Zelenského video naznačilo omezení, které mají F-16 dodané na Ukrajinu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ukrajinská prezidentská kancelář o víkendu potvrdila informaci o příletu prvních strojů F-16 na Ukrajinu. O jejich dodávce se mluvilo už od minulého týdne, zatím jsme ovšem neměli spolehlivé obrazové doklady (předchozí fotografie byly nejspíše falešné či neprůkazné).

Prezident Volodymyr Zelenskyj je na zveřejněných záběrech k vidění se dvěma stroji, další dva jsou zobrazeny v letu. Přesný počet získaných strojů nebyl pochopitelně oznámen, stejně jako místo, kde k ceremoniálu došlo. Obecně se očekává, že dodaných letadel jsou jednotky.

Podle zpravodaje časopisu Economist dorazilo od země na konci července prvních 10 západních stíhaček. Do konce roku 2024 by Ukrajina měla údajně mít celkem 20 stíhaček americké výroby. Zbytek ze zhruba 80 kusů přislíbených tzv. „F-16 koalicí“ vedenou Dánskem a Nizozemskem, by měl dorazit postupně během roku 2025.

Zatím vše nasvědčuje tomu, že příchod nových strojů nepovede k výrazné změně ve vzdušné válce nad Ukrajinou: Rusko bude mít v tomto aspektu nadále výraznou převahu.

Pravda, nasazení F-16 také trochu zlepší výkony západních zbraní, které ukrajinské letectvo narychlo „přibastlilo“ k sovětským strojům (střely Storm Shadow, HARM a další). Ukrajinci dnes totiž mohou využívat jen část jejich schopností. Například nemohou měnit cíle Storm Shadow za letu, protiradarová HARM nemůže používat všechny své režimy atp.

Ale to není až tak důležitá změna. Například v případě střel s plochou dráhou letu je mnohem větší problém než programování jednoduše jejich počet: Ukrajina má mnohem více potenciálních cílů než střel.

Stroje F-16 také nezmění poměr sil v souboji obou letectev. Nejnebezpečnější zbraní ruských letadel jsou dnes klouzavé pumy. Ty mohou ruské bombardéry vypouštět ze vzdálenosti 40–70 km od cíle v závislosti na výšce letu a rychlosti letounu, který munici odhazuje.

Podle zveřejněných záběrů se nezdá, že by ukrajinské F-16 měly v tuto chvíli zbraně, které by jim umožnily proti těmto bombardérům bezpečně zasahovat.

Jak upozorňují odborníci, například Justin Bronk z londýnského think tanku RUSI, na záběrech jsou zatím na strojích vidět pouze starší typy protivzdušných střel, konkrétně cvičná varianta střel AIM-120B.

Pokud nejde o záměrnou dezinformaci z ukrajinské strany – což je pochopitelně možné – tak dosah těchto střel není takový, aby umožnil ukrajinským strojům bezpečně útočit na ruská letadla, která se pohybují jen trochu hlouběji na své straně fronty.

Nové stroje tak v první fázi nejspíše pomohou vyztužit ukrajinskou protivzdušnou obranu. Nemohou sice zasahovat proti rychle letícím balistickým střelám, mohou však pomoci chránit týl proti pomalejším střelám s plochou dráhou letu či dronům.

Ale i nasazení proti dronům má svůj vojenský smysl. Letadla za prvé mohou proti dronům či řízeným střelám používat poměrně levnou a dostupnou munici, které je ve skladech zemí NATO dostatek. Ukrajina by nemusela proti těmto cílům tak často používat vzácné a také drahé střely pro pozemní systémy protivzdušné obrany.

Druhou výhodou je pak utajení. Rusové vysílají v posledních týdnech na ukrajinské území drony v podstatě každou noc. Nečekají přitom nejspíše velké úspěchy, co se týče počtu zasažených cílů.

Hlavním úkolem dronů je nejspíše nechat se zničit, a tak odhalit pozice ukrajinské protivzdušné obrany. Což ukrajinské síly nejen připraví o drahocenné střely, ale také umožní ruským plánovačům najít vhodné trasy pro útoky účinnější municí, tedy řízenými střelami, které pak spíše projdou obranou a napáchají o to větší škody.

Přesně něco takového se stalo v případě útoku z 8. července, během něhož Rusko zasáhlo kyjevskou dětskou nemocnici: útoku totiž předcházely v předchozích dnech de facto průzkumné lety ruských dronů, které našly slepé místo v ukrajinské defenzivě. A tu pak Moskva využila k útoku na Kyjev.

