Země, kterou změna klimatu přivedla téměř na hranici hladomoru

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Extrémní sucho, ničivé cyklony provázené silnými dešti a povodněmi, zničená zemědělská úroda, stovky tisíc lidí trpících hladem, rostoucí ceny potravin a benzínu a téměř nefunkční infrastruktura – výsek problémů, se kterými se potýká Madagaskar.

O téměř 29milionové zemi se v uplynulých letech mluvilo především v souvislosti s extrémním suchem v jižním regionu Grand Sud. „V roce 2021 postihla Madagaskar poprvé za 40 let ta nejhorší sucha. Písečné bouře pokryly zemědělskou půdu. Vysídlení lidé se stěhovali do měst za obživou a další do lesních oblastí, kde zasahovali do přírodních rezervací a vypalovali lesy,“ popsal situaci stálý koordinátor OSN na Madagaskaru Issa Sanogo na loňském listopadovém klimatickém summitu v Káhiře.

Podle dat Světového potravinového programu (WFP) čtyři roky nepřetržitého sucha způsobily, že nouzovou potravinovou pomoc potřebovalo 1,47 milionů Malgašanů. Ti totiž zůstali bez možnosti pěstovat plodiny pro vlastní spotřebu.

Kritická situace nicméně není jen na jihu. Ještě zoufalejší je na jihovýchodě země v regionu Ikongo. Kvůli souhře několika faktorů zde lidé přistupují i k těm nejnepředstavitelnějším rozhodnutím.

„Ikongo je úžasné místo, neuvěřitelně krásné – zelené, úrodné, hodně vody. Není to místo, kde byste čekali tak vysokou míru lidí s podvýživou,“ říká pro Seznam Zprávy Brian Willett, šéf mise na Madagaskaru z organizace Lékaři bez hranic (MSF).

Právě vysoký počet kriticky podvyživených dětí i dospělých, kteří už několik sezón čelí jedné krizi za druhou a nemají kapacitu se s nimi už nadále vypořádávat, se podle Willetta točí v té nejhorší spirále chudoby.

Ikongo se totiž stále vzpamatovává především ze dvou velkých ničivých cyklonů z minulého roku (Batsirai, Emnati) a z těch letošních, včetně nedávného Freddyho, který si  vyžádal několik životů a ničil již tak zdevastovanou zemědělskou úrodu i lidské příbytky. Místní komunity s již sníženou odolností vůči opakujícím se šokům, tak žijí na hranici nebo už přímo za hranicí toho, co jsou schopny unést.

Právě proto se Lékaři bez hranic rozhodli jeden z jejich tří projektů v zemi otevřít právě v této oblasti, kde mimo jiné stoupá počet kriticky podvyživených dětí. „Jen v lednu jsme evidovali 2 tisíce akutně podvyživených dětí do pěti let,“ popisuje Willett. Varuje dále, že kromě přibývajících dětských pacientů se navíc blíží vrchol sezóny malárie.

V jak velkém zoufalství se komunity zmítají, přibližují právě z Ikonga i reportéři francouzské stanice France24. Z místa, které navštívili loni na podzim, informují o několika případech, kdy se lidé rozhodli z nouze přistoupit k prodeji vlastních dětí. Jak za ní nejmenovaná žena přišla s nabídkou odkoupit jedno z jejích dětí, popisuje místní farmářka Josiane Fasineraová.

„Vychovávala sedm dětí sama, takže přišla prodat svého 11letého syna. Řekla jsem jí ‚Není to správné, neprodávej ho. Pokud jsi ho přivedla na tento svět, je to proto, že ho miluješ. Nedělej to dítěti, bolí to‘. Ona odpověděla ‚už to dál nezvládnu a radši ho dám tobě‘.“ Žena si podle Fasineraové řekla za svého syna v přepočtu kolem 1090 eur.

