Zapomenutá válka v Podněstří. Moldavsko teď má proč se bát

Podněstří má svoji turistickou a politickou tvář. Tou první je baron Prášil. Tou druhou Vladimír Iljič Lenin. Baron Prášil má pomník v místní nejvzácnější památce – pevnosti z 13. století. Odtud se prý proletěl na dělové kouli. A Lenin je všudypřítomný, jeho socha hlídá třeba i před budovou parlamentu. Vzácná souhra. Podněstří – nikým neuznaná „vzdororepublika“ udržovaná ruskou armádou.

Není snadné si to představit, ale v roce 1990 se lidé na východním břehu řeky Dněstr v tehdejší Moldavské sovětské republice rozhodli, že chtějí dále žít v Sovětském svazu.

Impérium se začalo hroutit a Moldavsko patřilo mezi první odbojné republiky. Usilovalo o nezávislost. Obyvatelé Tiraspolu a okolí se ale postavili proti.

Začala krátká občanská válka. Ruští vojáci obsadili východní břeh řeky. Rozpadu Svazu už zabránit nemohli. Samostatná Moldavská republika vznikla. Ale Rusko udrželo předmostí – Podněsterskou republiku s hlavním městem Tiraspol, kterou žádný stát neuznal. Dokonce ani Rusko ne.

Ale existuje. Má svůj parlament, svoji hymnu, svoji vlajku se srpem a kladivem, dokonce má i svoji měnu. Má svůj velmi úspěšný fotbalový klub. Svoji státní mafii.

Existuje už více než 30 let.

Vypadá to celé jako komická opereta. A takové to také v mnohém opravdu je.

Ale také je to předmostí. Předzvěst války.

Jak myslíte, že se v posledních dnech cítí Moldavani?

S Podněstřím je spojena ještě jedna významná historická postava – kníže Potěmkin. S těmi dvěma svrchu zmíněnými jde dobře do party. Ale popořadě.

Pevnost nedaleko dnešního Tiraspolu byla pravděpodobně založena už ve 13. století janovskými kupci. V 16. století ji dobyli a přestavěli Turci, vznikla mohutná kamenná pevnost. A v následujících staletích se přes ni přelévaly boje tří rusko-tureckých válek.

A tady už přichází chvíle knížete Potěmkina, mocného vojáka, diplomata a milence carevny Kateřiny. V roce 1787 se Kateřina v doprovodu rakouského císaře Josefa II vydala na Krym. Cílem cesty bylo získat Josefa jako spojence pro další válku s Turky.

A bylo třeba mu Rusko představit jako mocnou a bohatou říši. K čemuž mělo Rusko daleko.

Carevna a císař s velkým diplomatickým doprovodem pluli po Dněpru směrem na Krym. A na březích je zdravili veselí, hezky oblečení, zdravě vypadající venkované, kteří vybíhali ze svých hezkých, čistých domů, za nimiž se rozkládala úrodná pole.

Podle legendy nechal Potěmkin nakreslit obří plátna s těmito výjevy a instaloval je na dněperské břehy, aby hosty přesvědčil o tom, jak je Rusko bohatá a šťastná země. „Potěmkinovy vesnice“. Nakolik je to to pouze mýtus, není jasné, historici se neshodnou. K nějakému „přikrášlování“ pravděpodobně došlo, legenda ale už po staletí žije také vlastním životem.

Každopádně: Carevna svým hostům tehdy ukazovala nově kolonizovaná území, Nové Rusko – část Ukrajiny, Krym.

A v rámci té další války s Turky, Rusové pod velením Potěmkina dobyli i pevnost v Podněstří.

Podněstří: Prášil, Potěmkin, Lenin.

Nové Rusko: Krym, Ukrajina…. A kdo dál?

Východní břeh Dněstru prožil složitou historii a nemá smysl se tvářit, že tamní Rusové neměli k obavám ze vzniku samostatné Moldavské republiky důvod.

Je to podobný model jako na Ukrajině: Ruskojazyčná menšina se obává nacionalismu většiny. V případě Moldávie je to většina s rumunskými kořeny. A nejde jen o nacionalismus. Jde i o „vyrovnávání se s minulostí“. O účty z 2. světové války. O nenávist k Sovětskému svazu, k diktátorskému okupačnímu režimu.

Neboli: Jste-li v takové oblasti konzervativní Rus sympatizující s minulým režimem, můžete mít pocit, že tahle budoucnost není pro vás. Můžete se bát. A můžete se snadno stát součástí propagandistické mocenské hry.

Součástí Nového Ruska. Rusem, kterého pronásledují novodobí ukrajinští nebo rumunští nacisté.

Moldávie byla v dějinách „nárazníkovým“ územím mezi Osmanskou tureckou říší, Ruskem, Rakouskem a moderním Rumunskem.

