Zemětřesení si v Turecku vybírá neviditelnou daň. Trauma hrozí milionům lidí

Dilek uvízla při ničivém zemětřesení, jež zasáhlo Turecko a Sýrii na začátku února, pod troskami obklopena rozbitým sklem. Naštěstí ji zachránil známý, ostatní členové její rodiny ale tragédii nepřežili.

První dva dny nemohla dívka ani plakat, cítila se otupěle. Když pak o svém utrpení ale vyprávěla, emoce začaly vyplouvat na povrch. „Moje matka naposledy vydechla v mém náručí. I když umírala, zachránila mě, protože byla nade mnou. Nemohla jsem pro ni nic udělat,“ popsala pro stanici BBC traumatickou zkušenost.

„Můj bratr uvízl ve vedlejším pokoji a táta trpěl v bolestech. V tu chvíli se mi zhroutil celý svět. Jste svědky smrti všech, které máte rádi. Necítím hněv ani touhu po pomstě. Jen se cítím strašně prázdná,“ poznamenala.

Podobně jako Dilek čeká ty, kteří přežili, vyrovnávání se s následky katastrofy. Nejničivější zemětřesení v novodobé historii Turecka si vyžádalo v zemi přes 44 tisíc obětí, asi 1,5 milionu obyvatel zůstalo v chladném počasí bez domova.

Miliony lidí přišly podle BBC o rodinu, zaměstnání, životní úspory a naděje do budoucna. „Ti z nás, kteří jsou nyní naživu, zůstanou pod troskami až do smrti,“ napsal britské stanici další přeživší.

Psychologové oslovení agenturou Reuters se shodují, že přeživší si ponesou vážné psychické následky. Lidé, kteří prožili takovou traumatickou událost, si podle nich projdou následujícími fázemi: krátce po tragédii se budou potýkat s počátečním šokem, pak s úzkostmi a strachem, které vystřídá vnitřní popírání událostí.

Odborníci se obávají, že nejhůře se zemětřesení podepíše na dětech. Většině z téměř 5,5 milionu nezletilých, kteří žijí v zasažených oblastech, hrozí úzkosti, deprese a posttraumatické stresové poruchy, jak uvedl Dětský fond OSN (UNICEF).

„Víme, jak důležité je pro děti a jejich zotavení učení a rutina. Potřebují mít možnost pokračovat ve vzdělávání a naléhavě potřebují psychosociální podporu, která jim pomůže vyrovnat se s traumatem, které prožily,“ uvedl podle Reuters regionální ředitel UNICEF pro Evropu a střední Asii Afshan Khan po návštěvě Turecka.

O to se snaží například odborníci v táboře pro vysídlené osoby vedle stadionu Hatay na předměstí zasaženého města Antakye. Zařídili zde malé herní koutky a postavili stany plné hraček, kterými chtějí dětem alespoň na chvíli ulevit.

„Vidíme, že některé děti nemohou spát, jiné nemohou jíst,“ řekl Mehmet Sari, vládní pracovník psychosociální podpory. Podle něj potřebují dlouhodobou podporu, aby se z traumatu zotavily.

Snahy ale komplikují i otřesy, které jsou v zasažené oblasti stále takřka na denním pořádku, ačkoliv jejich síla většinou nepřesáhne 5 stupňů Richterovy škály.

Silné zemětřesení o síle 6,4 stupně z minulého pondělí nicméně bylo cítit také v jednom z táborů. Na videu, které Reuters poskytly tamní pracovníci, je vidět, jak se dětský jásot a zpěv mění v křik. I tento týden v pondělí na východě Turecka zaznamenali další otřesy o síle 5,2 stupně, zemřel po nich další člověk.

Trauma popisuje i Tugce Seren Gulová, která nedokáže již tři týdny usnout, dokud nemine 4:17 ráno. Tedy čas, kdy zemětřesení na začátku února srovnalo se zemí její dům. „Pořád si říkám, že v tu dobu udeří další katastrofa, a jen čekám, až to přejde,“ říká osmadvacetiletá žena, které se podařilo s matkou vyběhnout z rodinného domu chvíli před jeho zhroucením.

Poté, co se bosá dostala na ulici, uviděla Gulová mrtvá těla sousedů, které zabil padající beton. Pamatuje si křik lidí uvězněných pod troskami.

Takové okamžiky se podle ní těžce podepsaly na duševním zdraví přeživších, kteří „přišli o všechno“. Jednou chce vyhledat odbornou pomoc, aby se vypořádala s traumatem, ale nyní je pro ni a její rodinu prioritou srovnat se s materiálními škodami.

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan přislíbil obnovu domovů do jednoho roku. Zabere to ještě mnoho měsíců, než budou moci tisíce lidí opustit stany nebo kontejnery, které teď tvoří jejich nový domov, popsala agentura Reuters.

Právě částečný návrat k normálnímu životu a rutině je ovšem podle odborníků klíčem k získání pocitu bezpečí, o který přišli.

Cagay Duru z Asociace tureckých psychologů pro BBC uvedl, že vyrovnat se s traumatem takového rozsahu není snadné, ale mluvit o něm, vyjádřit své pocity a myšlenky, by mělo být prvním krokem k uzdravení.

Varoval, že pokud by během procesu truchlení nebyla potřebným osobám poskytnuta psychosociální podpora, mnoho lidí může skončit se závažnými poruchami, jako je posttraumatická stresová porucha (PTSD) nebo deprese. U těchto lidí je také vyšší riziko, že začnou užívat návykové látky.

„Vláda by tak do svého úsilí o obnovu země měla zahrnout i kroky týkající se duševního zdraví,“ myslí si Ayse Bilge Selcuková, psycholožka na turecké univerzitě MEF.

Turci byli podle ní již dříve vystaveni vysokému tlaku kvůli rostoucí chudobě a dopadům pandemie koronaviru. Zemětřesení podle ní problémy ještě významně umocnilo.

„Stres je chronický a neustálý a nyní přesáhl úroveň, kterou můžeme zvládnout. Aby se tento národ postavil na nohy, musíme v sobě najít sílu, a to začíná u naší psychologie,“ poznamenala Selcuková.

Vyzvala tak vládu, aby uvolnila peníze na vyškolené psychology, kteří by se vydali do postižených oblastí a zůstali tam. „Klíčová je dlouhodobost. Neměli bychom svou pozornost za tři měsíce utnout,“ řekla.