Zanedbaný projekt lanovky stál život 155 lidí. Oficiálně nikdo nenese vinu

V roce 1974 ta lanovka vypadala jako příklad nejmodernější neporazitelné technologie, poskytující zákazníkům maximální luxus. Podobně jako kdysi Titanic. Ten se nemohl potopit. A tahle lanovka nemohla začít hořet.

Z nadmořské výšky 911 metrů dokázala během necelých deseti minut dopravit lyžaře na svahy Kitzsteinhornu, do výšky 2450 metrů. Většina téměř čtyřkilometrové trati vedla tunelem a sklon dosahoval až 30 stupňů. Pro srovnání: Proslulá strmá „zubačka“ mezi Tanvaldem a Harrachovem má maximální sklon kolem 3 stupňů.

Vše se to navíc odehrávalo v teple a pohodlí „vlaku“. Lanovka vyjížděla z Kaprunu a její horní stanice byla v Alpincentru, středisku pro lyžaře s restaurací, obchody, bary. Zázrak technologie. A sen lyžařů směřujících na populární alpský ledovec. V roce 1994 prošla lanovka rekonstrukcí. Dostala moderní design, zvýšil se její výkon, a pokud to ještě bylo možné, rostla i její prestiž.

Byl to přitom v mnoha ohledech trestuhodně zanedbaný projekt. Z hlediska bezpečnostních parametrů by z dnešního pohledu neobstál snad ani ve srovnání s běžnou tramvají.

11. listopadu nastoupilo v dolní stanici lanovky v Kaprunu 161 cestujících. Souprava vyjela dvě minuty po deváté hodině. Krátce po odjezdu začalo ve spodní kabině průvodčího hořet.

Pro názornost: Na obou koncích soupravy byla kabina průvodčího. V té horní byl při cestě nahoru, v dolní při cestě dolů. Průvodčí měl v lanovce ze všeho nejspíš psychologickou funkci, aby cestující měli pocit, že tu je někdo, kdo případně vyřeší problém. Ve skutečnosti ten člověk nebyl ani strojvedoucí – lanovku neřídil, ani průvodčí – jízdenky nekontroloval.

Po vjezdu do tunelu způsobil začínající požár na technologii lanovky už tak velké škody, že se spustil automatický brzdný systém. Lanovka zastavila. A cestující v zadním oddělení lanovky viděli, jak se těsně za nimi začíná rozhořívat oheň.

Lidé začali panikařit. A to bylo víceméně vše, co mohli dělat. V lanovce, o které se předpokládalo, že nemůže začít hořet, chybělo pro případ požáru v podstatě všechno. Nebyl tu žádný poplašný systém. Nebyl tu žádný vnitřní komunikační systém. Nebyly tu žádné hasicí přístroje. Nebylo nouzové otevírání dveří. Nebyla tu žádná kladiva na rozbití oken. A, což zpočátku bylo cestujícím samozřejmě jedno, nebyly tu ani žádné evakuační plány a nebyly tu únikové cesty v tunelu.

Šance na přežití byly minimální. Co zbývalo? Stojíte v uzavřeném vlaku v neosvětleném tunelu a vidíte, jak se k vám prodírají plameny. Kolem vás je spousta lidí, jste namačkaní jeden na druhého… Ti, kteří neztratili duchapřítomnost, se snažili rozbít dvojitá tvrzená skla lyžařskými holemi. Někomu se to povedlo. Prodrali se ven a snažili se vytáhnout ostatní. Sami se přitom už dusili. Na další hrdinství nebyl čas…

Přežilo 12 cestujících ze zadního vagonu. I díky tomu, že mezi nimi byl dobrovolný hasič. Věděl, co je „komínový efekt“, že oheň a dým se šíří nahoru. A že musí utíkat dolů, přestože se bojí, že porouchaná lanovka se utrhne a smete je.

Všichni ostatní zemřeli. Udusili se. Uhořeli. Udusili se i dva lidé v lanovce, která uvázla v tunelu na cestě dolů. A dým zabil i tři lidi v Alpincentru v horní stanici lanovky.

Mezi těmi 12, kteří přežili, byla i Birgit Götzová. Viděla, jak se plameny derou do jejich vagonu. Viděla, jak jsou lidé zoufalí a ztrácejí síly. A jak Dieter, chlap jako hora, člen jejich lyžařského oddílu, buší lyžařskými holemi do oken vlaku. Omdlela. Ale Dieter a její manžel ji vytáhli ven.

Pak běželi. Spíš se snažili běžet po neosvětlených schodech směrem ke konci tunelu. Přežili. „Už to nevidím jako štěstí, že jsem přežila,“ bilancuje Birgit Götzová. „Nezůstal ve mně žádný život.“ Ničí ji noční můry o nekonečných žhavých tunelech. A pocit viny, že ona přežila, zatímco její bratr a neteř tam zůstali.

A druhá otázka, která jí nedá spát, zní: Jak to, že za tu tragédii nikdo nemůže? Jak je možné, že v téhle superbezpečné lanovce zemřelo 155 lidí a všichni obžalovaní odešli od soudu s verdiktem „nevinen“?

Ne, není to otázka, kterou si klade jenom Birgit Götzová. V celém Rakousku zůstaly po vyšetřování tragédie v Kaprunu pachuť, spekulace a pochybnosti.

