Zápisky z americké metropole vražd: Nikdy nevíš, odkud to přiletí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od našeho zpravodaje v New Orleansu/

Ten tragický příběh snad ani nemohl mít symboličtější obsazení, kulisy a dobu, kdy se stal. Přesto je pro tohle město až zoufale všední. Řeč je o případu střelby s fatálními následky, který se odehrál přímo na Mardi Gras (masopustní úterek), tedy v den, kdy v New Orleansu vrcholí dlouhá karnevalová sezona a celé město je na nohou a oddává se radovánkám.

V půl desáté večer, kdy zábava gradovala, před jedním z populárních hudebních klubů v centru města postával dav lidí, když najednou vprostřed propukla potyčka.

V reakci na to jedna z mladých žen prudce vytáhla pistoli, ze které předčasně vyšel výstřel. Zasáhl naproti ní stojící padesátiletou ženu, matku její nejlepší kamarádky, se kterou si společně vyrazily na oslavu. Do břicha zasažená žena se okamžitě skácela k zemi, ani rychlý převoz do nemocnice už jí život zachránit nedokázal.

Informace o incidentu probleskla zdejšími médii, ale zpráva sama o sobě nijak zásadně nevybočovala z řady jiných podobných událostí, ke kterým tu dochází každý den.

Dokud o dva dny později na tiskové konferenci šéfky místního policejního sboru Michelle Woodforkové nedostala do té doby anonymní oběť jméno a neukázalo se, že jde o její příbuznou.

„Přišla o život ve svých padesáti, aniž by komukoli cokoli zlého provedla. Jsme z toho opravdu zdrceni. Myslím na ostatní rodiny obětí nesmyslného násilí a žádám všechny, aby se za ně – i za tu mou – pomodlili,“ prohlásila historicky první žena v čele policie „hlavního města vražd“.

Předčasně ukončená životní pouť Nicole Williamsové, sestřenice zdejší policejní šéfky, výmluvně ilustruje, že před násilím, kterým je New Orleans nechvalně proslulý, doslova není úniku.

Poté, co na ni dcera roky naléhala, ať se z města raději odstěhuje a nepokouší osud, to loni tato mladá babička konečně udělala a přesídlila do Atlanty. Ovšem až poté, co jí zastřelili syna. Teď se do rodného města poprvé – a naposledy – vrátila na karneval, aby se viděla s vnoučaty.

Její zbytečná smrt ale není jedinou kaňkou na letošním Mardi Gras, kvůli kterému vedení města najalo policejní posily z jiných částí státu Louisiana, aby v tomto kritickém čase vykryly personální krizi.

Ještě větší zděšení vyvolal incident, jenž se stal o dva dny dřív ve stejnou denní, respektive noční dobu, v průběhu průvodu karnevalové organizace Bacchus, jedné z nejočekávanějších a nejpopulárnějších akcí celé sezony.

Po honosné Saint Charles Avenue, lemované po obou stranách početnými davy natěšených diváků, se tou dobou valil jeden vyzdobený karnevalový povoz za druhým. Publikum dychtivě natahovalo ruce po všemožných suvenýrech, kterými jej karnevaloví jezdci z alegorických vozů zasypávali. Vtom zazněly před jednou z restaurací podél trasy průvodu výstřely z pistole a nastala nepopsatelná panika.

Video: Střelba na karnevalovém průvodu v New Orleansu. Jeden mrtvý a čtyři zranění. Reportáž televize WWLTV

Lidé se rozeběhli na všechny strany ve snaze ukrýt se do bezpečí a padali jeden přes druhého, v nemocnici skončilo pět postřelených lidí, mezi nimi čtyřletá holčička. Jeden z nich, teenager, nakonec svým zraněním podlehl.

Policie, která často čelí kritice, že je všude pozdě a nedokáže lidi ve městě účinně chránit, tentokrát byla na místě opravdu rychle a střelce – 21letého mladíka – zadržela. Motiv činu nebyl zcela zřejmý, podle některých zpráv mohlo jít jen o podrážděnou reakci na banální konflikt.