Po 1. světové válce byla rozdělena mezi Rumunsko a Sovětský svaz. Po dohodě mezi Stalinem a Hitlerem obsadil Svaz v roce 1940 celé území. Nakrátko. V roce 1941 ovládlo Moldávii Rumunsko, které bojovalo po boku Německa.

Během 2. světové války se Podněstří stalo místem vyhlazování rumunských a ukrajinských Židů. Zahynulo jich tady až 250 tisíc.

Po válce se Sovětský svaz mstil – popravoval a „odsunoval“ „kolaboranty“. A pak se rozpadl.

Zanechal dědictví země plné nejistoty, strachu, touhy po odvetě… Touhy po odvetě mezi lidmi, kteří se cítí být především Rumuny. Nebo Ukrajinci. Nebo Rusy.

Obavy části Rusů z budoucnosti. Strategické velmocenské zájmy Ruska. A pak tu byl ještě jeden důležitý motiv, který hrál pro odtržení Podněstří.

Jen si to představte: V podstatě neexistující země, loutkové úřady, komické hranice. Navíc ekonomická a politická podpora mocného souseda, který ještě jako bonus nabízí „privatizaci“ bývalého sovětského majetku. Pro dravé podnikatele naprosto ojedinělé, ideální území.

V roce 1993 založili dva bývalí policisté společnost Sheriff. A dnes Podněstří do značné míry ovládají. Jejich společnost provozuje čerpací stanice, supermarkety, vlastní nakladatelství, televizní stanici, vyrábí koňak, vyváží kaviár, má stavební firmu…

Má fotbalový klub, který vloni v Lize mistrů porazil v jednom zápase Real Madrid. A v neposlední řadě je hlavním sponzorem vládnoucího hnutí Obnova.

Zahraniční pozorovatelé mluví o divoké násilné privatizaci, o korupci v politice i o tom, že ekonomiku Podněstří tvoří z významné části prodej zbraní a rozmanitý kontraband.

O tom, že místní privatizaci provázela „temná kriminální minulost“ hovoří i bývalý podněsterský ministr zahraničí Valerij Litskaj. Byl to tvrdý boj mezi Sheriffem a konkurenty. Zabíjelo se při něm ve velkém, ale dopadlo to dobře.

„Je lepší, když tu máme firmu policistů, než kdybychom tu měli firmu zločinců,“ shrnuje Litskaj.

Na úzkém pruhu území neuznané republiky na východním břehu Dněstru žije necelých 500 tisíc obyvatel. Z hlediska Moldavska i Evropské unie a v podstatě celého světa žijí v právním vakuu. Svět neuznává jejich instituce, jejich volby, jejich hranice. Jejich existenci.

V každodenním životě se to ale nijak drasticky neprojevuje. Když hraje FC Sheriff Tiraspol zápas v hlavním moldavském městě Kišiněvě, není pro fanoušky problém prostě přejet Dněstr a dorazit na stadion. V opačném směru to funguje obdobně. Něco jako Sparta vs. Baník. Normální svět.

Moldavsko výhledově usiluje o členství v Evropské unii. Mnoho jeho občanů má rumunské kořeny a úspěšně si zažádalo o rumunský pas. Jsou tak občany EU už nyní.

Ale pozor, na druhém břehu Dněstru sice žije většina Rusů, nicméně i tady má řada obyvatel rumunský pas.

Je to srozumitelné? Máme tu neexistující republiku, kterou nikdo nikdy neuznal. Máme fotbalový klub z neexistujícího hlavního města, který vyhrává první ligu sousedního existujícího státu. A na základě toho hraje i evropské pohárové soutěže. Tedy soutěže, pro něž by neměl existovat, protože ho Evropa neuznává.

Ještě stále je to srozumitelné? Tak pojďme dál: Máme tu občany té neexistující republiky, kteří mají pas členské země EU a jsou tedy občany EU.

A firma Sheriff vyváží kaviár do Spojených států.

Komická opereta? Ne tak rychle…

V roce 2014 Rusko obsadilo Krym. Prostě si ho vzalo, protože nebyla žádná síla, která by mu v tom zabránila.

V těchto dnech si „bere“ Ukrajinu. A civilizovaný svět teprve začíná chápat, co se děje. Že to bude pokračovat, dokud ruský prezident Putin nenarazí na sílu, která se postaví proti.

Předseda podněsterského parlamentu po anexi Krymu napsal do Moskvy přátelské připomenutí: Nechtěli byste nás, prosím, také anektovat?

Tohle není komická opereta. Moldavská republika není členem NATO, není členem EU. Je malá, nemá silnou armádu.

Putin si ji může vzít mnohem snadněji než Ukrajinu. Prostě překročí Dněstr.

Nové Rusko: Krym, Ukrajina… A kdo dál?