Podle soudního znalce Antona Muhra byla příčina požáru jasná. A svědčila o neuvěřitelném, lehkovážném a trestuhodném zanedbávání bezpečnostních předpisů. V kabině průvodčího byl ve spodní části ovládacího panelu zabudován teplovzdušný ventilátor. Aby se průvodčí mohl ohřát. Podle Muhra tam ale takový typ ventilátoru neměl co dělat. Je určen pro byty, nikoli vozidla.

A především: Ventilátor byl pod kabely, kterými proudil olej. Kabely, které neprocházely řádnou kontrolou a údržbou. 11. listopadu začal olej z poškozených kabelů kapat na ventilátor. Průvodčí v té době seděl na druhém konci vlaku, ventilátor přesto hřál. Nikdo neměl nejmenší tušení, co se děje - žádná detekce kouře. Žádný automatický hasicí systém.

A pak už bylo na všechno pozdě. Olej začal na rozpáleném povrchu ventilátoru postupně doutnat a hořet. A plameny nakonec zasáhly i kabel nad ventilátorem. V té chvíli se oheň začal šířit rychlostí, jako by byl vystřelen z plamenometu.

V červnu 2002 stanulo před soudem 16 obžalovaných. Byli tu manažeři společnosti provozující lanovku, lidé zodpovědní za instalaci ventilátoru, úředníci z ministerstva, které povolilo provoz lanovky, zástupci firmy, která měla na starosti údržbu kabelů s olejem…

20.února 2004 vynesl soudce Manfred Seiss rozsudek, který Rakousko šokoval. Všichni obžalovaní jsou bez viny. Za katastrofu nikdo nemůže. Byla to nešťastná shoda okolností. Soudce to vyjádřil poetickým obrazem: „A pak bůh na pár minut v tunelu zhasl světlo.“

Anton Muhr v té době už hlavním znalcem v procesu nebyl. Zhroutil se. Měl pocit, že kriminalisté chtějí manipulovat s důkazy. „Je to hrozná špína,“ svěřil se svému psychiatrovi.

Podle soudce Manfreda Seisse nebylo prokázáno, že by z kabelů unikal olej. Požár způsobila konstrukční vada na ventilátoru německé výroby. Pokud jde o Rakousko, to bylo zcela bez viny.

Diskuze ohledně ventilátoru působí až neuvěřitelně. Trochu jako z komunální satiry československé televize z 80. let minulého století. Původně měl být v lanovce jiný ventilátor. Ale jeho dodávka se někde zadrhla a termín spěchal. Tak odpovědná firma zvolila jiné řešení. Ano, na tom použitém ventilátoru byla výstraha, že je určený pro koupelny a obýváky, rozhodně ne pro vozidla. Ale co se dá dělat – termín je na spadnutí. Navíc v téhle lanovce hořet nemůže.

A soudce to završil: Usoudil, že lanovku nelze považovat za „vozidlo“, protože je tažená lanem a je to tedy zásadní rozdíl proti třeba autu. Neboli: Možná nebyl ten ventilátor ideální, a kdyby tam byl jiný, možná by hořet nezačalo, ale nikdo se ničím neprovinil.

A podobné to bylo s bezpečnostním vybavením. Ano, lanovka nebyla vybavena hasicími přístroji a dalšími bezpečnostními prvky, ale provozovatel neporušil žádné předpisy. Soudce to vysvětlil: Za prvé v lanovce ještě nikdy nehořelo, takže to nebylo zapotřebí. A za druhé a především, žádné protipožární předpisy pro takové lanovky neexistovaly.

Státní zástupkyně po vynesení verdiktu konstatovala, že „bůh nezhasl světlo v tunelu, ale až u soudu“. Odvolala se, ale všechny další soudy měly stejný výsledek. I poté, kdy německá firma prokázala, že její ventilátor konstrukční chybu neměl.

A nic na tom nezměnily ani spekulace, že soudce Manfred Seiss nebyl nezávislý. Měl vazby na turistický ruch a snad chtěl hájit jeho pověst – byl turistickým průvodcem v Salcburku. A především – dobře se znal se šéfy společnosti, která provozovala lanovku. Všichni byli členy salcburského Lions Clubu.

Lanovka na Kaprun opravena nebyla, nahradily ji nové klasické kabinky. Provozovatelé lanovky vyplatili pozůstalým odškodné v celkové výši 13,9 milionu eur. Birgit Götzová dostala 37 295 eur. Ale to není důvod, pro který se trápí. Neumí se smířit s tím, že zemřelo 155 lidí a nikdo za to nenese vinu.

V roce 2004 byl nedaleko bývalé nástupní stanice lanovky postaven památník. Ve zdech jednoduché betonové stavby je uvnitř 155 barevných skleněných pásů. Každý symbolizuje jeden ztracený život. Jednu z obětí katastrofy.

Někteří z účastníků vyšetřování a soudu udělali později zajímavou kariéru. Hlavní obhájce obžalovaných Wolfgang Barndstetter byl v letech 2013-17 rakouským ministrem vnitra. Později se stal ústavním soudcem.

Další z obhájců, Wilfried Haslauer, se v roce 2013 stal hejtmanem spolkové země Salcbursko. A hlavní vyšetřovatel nehody Franz Lang se v roce 2008 stal šéfem spolkového úřadu kriminální policie.

Pro někoho to může vypadat jako připomínka zpolitizování procesu, odměna za dobré služby. Pro jiné jako doklad, že se procesu tehdy účastnily skutečné špičky ve svých oborech.

Ať tak, či tak, nic to už nezmění na tom, že za smrt 155 lidí po požáru lanovky nikdo oficiálně nenese vinu.