Země, jež trpí klimatickou změnou nejvíce, nedosáhnou na peníze na adaptaci

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Téma klimatických financí rezonuje ve světě čím dál hlasitěji. V posledních letech i v souvislosti s tím, jak bohaté státy nezvládají plnit závazky, k nimž se upsaly už na konci první dekády tohoto století. A jak těm zemím, které dopady klimatické krize trpí nejvíce, ony finanční prostředky chybí.

Vědecký magazín Global Environmental Change zveřejnil studii, jež sleduje přerozdělování financí ze Zeleného klimatického fondu OSN. Na jeho vzniku se vyspělé státy dohodly v roce 2009. Podle serveru Carbon Brief jde o závazek založený na myšlence klimatické spravedlnosti – a také tvoří jeden ze základních kamenů Pařížské klimatické dohody z roku 2015.

Lhůta, která dávala těmto bohatým zemím prostor dosáhnout vytyčeného ročního cíle, tedy výběru 100 miliard dolarů, vypršela už předloni. Slibované hranice by mohly dosáhnout podle nynějších odhadů v roce 2023, což je podle některých odborníků příliš pozdě, píše BBC.

Studii vedl antropogeograf Matthias Garschagen z Mnichovské univerzity. Jeho tým se zaměřil na období 2015 až 2019 a zjistil, že peníze na projekty týkající se adaptace na změny klimatu se nedostaly ke skoro polovině států, jež výzkumníci vyhodnotili jako ty vůbec nejnáchylnější vůči klimakrizi. A to je problém – a navíc patřičně komplexní.

Ze 37 náchylných zemí finanční pomoc nezískalo hned 16. Mezi nimi třeba Súdán, Papua Nová Guinea, Haiti, Jemen nebo Afghánistán. Většina z nich je nicméně součástí subsaharské Afriky. Seznam šestnácti zemí navíc zahrnuje nejchudší země světa včetně Středoafrické republiky.

Profesor Garschagen zkoumal, jak byly prostředky na adaptaci – což je jen část celkového fondu – ve výši 2,5 miliardy dolarů (přes 54,5 miliardy korun) ve zmiňovaném období rozděleny. Z 154 zemí, jež jsou pro takový grant způsobilé, získalo peníze 84 států. Ostrovních zemí, těch nejméně vyspělých i ležících na africkém kontinentu. Podle výzkumu bylo ale síto pro výběr příjemců velmi hrubé – a způsob podle expertů těžkopádný.

Například: Somálsko, jedna z prokazatelně nejchudších a zároveň nejnáchylnějších zemí světa vůči klimakrizi, se k finanční pomoci nedostalo.

Výzkumníci se tedy snažili přijít na to, proč se to řadě států, jež pomoc potřebují nejvíce, nepodařilo. A odpověď je prozaická: pro mnoho z nich šlo o příliš složitý proces vzhledem ke stavu jejich státních institucí i kapacitě. Pro úspěšné zvládnutí systému přihlášek do Zeleného klimatického fondu jim chyběla expertiza a neměly dostatek dat ani zdrojů.

„Ten proces samotný je zdlouhavý a extrémně komplikovaný. Spousta zemí ho po cestě vzdá, protože vyžaduje značnou investici,“ vysvětlila Carbon Briefu Kulthum Omari-Motsumiová, zástupkyně Africké iniciativy pro adaptaci.

Potvrzuje to i Samim Hoshmand, který stál v čele afghánského boje proti klimatické krizi, dokud z Afghánistánu v loňském roce neuprchl. „Zelený klimatický fond je založený na soutěži. Zapojují se do ní země jako Tádžikistán, Pákistán, Indie a mnoho dalších, jež jsou stabilní, vedou výzkum, fungují tam stabilní organizace a mají odborné znalosti. Takové dokážou připravit velmi dobrý návrh projektu,“ podotkl Hoshmand.

Vedle zmiňovaných typů podpory existuje ještě jeden, který poskytuje jakési dodatečné financování zemím kvůli tomu, aby se v systému zvládly orientovat a hluchý moment překlenout. Z něj čerpala většina států způsobilých pro dotace – ale třeba Eritrea, Somálsko nebo Jemen nedostaly nic.

Fond na výsledky studie reagoval s tím, že v dalším období, tedy od roku 2019, je celková hodnota podpory vyšší. A že ve způsobu výběru došlo k obrovskému pokroku.

Klimatická spravedlnost, která je s otázkou financí, a tedy i možností na klimakrizi reagovat, pevně spjatá, nabírá v posledních letech na hlasitosti i důležitosti. Šlo ostatně o jedno z hlavních témat vyhlíženého listopadového summitu COP26 v Glasgow. Britský novinář a šéfredaktor serveru Carbon Brief Leo Hickman Seznam Zprávám na konci roku vysvětlil, proč toto téma do klimatického diskurzu zahrnout.

„Když se na klimatickou změnu zaměříme, ať už na její současnou podobu nebo tu v minulosti, vždy tam najdeme mezi jednotlivými státy obrovský nepoměr. V podstatě lze říci, že země, které nyní čelí nejhorším projevům klimatické krize a jsou vůči ní nejnáchylnější, jsou za ni zároveň nejméně zodpovědné,“ popsal Hickman.

Jako příklad uvedl svou domovinu, tedy Spojené království: „Dvě stě let tady pálíme uhlí a ropu, abychom nakopli naši ekonomiku, jednu z největších na světě, a vybudovali nemocnice, zdravotnický systém a další věci. Celou tu dobu jsme vypouštěli zplodiny do atmosféry bez jakýchkoli dopadů, které bychom alespoň sami pocítili. Po dvou stech letech se u nás mění klima, stejně jako v těch nejchudších zemích světa, které ale nejsou schopné se na takové změny adaptovat. Zároveň na ně ovšem nejvíce dopadají.“

V tom podle něj právě tkví ona nespravedlnost. Že na jedné straně stojí skupina bohatých států, jež si můžou dovolit se na změny adaptovat, a na druhé jsou země, které problémy nezpůsobily, ale čelí jim nejvíce.

„Vzhledem k tomu, že ti bohatí slíbili už před více než deseti lety, že je finančně podpoří, ale dosud to nesplnili, důvěra v ně klesá. Nicméně, viděli jsme to už na COP26 – klimatická spravedlnost je něco, co už absolutně nelze ignorovat. Nemůžeme férově jednat, pokud nezačneme brát v potaz tenhle základní fakt. Už to není jen o vědě – jde i o lidská práva i reparace. A to s sebou nese emoce i politikaření,“ uzavřel pro Seznam Zprávy klimatický novinář Hickman.