Zemědělci budou více zavlažovat, pitné vody zbyde méně, říká expert

Klimatická změna bude pro přístup k pitné vodě představovat stále větší problém, říká v rozhovoru Jan Faltus z organizace Člověk v tísni. Už 15 let objíždí státy globálního jihu a organizuje pomoc v oblasti vodohospodářství.

V budoucnu se podle něj bude třeba více soustředit na recyklaci, hospodaření s vodou a úniky, stejně jako na inovativní metody zavlažování. Na zavlažování se totiž bude spoléhat čím dál více farmářů a sladké vody pro přímou spotřebu pak bude o to méně.

„Bude potřeba lépe využívat množství sladké vody, které máme k dispozici, než hledat další zdroje,“ říká Faltus s tím, že myšlení lidí na jihu zatím není takto nastavené.

Vy jste se právě vrátil z pracovní cesty po válkou zmítaném Jemenu. Jaká je v zemi situace? Zlepšila se po íránsko-saúdském smíření?

V Jemenu jsem byl vůbec poprvé, v zemi jsme začali pomáhat před rokem, registrace trvala dlouhou dobu. Zatím jsme jen na jihu, v Saná’a nemáme ještě registraci. Situace v zemi je nyní klidnější, dostupnost je trochu lepší, od kolegů mám zprávy, že se dá dojíždět i do míst, kam se ještě před rokem nedalo.

Bezpečnost ale stále není dobrá, nikdy nevíte, co se může stát. Cesty se nám ze dne na den rušily, kvůli incidentům jsme museli měnit program. V zemi stále probíhají demonstrace, které jsou spíše ekonomického než politického charakteru. Protesty proti inflaci, zdražování potravin, nedostatku energií, atd.

Vy i další experti na vodu obvykle uvádíte, že její nedostatek v zemích globálního jihu je způsoben spíš špatným managementem než faktickým nedostatkem vody. Platí to i pro Jemen?

Ne tak úplně. Nedostatek vody má dva důvody - buď fyzický, kdy voda opravdu chybí, druhý je pak ekonomický. V Jemenu se projevuje obojí, na rozdíl třeba od rovníkové Afriky nebo Etiopie, kde je vody dostatek a srážkové roční úhrny jsou mnohem vyšší než u nás.

Jemen je pouštní země a jediným zdrojem vody, který má k dispozici, je voda podzemní. Její zásoby sice nejsou malé, ale nejsou nekonečné. Čím více budou čerpat vodu, tím více poklesne hladina spodní vody a bude to větší problém. Povrchové zdroje tam prostě nemají.

V čem konkrétně spočívá vaše pomoc v této zemi?

V první fázi jde o čistě humanitární, životy zachraňující operace, tedy dodávání vody v cisternách – v zemi stále funguje spousta uprchlických táborů, tam se voda stále vozí v cisternách.

Po zklidnění situace v poslední době se snažíme dostat i k systémové pomoci. Více spolupracujeme s místními vodohospodářskými úřady, zjišťujeme jejich situaci a snažíme se pomoci v hospodaření s vodou. Vodní management je velmi slabý, dříve se vše řešilo se Saná’a, to už ale kvůli konfliktu není možné, problémem je třeba i nedostatek dat.

Předpokládám, že stavby odsolovacích zařízení jsou už nad vaše možnosti…

Odsolování řešíme, protože problém se salinitou je velký. Tím, jak klesá hladina sladké spodní vody, tak se vytváří prostor pro slanou mořskou vodu, která se dostává do uvolněných podzemních prostor. Pobřežní mořská voda se tak dostává čím dál víc do vnitrozemí a zasoluje i vodu, která byla dřív sladká.

Stavba odsolovacích stanic je náročná technologie, dá se sice řešit pomocí solární energie, je to ale technologie velmi náročná na údržbu, náhradní díly i na obsluhu.

Jaký kout světa považujete z hlediska přístupu k pitné vodě za nejkritičtější?

Asi právě Jemen. Nezažil jsem zemi, kde by problémy s vodou byly tak těžko řešitelné. Většina podzemní vody se tam čerpá na zemědělství, tedy na zavlažování. Velká část z tohoto objemu přitom směřuje na zavlažování katu, místní drogy. Člověku moc nedává smysl, proč by tak drahocennou surovinou měli plýtvat právě na pěstování drog, jenže žvýkání katu je v tamní kultuře tak hluboce zakořeněné, že si to nikdo bez něj nedovede představit.

V zemi sice válčí Saúdská Arábie, ale ta se zároveň vždy chlubí svou humanitární a rozvojovou pomocí Jemenu. Je to znát i ve vodohospodářství?