Letošní Mardi Gras to každopádně těžce poznamenalo. Veřejnost byla zděšena. Ani největší místní svátek nebyl ušetřen násilí, které na celé město vrhá čím dál tím větší stín: „Tohle je akce pro rodiny, zejména v téhle části trasy. Je tu plno dětí, neexistuje jediný důvod, proč by sem někdo měl nosit zbraň,“ pohoršovala se v televizi WWLTV jedna z očitých svědkyň incidentu.

Místní zprávy jsou takových incidentů plné. Nemine den, kdy by mě alert místního zpravodajského serveru na něco takového neupozornil. Zprávy lokálních televizních stanic už jsem v zájmu zachování duševní rovnováhy víceméně přestal sledovat, protože kriminalita v nich jednoznačně dominuje a obraz světa, který se z nich skládá, působí zkresleně a bezvýchodně.

Tentokrát ale tu věc jen tak snadno vytěsnit nešlo. A to z prostého důvodu. Nedlouho předtím, než se na rohu Saint Charles Avenue a Terpsichore Street ozvaly výstřely z pistole, jsme doslova pár kroků odtamtud stáli s partnerkou a dětmi i my.

Výběr toho místa nebyl žádný promyšlený plán, zavála nás tam víceméně náhoda a taky potřeba být někde poblíž veřejné dopravy, až děti přemůže únava. To se naštěstí stalo poměrně brzy, zhruba hodinu a půl před incidentem. Nechci ani domýšlet, jak by to vypadalo ve chvíli, kdy dav zachvátila panika a já dál stál na stejném místě s dítětem na ramenou.

Zároveň bohužel příliš neplatí, že riziko snižujete nebo vylučujete tím, že se v ulicích nepohybujete po setmění. Střelba se totiž v New Orleansu může odehrát – a odehrává – v libovolnou dobu, naprosto běžně k ní dochází i za bílého dne.

Jeden takový útok se stal poměrně nedávno chvíli před polednem zrovna v den, kdy na radnici probíhala veřejná diskuze mezi místní politickou reprezentací a znepokojenými občany. A téma vášnivé debaty? Nic jiného než dramatický nárůst kriminality ve městě na nejhorší úroveň od poloviny 90.let.

A tak právě ve chvíli, kdy v sídle městské správy zaznívala slova o tom, že život ve městě připomíná víc „válečnou zónu, když si lidé musí brát s sebou pistoli i na obyčejnou cestu na čerpací stanici nebo do obchodu“, jak to formuloval jeden z občanů, dodával jeho slovům děsivou váhu neznámý útočník. Zhruba o kilometr a půl dál v Central City, čtvrti s největším počtem vražd, vyprázdnil zásobník své zbraně střelbou na automobil, ve kterém seděl 19letý mladík se svou matkou a dvěma sourozenci.

Mladík útok nepřežil a sousedé dávali v rozhovorech s médii průchod svým emocím: „Děje se to příliš často. Každý den. Všichni jsme oběťmi,“ stěžoval si jeden, který nechtěl uvést své jméno. A další sousedka dodala: „Cítím se hrozně. I já jsem matka. Kdo by se chtěl dívat na to, jak mu přímo před jeho zraky zabijí dítě?“

Na radnici mezitím kypěly prakticky stejné emoce, byť v tu chvíli o aktuálním případu nikdo nevěděl. Ostatně ani nemusel, děje se to každý den. Atmosféra byla tak vyhrocená, že jedné z žen musela policie nasadit pouta a hned několik osob bylo vyvedeno ze sálu. Jednání bylo několikrát přerušeno.

Představitelé města se ale od lidí, kteří si přišli postěžovat na to, že se za poslední rok dramaticky zvedl počet ozbrojených přepadení, vloupání, krádeží aut a násilné kriminality jako takové, sotva mohli dozvědět něco, co sami dobře neznají.

„Je to jen pár měsíců, co jednomu členovi naší rodiny někdo udělal z auta řešeto – 57 kulek v karoserii. A před pár týdny jsme pochovali další milovanou osobu s kulkou v hlavě,“ provedl soukromou inventuru radní Oliver Thomas.

