blahořečení zavraždění argentinských kněží a navrhl prohlásit za svaté pět katolických duchovních, kteří byli v roce 1976 zabiti v kostele svatého Patrika v Buenos Aires. Na jeho žádost také Vatikán obětem argentinské diktatury a jejich příbuzným zpřístupnil své dokumenty, které se tohoto období týkaly.

V 80. letech Bergoglio přednášel na univerzitách a stal se blízkým spolupracovníkem kardinála a arcibiskupa Antonia Quarracina. V 90. letech se stal nejprve biskupem a po Quarracinově smrti arcibiskupem Buenos Aires. Už tehdy proslul svojí skromností, až asketičností, jezdil například veřejnou dopravou.

V roce 2001 ho papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem. V tomtéž roce na sebe poprvé výrazně upozornil v Římě, když jako tzv. generální relátor řídil biskupskou synodu, na které zdůraznil roli sociální nauky církve. V dalších letech vedl opakovaně argentinskou biskupskou konferenci a před svým zvolením papežem byl členem několika vatikánských kongregací.

Jako hlava církve se František zapsal svým zájmem o lidi na okraji, hlavně o chudé nebo o uprchlíky. Několik měsíců po svém zvolení, v červenci 2013, nečekaně navštívil středomořský ostrov Lampedusa, aby upozornil na tíživou situaci afrických běženců.

Jeho stoupající popularita se rychle projevila na sociálních sítích, kde ho sledují miliony lidí.

„Moji lidé jsou chudí a já jsem jedním z nich,“ prohlásil, když zdůvodňoval, proč se namísto v rozlehlém a okázalém apartmánu, který používali papežové v minulém století, ubytoval v menším bytě vatikánského penzionu. Neoblíbil si ani palácové letní sídlo papežů v Castel Gandolfo.

V některých západních médiích měl František často nálepku reformátorského, liberálního papeže. Například díky slovům, že pokud je někdo gay a hledá Boha, on ho jako papež nemá co soudit kvůli jeho orientaci.

Za svého pontifikátu také jmenoval mnoho žen do vedoucích funkcí ve vatikánské státní správě i církevních institucích. Letos v lednu například poprvé jmenoval ženu do úřadu vatikánského prefekta. Italská řeholnice Simona Brambillaová vede Dikasterium (dříve kongregaci) pro společnosti zasvěceného života a společnosti apoštolského života.

Hlavně v sociálních otázkách se František občas projevoval pro leckoho až téměř radikálně, například když opakovaně kritizoval systém a dopady tržní ekonomiky nebo když přirovnal zadržovací centra pro uprchlíky ke koncentračním táborům.

Podle znalců církevních poměrů se nicméně nedá tvrdit, že by byl František vyloženě liberál. Ve věroučných otázkách se zpravidla držel dosavadních církevních pozic, odmítl kněžské svěcení žen či uznávání homosexuálních svazků a interrupce označil za jeden z nejhorších zločinů.

Část tradicionalistů Františkovi kupříkladu vyčítala, že zaujal příliš benevolentní postoj k rozvedeným a znovu sezdaným lidem nebo že se někdy vyjadřuje nejednoznačně a musí pak zpětně korigovat své výroky. Šlo však spíše o důsledek Františkova vstřícného přístupu k lidem v nesnázích a také jeho spontánního způsobu vyjadřování.

Pokud byl ve vatikánských kuloárech František kritizován, nebylo to ani tak za nějaké teologické názory, jako spíše za ráznost, podle některých až autokratický styl, kterým řešil některé záležitosti a problémy.

Během svého pontifikátu František podnikl množství zahraničních cest, a to i z hlediska římskokatolické církve do velmi netradičních míst, jako byla například Srí Lanka, Barma nebo Bangladéš.

Stal se prvním papežem, který sloužil mši na Arabském poloostrově, když v roce 2019 navštívil Spojené arabské emiráty. Loni v září pak navštívil největší muslimskou zemi Indonésii a v Jakartě podepsal společnou deklaraci s tamním velkým imámem.

Stejně jako jeho předchůdce Benedikt se i František musel potýkat s tíživým dopadem skandálů sexuálního zneužívání na důvěryhodnost církve. Ačkoli byl i v těchto otázkách otevřený, zejména v prvních pěti letech mandátu se nevyhnul problémům.

Na začátku roku 2018 při cestě do Peru a Chile vyvolal pobouření, když se nejprve postavil na stranu chilského biskupa Juana Barrose, který byl obviněn z tajné dohody, aby zakryl zneužívání nechvalně známým knězem Fernandem Karadimou. Později papež poslal do Chile omluvný dopis, pozval tamější biskupy do Říma a přijal Barrosovu rezignaci.

V následujícím roce František uspořádal o zneužívání světové biskupské setkání, po kterém následoval přelomový krok – přísnější pravidla při vyšetřování těchto případů a zejména otevření otázky odpovědnosti diecézních biskupů za nečinnost při jejich šetření.

Na mezinárodní úrovni se František často vyjadřoval k aktuálním problémům. Kromě migrace a sociální nerovnosti to byla hlavně změna klimatu.

Snažil se také vystupovat jako diplomatický prostředník smíření v konfliktních oblastech, například v Jižním Súdánu nebo Kolumbii. Pomohl také k historickému obnovení diplomatických vztahů mezi Kubou a Spojenými státy.

Ne vždy se ale Františkova aktivita setkala s pochopením. Kriticky je v části církve hodnocen smířlivý kurz Vatikánu vůči komunistické Číně, který je podle některých až podlézavý a v přímém rozporu s protitotalitním dědictvím někdejšího papeže Jana Pavla II.

Po začátku ruské invaze také František vícekrát nepříjemně překvapil věřící na Ukrajině nebo na Západě, když při hodnocení konfliktu občas nerozlišoval jasně mezi agresorem a napadeným.

Tyto Františkovy přešlapy či chyby ale sotva zastíní jeho historické přínosy. Jeden z hlavních shrnul prestižní americký týdeník The New Yorker, když hodnotil deset let od jeho zvolení do čela církve: „Papež ukázal, že katolicismus je dynamická instituce, jejíž vůdce je schopen otevřeně čelit nevyřešeným otázkám.“