Francouzská stanice také dále přibližuje příběh několikaměsíční dívky, kterou matka nechala jejímu osudu v rýžových polích. Holčičce byly tehdy tři měsíce a mladý pár, který se jí ujal, ji našel s provazem kolem krku.

„Myslím si, že ji matka chtěla zabít, když jí dala provaz kolem krku,“ říká na kameru Vené Masinday. „Její matka už ji nedokázala krmit a opustila ji. Říkala, že to neměla dělat, že ji neměla opustit, ale neměla ji čím nakrmit…Řekla nám, že když dítě najdeme, můžeme si ho nechat. Já dceru nemám, tak jsem si ji vzala,“ říká jeho manželka Narisoa.

Reportéři z France24 uvádí, že podobných příběhů slyšeli od lidí, kteří si nepřáli mluvit na kameru, několik. Přímou zkušenost s touto praktikou mají i pracovníci z Lékařů bez hranic, jak popisují. Malgašany k tomu nutí právě zoufalá situace a nutnost získat finanční prostředky pro zajištění zbytku rodiny.

„(Místní) předtím pěstovali a měli tak přístup k plodinám. Ale teď s cyklony o ně přišli. Infrastruktura je poničená. Ztratili veškeré prostředky,“ přibližuje situaci mnoha rodin projektový manažer MSF v Ikongu Gilles Grandclément.

„V komunitě se setkáváme s extrémními mechanismy zvládání. Jde o opravdu extrémně náročnou situaci, kterou tu lidé zažívají, a je devastující. Míra odolnosti lidí je zkoušená nad jejich limity,“ říká k tématu Willett.

Tamní vláda nicméně existenci těchto případů popírá.

Nadějí, jak se dostat aktuálně z toho nejhoršího v oblasti Ikongo, je poskytnutí humanitární pomoci. Krizové centrum proto vzniklo ve městě Ifaneria, kde pracovníci vyšetřili v době návštěvy reportérů 6500 dětí. Míru vážné podvýživy zaznamenali třikrát vyšší než je výstražný práh, uvádí France24.

„Momentálně jsou naše operace nouzovou reakcí. Snažíme se reagovat na ty nejvážnější případy podvýživy u dětí do pěti let. Staráme se o děti, které se léčí, ale mohou zůstat s rodiči, takže dochází do zdravotnického centra na léčbu jednou týdně, i o případy, které potřebují hospitalizaci,“ vysvětluje dále Willett.

Uvádí dále, že klíčovou výzvou je, aby měli místní především možnost se do zdravotnických center dostat. Stejně jako ti, co pomoc poskytují.

Pro kontext – Madagaskar má jeden z nejméně rozvinutých systémů cest na světě. Většina státních i místních silnic jsou navíc ve špatném stavu. Bez spojení tak žije až 17 milionů lidí z venkova, uvádí data Světové banky.

„Je to vzdálené místo, kam se dostanete velmi těžko. Když ze státní dálnice odbočíte do regionu Ikongo, a já jsem po ní jel ještě před sezonou dešťů, 90 kilometrů pojedete devět hodin. Tak si představte, jak vypadají silnice a do některých obcí opravdu žádné cesty nevedou,“ přibližuje vlastní zkušenost Willett. Na místa, kam se tým MSF nedostane, se tak snaží doručit aspoň potřebné zásoby nebo trénovat personál.

Možnou úlevu by v horizontu několika měsíců mohla přinést první sklizeň, ke které by mělo dojít v polovině roku. Pokud by se tento „optimistický“ scénář naplnil, místním se podaří sklidit rýži a maniok. Měli by tak mít minimálně aspoň co jíst. Jejich ekonomickou situaci to ale nevyřeší. Komunity zemědělců jsou totiž závislé na prodeji plodin a k tomu letos nedojde. Například vanilka nebo jakékoliv ovoce jsou totiž plodiny dvouleté a je tedy potřeba počítat s tím, že k jejich sklizni dojde až v roce 2024, vysvětluje Willett.

