Zde vraždilo Rusko. Jak vypadá po válce uprchlický tábor Jarmúk

/Od zvláštních zpravodajů v Sýrii/

Před válkou zde žil asi milion lidí, teď jen čtyři nebo pět desítek tisíc. Přesně to nikdo neví, statistiky neexistují a nové syrské úřady mají jiné starosti než sčítání obyvatelstva. Řeč je o známém damašském táboru Jarmúk, kde žijí palestinští uprchlíci.

Fakticky se jedná o jeden velký tábor, ale režim Bašára Asada jej oficiálně rozdělil na dva. Hned u vjezdu se hlavní silnice dělí - doprava míří do Jarmúku, doleva do Palestiny, jak se nazývá druhá část tábora.

Do Jarmúku vjíždíme, aniž by nás někdo zastavil - všude je vidět totální destrukce. Některé domy stojí celé, není v nich ale vůbec nic, okna, dveře, jakoby šlo o hrubé stavby před dokončením. „Když sem vnikli Asadovi vojáci, kradli a ničili úplně všechno. Vytrhávali dokonce i dráty ze zdi,“ říká náš průvodce.

V horším případě jsou budovy z poloviny zřícené nebo z nich visí zpola urvané betonové stropní desky. U několika domů si všímám i zbytků aut. V některých případech stojí opřené na výšku o budovu a zmáčknuté podobně jako sešláplá plechovka od Coly.

Ruské a syrské stíhačky sem shazovaly zakázané barelové bomby, které následovaly po úvodním ostřelování raketami. Při procházení zcela zničených ulic si člověk vzpomene i na některá města na Ukrajině, jež dopadla stejně.

V ulicích není prakticky nikdo, jen před jedním domem sedí čtyři muži, kouří a popíjejí kávu. „Horší už to tady být ani nemůže. Některá místa jsou i zaminovaná, musíte do nich s průvodcem,“ upozorňuje jeden z mužů, který se představí jako Hamíd.

On i jeho kolegové se jako dobrovolníci starají o bezpečnost a pomáhají lidem, kteří se snaží své domy opravit. Při pohledu na stav tábora je ale jasné, že jde o sisyfovskou práci - opravy budou trvat roky. Domy navíc budou muset posoudit statici a určit, které má vůbec cenu ještě opravovat.

O něco optimističtější pohled nabízí sousední Palestina, kde už přece jen začíná bujet život. V ulicích je pár stánků s ovocem a dalším zbožím, oproti Jarmúku je vidět mnohem více lidí a v menší části budov se stále bydlí.

Na hlavním náměstí posedává sedmdesátník abú Chalíl: „Celé dvouleté obléhání tábora jsem nezažil, kvůli nemoci mě nechali odejít a mohl jsem si pronajmout byt v Damašku,“ vypráví.

Podobně jako po obléhání Homsu skončili i zdejší povstalci proti Asadovu režimu v provincii Idlib. „Když odešli, nastoupili Asadovi vojáci a kradli tu,“ říká abú Chalíl. Do tábora se sice vrátil, služby tu ale moc nefungují. Když chce například k lékaři, musí jet do centra Damašku.

V Jarmúku i Palestině působí Norové, kteří zde odstraňují miny, a také Úřad OSN pro palestinské uprchlíky (UNRWA), jehož budova se stala jedním z terčů bombardování. Nyní už stojí nová, u níž je i škola a dětské centrum se zahradou pro trávení volného času. Pracovníci agentury se snaží, aby zdejší děti alespoň na chvíli zapomněly na traumata a šílenou situaci, v níž žijí.

Jeden ze zaměstnanců si stěžuje na škrty, které Západ udělal v posledních letech. Zatímco dříve byla agentura schopná hradit až 95 procent nákladů zdejších obyvatel na operaci, dnes hradí jen zlomek.

Když se dříve zdejší obyvatelé shromáždili na podporu Palestinců v Gaze, Asadův režim na ně poslal vojáky. Až po jeho pádu mohli svobodně demonstrovat. Při projíždění táborem ale není vidět ani jediná vlajka Hamásu - maximálně portréty jednoho ze zdejších mučedníků, jak zdejší lidé říkají padlým.

Izrael a jeho politika není pro vládnoucí hnutí Haját Tahrír aš-Šám (HTS) téma, mnohem častěji od stoupenců nového režimu člověk zaslechne nenávist k Íránu a Rusku. Na otázku, kdo Jarmúk nejčastěji bombardoval, zazní jasná odpověď: „Ruská letadla.“

Cestou z Jarmúku a Palestiny se ještě stavujeme v sousední čtvrti Tadamon, dějišti masakru z dubna 2013. Jeden z místních mužů, kteří nám konkrétní místo ukazují, vytáhne mobil a pustí otřesné video.

Voják na něm drží kalašnikov a kope či strká lidi se zavázanýma očima do dlouhé jámy vykopané podél domu. Když do ní lidé se svázanýma rukama spadnou, zastřelí je. „Zavraždili tu celkem 41 lidí. Na těla v díře pak naházeli pneumatiky a hromadný hrob zapálili, aby nezůstaly důkazy. Může tohle udělat člověk?“ ptá se Abdalláh a upozorňuje na začernalou zeď na stropě domu, jež zůstala po ohni.

O masakru jako první referoval americký časopis The New Lines v dubnu roku 2022. Hlavní pachatel, člen syrských tajných služeb Amdžad Júsúf, byl krátce poté zatčen asadovskou policií. Před soud se ale dle dostupných informací ani nedostal.

Masakr se pak stal jedním z argumentů pro uvalení dalších sankcí proti Asadovu režimu. „Vrah je teď prý ve Švédsku, slyšel jsem, že tam byl zatčen, ale nevím,“ říká náš průvodce. Redakci Seznam Zpráv se tuto informaci nepodařilo ověřit.

Článek vznikl s laskavou pomocí pana Alaadina Iba, za což mu tímto děkujeme.