V Adenu postavili Saúdové novou nemocnici, která ještě nefunguje, do budoucna by ale měla být centrem pro celý jih země. Ve vodě jsem žádnou jejich pomoc nezaznamenal. Pokud vím, nejvíc se v tomto sektoru angažují Němci, kteří to dělají opravdu systematicky.

Podívejte se, jak se jemenské děti lopotí kvůli zajištění pitné vody. Můžou tak mnohdy zachránit celou rodinu.

Zatímco v Jemenu působí Člověk v tísni krátce, v některých státech Afriky už s vodou pomáhá třeba 15 let. Můžete zhodnotit, zda se tam situace zlepšuje díky pomoci i vývoji, nebo naopak zhoršuje kvůli klimatickým změnám?

Jako příklad bych vzal Etiopii, kde budeme mít 20 let výročí, já osobně tam jezdím 15 let. Změna je veliká, a to směrem dopředu, je to hlavně díky investicím z Číny a Indie. Infrastruktura se obrovsky zvedla, v rámci energetické soběstačnosti tam staví přehrady na Nilu a na řece Omo.

Proti tomu jdou věčné konflikty mezi etniky - naposledy v Tigraji -, které to nabourávají, a klimatická změna, jež se projevuje hlavně v zemědělství. Zemědělci zápolí se střídáním sucha a povodní, rozhozenými cykly, s tím si neumějí poradit. Nepoužívají hnojiva, výnosy jsou malé.

Očekáváte, že kvůli přístupu k vodě nastanou v příštích letech větší migrační přesuny, třeba v rámci Afriky?

Nejsem klimatolog, zatím mi ale šoky přijdou spíš jako nárazové. Třeba v Etiopii jsme teď zažili tři dešťová období bez srážek za sebou, ale je to lokalizovaný problém, třeba o 500 kilometrů dál na sever už problém není. Obvykle jde o lokální problémy, ať už je to sucho, nebo bleskové povodně, které ale netrvají dlouho.

Je těžké posoudit, jaký to bude mít v budoucnu vliv na zemědělství a jeho výnosy. Myslím, že čím dál víc zemědělců bude spoléhat na zavlažování, což bude způsobovat problémy s dostupností vody. Bude jí méně k dispozici pro jiné účely.

Kde je obecně větší problém s vodním hospodářstvím - ve městech, nebo na venkově?

V zemích globálního jihu je největší problém na vesnicích. Vlády obvykle nemají kapacitu na to, dosáhnout do všech koutů země. Některé státy jsou hodně zemědělské a decentralizované, na africkém venkově jsou farmy rozeseté v krajině. Velice těžko se tam zajišťuje voda, protože není ekonomicky rentabilní tahat kilometry potrubí kvůli pár domům a investovat do toho velké peníze. Lidé jsou pak závislí na místních zdrojích, které jsou hodně zranitelné kvůli poklesu spodní vody, suchu, znečištění.

Úřady nechávají vodní management na místních komunitách. Už desítky let ze zkušenosti víme, že nejde o funkční model. Farmář sice rozumí zemědělství, ví, kdy zasít a sklidit, managementu vody ale už ne.

Vrty mohou být sto metrů hluboké, obsluhuje je elektromechanika… a řekněte farmáři, aby takový systém ovládal. Ti lidé nejsou profesionálové. Proto se teď zkouší různé pilotní projekty, jak vodní management zprofesionalizovat, jednoznačné řešení ale neexistuje.

Liší se vaše pomoc nějak výrazně podle zemí či kontinentů?

Například mezi tím, co teď děláme na Ukrajině a v Angole, je diametrální rozdíl. Na Ukrajině jsou univerzitně vzdělaní lidé, kteří jsou technicky na výši. Na Donbase byl jen vodohospodářský systém specifický tím, že ho v 50. letech postavil Stalin pro potřeby těžkého průmyslu. Ten už tam dnes není, takže je systém totálně naddimenzovaný. To nebylo možné dál provozovat, začali jsme pracovat na jeho transformaci, pak ale přišel únor a invaze Ruska a vše se zastavilo.

Je to něco úplně jiného než třeba v Angole, kde se řeší základní, ručně kopané a ručně ovládané vodní zdroje.

Jak moc do zásobování pitnou vodou zasáhl výbuch Kachovské přehrady?

Problém to představuje hlavně pro bezprostřední okolí, kde přehrada zásobovala zavlažovací systémy, mnoho z nich je teď nefunkčních. Co to udělá s mělkými vrty, které tam dnes fungují, to se zatím neví. Pokud vím, zatím se tam vozí voda v cisternách.