Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
/Od naší zvláštní zpravodajky v Zambii/
Kromě Viktoriiných vodopádů, které ze zambijské strany ročně navštíví tisíce návštěvníků z celého světa, se 177tisícový Livingstone pyšní mimo jiné i nejstarším a největším muzeem v Zambii. Postaveno bylo už v roce 1934.
Najdete tu silnou českou stopu: odkaz Emila Holuba, jednoho z nejslavnějších českých cestovatelů.
Dodnes vážený
Skromnou expozici věnovanou českému rodákovi najdete poté, co minete expozice o životě místních etnik, flóře a fauně.
„Emil Holub se narodil v roce 1847 v Holicích…,“ začíná své vyprávění místní průvodce. V následujících minutách podrobně popíše nejen Holubův život, ale také, jak moc zásadní je jeho odkaz pro dnešní Zambijce.
„Zajímal se o kulturu a historii lidí… Vnímáme ho jako zásadního muže,“ vypráví průvodce, zatímco míjí vitrínu s knihami Emila Holuba a kopii přelomové mapy Viktoriiných vodopádů, jejíž originál je uložený v pražském Náprstkově muzeu.
Vitrína věnovaná Emilu Holubovi.
Dodnes relevantní Holubovo zakreslení Viktoriiných vodopádů do mapy je tím, zač v Zambii českého cestovatele nejvíce oceňují.
„Viktoriiny slapy“ - tak Emil Holub pojmenoval Viktoriiny vodopády. „Je zajímavé, že některá místa dobýval myšlenkově. V některých svých knihách ta v uvozovkách nově objevená nebo zakreslená místa pojmenovával například jako ‚Husovo údolí‘ či ‚Jungmanovo jezero‘,“ říká archivář Náprstkova muzea v Praze Ondřej Crhák.
Druhým zásadním Holubovým přínosem jsou jeho knihy. Díky nim se totiž dochovalo o tamních etnikách mnoho dobových informací, které by za normálních okolností - kvůli existence především orální historie – zanikly.
Například Ilové díky zápiskům Emila Holuba vědí, jak se jejich předkové česali, jak vypadala jejich domácnost nebo obecně - jaký byl život v jejich království. Loziové zase mají představu, jak vypadali jejich prapředci.
Slavná podobizna
Kromě jemu věnované expozici se Emil Holub v muzejním areálu pyšní také vlastní bustou; stojí hned vedle sochy Davida Livingstona. Pro kontext - ta zde byla umístěna o rok později než Holubova podobizna.
Za instalací Holubovy busty stála 130 let od chvíle, kdy Holub vodopády zakreslil, česká ambasáda v Harare.
Autorem busty je sochař Last Mahwahwa a vznikla v umělecké komunitě v Zimbabwe Tengenenge. Předlohou jim posloužila Holubova podobizna, kterou poskytlo Náprstkovo muzeum.
Slavnostní odhalení v září 2005 proběhlo za účasti hostů a ve spolupráci s rakouskou ambasádou, která pomohla náklady pokrýt. Obě ambasády využily skutečnosti, že se český rodák narodil v Rakousku-Uhersku.
Zatímco v době mé návštěvy byl u busty klid, živo u ní bývá při národních svátcích nebo oslavách jednotlivých etnik - například zmiňovaných Loziů či Ilů. Etnik, které se dodnes k odkazu Emila Holuba hlásí.
Analýza
Konflikt na Ukrajině dopadá na africké země především rostoucími cenami potravin, nedostatkem potřebných hnojiv pro drobné zemědělce a zdražujícími cenami paliv.
Podle slov zambijského průvodce je Emil Holub vnímám v zemi velmi pozitivně, v Česku se ale v posledních letech dostává do popředí i kritický pohled.
Představit ho v jiném světle - vedle všech pozitiv a zásluh - se rozhodlo například Náprstkovo muzeum na aktuálně probíhající expozici nazvané Emil Holub. Návštěvníci se dozvědí o Holubově vstřícném postoji ke kolonialismu, „kontroverzním“ odvozu místní dívky Belly nebo možné krádeži skalních úlomků.
Holubova Bella
„Emil Holub si z první cesty přivezl bečuánskou holčičku Bellu, která mu měla sloužit a zároveň pro něj byla v podstatě živým exponátem. Vodil ji na výstavy a přednášky a lidé si mohli kupovat její fotografii, nebo se s ní případně nechat vyfotit. (…) Celé je to na hranici etnografických spektáklů tehdejší doby, kdy se představovala různá etnika. Někdy se toto dá uchopit jako tzv. lidská zoo. (…) V českém prostředí převládal mýtus, že se tu měla Bella dobře a nechtěla se vrátit zpět domů, což je diskutabilní. Při druhé cestě ji nicméně vzal zpátky a propustil do rodiny, odkud ji vzal, ze které následně utekla a její další osud je neznámý.“
Archivář Náprstkova muzea v Praze Ondřej Crhák.
Skalní úlomky
Zatímco někteří cestovatelé dnes v evropských muzeích obdivované artefakty z afrických zemí odcizili, Holub velké sbírky přírodnin či etnografického materiálu nakupoval a měnil.
Výjimkou jsou skalní úlomky od Křováků, které „vylámal a odvezl“, jak popisuje Crhák. Za to se na něj také snesla kritika, vůči které se bránil tím, že je ve skutečnosti zachránil. Na místě se totiž měly začít těžit diamanty.
Oproti jiným sbírkám a artefaktům, na které si dnes africké země dělají nároky, na návrat těchto úlomků nikdo neapeluje, dodává český expert.
„Holub se v Zambii špatně k místním nechoval, byl to spíš objevitel a vědec - na rozdíl od jiných postav, jejichž výpravy měly koloniální podtext… Na druhou stranu, pokud si přečtete jeho texty, přednášky nebo pamflety o kolonizaci Afriky, tak je pravdou, že zastával k místním obyvatelům velmi paternalistický přístup, dle kterého je potřeba je vychovávat. Zkrátka díval se na ně jako na děti, které potřebují výchovu,“ objasňuje kritický pohled pro Seznam Zprávy archivář Náprstkova muzea v Praze Ondřej Crhák.
„Ve svých textech a přednáškách hodně opakoval dobové ideje, které zastávali další evropští cestovatelé a dobrodruzi. Kritizoval například podobu samostatné Libérie nebo Etiopie a také volal po další kolonizaci Afriky. V jeho postojích nalezneme obhajobu kolonialismu jakožto ‚civilizační mise‘, což bylo v té době velice rozšířené chápání,“ říká dále.
Část odborné veřejnosti se nicméně vůči tomuto „kritickému“ postoji vymezuje. Například historik Petr Zídek nedávno v textu pro deník Právo koncept výstavy Náprstkova muzea zkritizoval a poukázal, že je založená na „módních postkoloniálních teoriích“.
Emil Holub podle něj dokázal především „během svých dvou cest do jižní Afriky podat mimořádný výkon“. A ten optikou dnešní doby nelze kritizovat.
