Zbyl mi jen mobil. Ukrajinci vyprávějí, jak jim Rusové zničili život

Ulice Kyjeva jsou víceméně vylidněné, silnice prázdné a obchody povětšinou nefungují. Je tu klid. Ve městě jsou stovky bezpečnostních zátarasů, v ulicích vojáci i příslušníci teritoriální domobrany, nicméně ve většině města panuje relativní klid.

Až na to, že téměř denně padne někam do městské zástavby ruská raketa, zabije obyčejné lidi a způsobí dechberoucí škody.

Igor je padesátiletý šlachovitý cyklista a sportovec. „Spal jsem a probudila mě strašná rána,“ vypráví ve svém bytě v osmém podlaží šestnáctipatrové budovy ve čtvrti Oboloň. Okno a celá stěna v mžiku zmizela. U stěny stál stůl a na něm mobilní telefon.

„Ani nespadl, nechápu to,“ popisuje pár dnů starý zážitek. „Tak jsem ho popadl a běžel dolů.“ Ten telefon je jediné, co mu z bytu zbylo.

Igor vypráví o svém dědečkovi, který bojoval na frontě ve druhé světové válce, a ukazuje do černa spečenou koupelnu, kuchyň s roztavenými hrnci. Hrabe v hromadě škvarků a vytáhne rám svého horského kola. Vypadá, jako by se srazil. „Tady bylo anatomické sedlo a taky šlapky s nášlapy,“ osahává zbytky bicyklu.

Raketa dopadla těsně k hlavnímu vchodu do paneláku v úterý ve čtyři hodiny a dvě minuty. Kdyby to bylo jen o kousek dál, dům by se patrně sesypal.

Igor stále vypráví, jako by se chtěl z šoku vypovídat. „Tohle zbylo z kufru, co jsem dostal od dědy, když se vrátil po válce z Německa.“ V ruce žmoulá cosi, co zřejmě kdysi bývalo poutkem „čemodanu“.

O šest pater pod ním bydlel milovník koček Pavel. Ten bezprostřední dění po dopadu rakety prožíval takto. „Ohlušující rána. Všude tma, lidské výkřiky, dětský pláč. Nechápu, co se děje. Vstávám z postele a pořežu se. Na zemi haldy střepů. Je mi zima. Uvědomuju si, že jsem skoro nahý. První myšlenka: musím obléct maminku. Leží v druhé části pokoje. Je jí čtyřiaosmdesát, je po mrtvici, nemohoucí. Na střepy kašlu. Něco jsem chytil a natáhl to přes ni,“ popisuje přerývavě a pokračuje.

„Venku houkačky záchranářů, hluk alarmu rozbitých aut, vidím a cítím kouř. Místo okna díra. Stěna zmizela. Křičím dolů, že tu mám maminku. Přichází další myšlenka, kocouři. Sakra, někam se schovali. Hasiči natahují do obýváku žebřík a křičí, pohněte s tou evakuací. Najdu jednoho. Snáší nás dolů. Kde je druhý? Doufám, že se někam schoval.“

Pavel mluví rychle, ale náhle se odmlčí. Musí se vydýchat. Příliš silný zážitek. Pohled do vlastního obýváku jej ale příliš neuklidní. Na zemi leží střepy, kusy betonu, třísky a prach. Nábytek rozmlácený. Na stěnách visí zaprášené diplomy a šerpy z kočičích výstav. Exploze zdemolovala celý předek paneláku. Kluk z vedlejšího domu to popsal slovy, že „dům se úplně naklonil na záď“.

Pavel říká, že měl štěstí v neštěstí. Přežil a leccos se prý zachránit dá. A hlavně. „Druhý kocour se schoval pod gauč. Našel jsem ho druhý den, když uhasili požár,“ usmívá se trpce. Jeho sousedé tolik štěstí ale neměli. Podle oficiálních informací zemřel nejméně jeden člověk, další dvě oběti nejsou zatím potvrzené.

Stejný rajón města, jen o dva dny později. Ruská raketa dopadla kolem páté hodiny ráno na široký bulvár u vchodu do metra Lukianivska, zhruba čtyři kilometry od ikonického Majdanu, Náměstí nezávislosti. Exploze zničila několik bloků obytných a kancelářských domů a obchodů v suterénu. Tlaková vlna vysklila všechna okna v okolí včetně nedaleké dvacetipatrové moderní budovy banky. Patrně byla sestřelena ukrajinskou protivzdušnou obranou.

Tři dny po výbuchu je ulice plná suti, skla a popadaného elektrického vedení. Před zničeným obchodem s brýlemi a optikou je rušno. Majitelé odnášejí, co zbylo. Drahé stroje, exkluzivní skla, obroučky. „Tuto pobočku jsme otevřeli před půl rokem a vidíte sami,“ říká muž středního věku s krabicí v ruce, kterou nakládá do dodávky. „Sbíráme, co se dá. Jak ale vidíte, moc toho není.“

V pátek dopadla raketa do obytné zástavby v městské části Vinogradar. Zůstaly po ní zhruba třímetrový kráter a totální zmar a zoufalství. Zničila šest pětipatrových paneláčků, poničila gymnázium pro 1200 studentů, školku a řadu obchodů kolem. Výbuch kolem půl osmé ráno byl slyšet na kilometry daleko.

Exploze doslova odloupla boční část nejbližšího panelového domu a obnažila interiéry. Apokalyptický pohled. Ve druhém patře bydlel čtyřiasedmdesátiletý Alexandr, byl těsně před probuzením.

„Přišla rána, otočil jsem se na druhý bok a koukám, že okno i stěna zmizela. Zůstala obrovská díra,“ popisuje bezprostřední dění pár hodin po dopadu ruské rakety. Soused o patro výš se chystal do práce a zaléval si čaj horkou vodou. Přišla rána, otočil se a půl bytu nikde. „Nedokážu to pochopit,“ krčí rameny a po tvářích mu tečou slzy.