Nasazení proti dronům a řízeným střelám se zdá být z hlediska Kyjeva logické i z dalších důvodů. Za prvé dá ukrajinským pilotům další možnost seznámit se se stroji v relativně bezpečné části ukrajinské oblohy. Za druhé stroje mohou v této roli působit ze základen v západní části země, které jsou přece jen výrazně bezpečnější než letiště v blízkosti fronty.

Rusko totiž v posledních měsících opakovaně, v podstatě pravidelně, proniká průzkumnými drony do vzdáleností kolem 100 i více kilometrů za frontu. Což mu pak umožňuje provádět přesně a také poměrně rychle (během řádově desítek minut) údery například proti zaparkovaným letadlům či jiným cílům (více v tomto článku). Z ukrajinského hlediska jde o velmi nepříjemný problém, na který se zatím jen hledají účinná protiopatření.

Je tedy velmi pravděpodobné, že využití západních stíhaček bude minimálně v první fázi velmi konzervativní a počítá se jen s postupným rozšiřováním jejich bojových rolí. Například s tím, jak na Ukrajinu dorazí novější verze protivzdušných střel s vyšším doletem, které se v současnosti vyrábí.

Jaké jejich schopnosti a tedy potenciální role budou, ovšem hodně závisí na dalších faktorech, které jsou utajovány. Není například jasné, zda ukrajinské stroje budou mít (a v jaké míře) systémy, které by je propojovaly s dalšími systémy, třeba radary atp.

Je představitelné, že v závislosti na systémech, jaké bude mít Kyjev k dispozici, by F-16 mohly létat velkou část doby v „temném“ režimu, tedy s vypnutými radary atp. Ruské výstražné systémy by je tak složitěji odhalovaly, což by letounům snad mohlo umožnit, aby se relativně bezpečně přiblížily tak blízko frontě, aby mohly zasahovat ruská bojová letadla (Su-25) či bojové vrtulníky pohybující v blízkosti fronty (do podrobností takový scénář předestírá letecký analytik Tom Cooper).

Ale aby se něco takového v bojových podmínkách nerovnalo „sebevražedné misi“, měla by mít Ukrajina k dispozici celou řadu vybavení a dalších prostředků, o kterých informace nemáme. Třeba už zmíněné datové systémy pro F-16, případně vybavení pro elektronický boj, které by pod stíhací stroje šlo zavěsit.

Klíčovou roli pak mohou hrát i dodávky dalšího „podpůrného vybavení“, jako jsou třeba dvě přislíbená švédská letadla Saab 340 AEW. Což jsou v podstatě létající operační střediska s radarem, který má protivníkovy letouny zachytit na vzdálenost přes 400 km (v modernizované verzi, kterou by Ukrajina měla obdržet). Pokud bude mít Ukrajina spolehlivý a přesný přehled o ruském letectvu, tak může pochopitelně své F-16 nasazovat mnohem efektivněji.

Příchod západních stíhaček je důležitý i z dalšího snadno pochopitelného důvodu: ukrajinské letectvo ve válce utrpělo značné ztráty, které je těžké nahradit.

Před začátkem války disponovalo ukrajinské letectvo přibližně snad 120 bojovými letouny, od stíhaček MiG-29, Su-27, přes bombardéry Su-24M až po bitevníky Su-25. Nicméně od vypuknutí plnohodnotné ruské invaze přišlo nejméně o 80 letadel. A to mluvíme v podstatě o strojích, které byly zničeny v boji.

V počtu nejsou ty, které jsou prostě „vylétané“ či pro ně už nejsou náhradní díly. Vzhledem k tomu, že ukrajinské letectvo tvořily z velké části stroje ze sovětské éry, takových letadel přitom musí být nepochybně nezanedbatelné množství. Pravda, ukrajinské letectvo v době míru své stroje příliš „nezatěžovalo“: piloti nalétali řádově jen desítky hodin ročně místo doporučovaných několika stovek. Ale to se od začátku války zásadně změnilo.

Nevyhnutelné ztráty je přitom těžké nahradit. Kyjev sice už obdržel několik desítek bojových strojů ze zahraničí, především stíhacích MiG-29 z Polska a Slovenska. Část z nich byla předem určena především jako zdroj náhradních dílů.

Ukrajina také pravidelně sahá do zásob po sovětské armádě. Daří se jí údajně udržovat v provozu stále zhruba stejný počet bombardérů Su-24, jaký měla na začátku války (do 20 strojů).

Ovšem zásoby letadel ze sovětské éry na straně podporovatelů Ukrajiny jsou v podstatě vyčerpané. Navíc je tu problém s údržbou a nedostatkem náhradních dílů, které se v některých případech vyrábí jen v Rusku.

Pokud tedy ukrajinské letectvo má nadále fungovat, přechod na západní stroje je nevyhnutelný. Přestože nepřináší žádnou zásadní vojenskou výhodu.