Těžké časy i přes poskytnutí humanitární pomoci tedy čekají komunity v Ikongu letos i v příštím roce. Potravinové nouzi nicméně čelí i další Malgašané. Především obyvatelé právě jižního regionu Grand Sud. Podle dat z loňského září Světové banky až kolem 8,8 milionů lidí.

Jak vypadá život, když lidé nemají co jíst, popsala pro server Financial Times 22letá Soanavorie Tognemareová loni v srpnu. „Krmila jsem své děti plody kaktusu a divokými listy…Listy jsme vařili a přidávali jsme sůl. Nemělo to chuť, ale zaplnilo to naše žaludky,“ uvedla matka dvou dětí z jižního Madagaskaru.

„Nemáme maniok, není tu co jíst,“ říká například v reportáži francouzské France24 nejmenovaná žena. Vysvětluje proto, že s ostatními vykopává ze země kořeny, o kterých ví, že jsou jedovaté a způsobují například žaludeční křeče. Nic jiného ale pro nakrmení své rodiny nemá.

V souvislosti s příčinami krizí na Madagaskaru se často hovoří především o dopadech klimatické krize (bezprecedentní sucho, silnější cyklony). Ředitel Světového potravinového programu David Beasley například jako první dal do souvislosti bezprecedentní sucha a s tím kriticky zhoršující se potravinovou situaci na jihu země a to už v roce 2021. „Na Madagaskaru se opakovaně vyskytla sucha, která přivedla komunity až na samotnou hranici hladomoru…Není to kvůli válce nebo konfliktu, ale kvůli změně klimatu,“ cituje jeho slova FT.

Nutno dodat, že je Madagaskar jednou z deseti zemí světa, která je nejvíce náchylná na katastrofy a nejvíce vystavená cyklonům v Africe. Tím, že intenzita především přírodních živlů sílí v důsledku klimatické změny, tato skutečnost dopadá znatelněji i na Madagaskar.

Světová banka nicméně upozorňuje, že důležitým faktorem jsou i další krize, se kterými se země potýká – několik vln pandemie covidu-19 nebo důsledky války na Ukrajině, které zvýšily ceny potravin nebo benzinu.

Lalaina Rakotondramanana, prefekt hlavního města (Ambovombe) jedné ze tří správních oblastí, které tvoří Grand Sud, upozorňuje také na dlouholetou nečinnost tamní vlády. „Svou roli nepochybně sehrála i vládní nedbalost. Na jihu Madagaskaru je zásobování vším možným, od škol po silnice, nedostatečné až nulové. Na jih se dlouho zapomínalo,“ uvedl pro FT.

Na komplexnost problémů v zemi upozorňuje i humanitární pracovník Willett. „Nemůžeme všechnu odpovědnost hodit na cyklony a počasí. Existovaly tu už predispozice. Oslabené domácnosti, které sotva vystačily s penězi a trpěly i v příznivých rocích nedostatkem potravin. Především v mezidobí, kdy vyčerpaly zásoby potravin a mezi další sklizní…Když k tomu přidáte extrémní situaci jako letos, je míra odolnosti posunutá na hranu nebo dokonce za hranu a pak se dostanete do extrémní situace, jak vidíme teď,“ vysvětluje.

Willett tak dodává, že pomoci musí do nejpostiženějších oblastí mířit více a rychleji, protože je často otázkou života smrti. Pomohlo by také více humanitárních pracovníků v terénu. Z dlouhodobějšího hlediska by se podpora měla zaměřit především na větší odolnost komunit pro případ dalších krizí.

Podle stálého koordinátora OSN na Madagaskaru Issy Sannogy je klíčové investovat především do rozvoje – do vodních systémů, silnic – a to především v oblastech, kde nejsou. Madagaskar je podle něj navíc jednou ze zemí s nejnižšími příjmy rozvojové pomoci na světě. Schopnost vlády absorbovat zdroje je podle něj nízká. Ta sice přichází, ale její proměna v investice trvá dlouho.