Své si k tématu řekla i šéfka městského odboru ochrany veřejného zdraví Jennifer Avegnová, lékařka se zkušenostmi z nemocniční pohotovosti, která mj. provedla město koronavirovou pandemií. Jak upozornila, vražda je čtvrtou nejčastější příčinou úmrtí afroamerických mužů v New Orleansu (naprostá většina případů střelby spadá do kategorie „black-on-black crime“, kdy pachatelem i obětí je černoch).

 Z toho důvodu označila rozbujelý násilný zločin za krizi veřejného zdraví ve městě: „Předpokládám, že bychom netolerovali, aby nám kterákoli jiná choroba takovým způsobem pustošila jeden celý segment naší komunity. Z perspektivy veřejného zdraví by tomu nemělo být jinak ani v tomto případě.“

S New Orleansem se tenhle problém vleče už dlouho. Pochybný titul americké metropole vražd držel tak dlouho, že už mu ho nebylo možné odpárat ani ve chvíli, kdy ho v tomto směru statisticky předstihla jiná města v USA (St. Louis, Detroit, Baltimore).

Loni si ho ale s 265 vraždami (na sotva 400tisícovou populaci) vzal zpátky a letošní průběžná bilance – 41 vražd za první dva měsíce roku – žádnou podstatnou změnu trendu nepředstavuje. Že už bylo i hůř – v roce 1994 byl celoroční úhrn 424 vražd –, je jen slabá útěcha.

Vedení města ví, že má vážný problém, a navenek se ho snaží řešit alespoň frenetickým zakládáním všemožných pracovních skupin, které se věcí mají zabývat a přijít s pokud možno rychlými způsoby nápravy.

To je ale dost iluzorní představa. Všichni vědí, že věc má hlubší socioekonomické příčiny, jako je vysoká míra chudoby a nezaměstnanosti (zejména mezi černošskou populací, která ve městě tvoří většinu), kde lze v krátkodobém horizontu těžko očekávat rapidní změny.

V dlouhodobém výhledu se věci mohou začít měnit jen zlepšením stavu zdejšího veřejného školství, který je mírně řečeno tristní.

„Zločin uvnitř afroamerické komunity, zejména mezi mladými muži, je podle mého přímým důsledkem vzdělávacího systému. Když mladí lidé nedostanou příležitost na sobě pracovat a pomoct zlepšit situaci svých rodin, nikdy z toho začarovaného kruhu nesmyslného násilí nevybředneme,“ říkala už před lety zdejší demokratická politička Karen Carterová, když zoufalé poměry v New Orleansu pro zbytek Ameriky a celého světa jasně zviditelnila pohroma způsobená hurikánem Katrina.

Jenže veřejné školství se od té doby nikam neposunulo. Na některých školách je dál naprosto zoufalá docházka, značné množství studentů je vůbec nedokončí a už jako teenageři se zapojí do pochybných aktivit, jako je prodej drog, nabízejících jinak těžko dostupné výdělky.

Co je tu naopak lehce dostupné, jsou střelné zbraně. Lousiana má jedny z nejmírnějších zákonů o držení zbraní v USA. A tak se lidé ozbrojují. Mimo jiné kvůli pocitu většího bezpečí. A výsledkem je smrtící koktejl, který čas od času zakusí i náhodný kolemjdoucí.

Že by se problém začal řešit právě z tohoto konce, je ovšem téměř vyloučeno. „Naše země je nemocná, strašně mě to frustruje,“ charakterizovala to nedávno moje známá, která v New Orleansu žije už pátou dekádu, ale kdykoli může, odjíždí s manželem do Evropy, kde si kromě jiného užívá svobody od zbraní.

„A nejhorší je, že ani osobní negativní zkušenost nepřiměje naše politiky jednat,“ říká víc smutně než naštvaně. „Stačí se podívat na toho troubu kongresmana z mého obvodu (šéf republikánské většiny ve Sněmovně reprezentantů Steve Scalise), kterého před pár lety ošklivě postřelil jeden šílenec. Když se konečně dostal z nemocnice, kde skoro umřel, řekl, že je rád, že to je za ním, ale že to nijak neotřáslo jeho zásadami včetně podpory práva nosit zbraň. Tady už opravdu nic nepomůže,“ dodává. A má bohužel nejspíš pravdu.