Žadatelů o azyl je stále víc. EU zpátky jen tak někoho nepošle, říká expert

Článek si můžete také poslechnout v audioverzi.

V zemích Evropské unie, Norsku a Švýcarsku loni požádalo o azyl přes 1,14 milionu lidí, informovala tento týden Agentura EU pro otázky azylu. To je nejvíc od roku 2016. Statistika navíc nezahrnuje na 4,4 milionu ukrajinských uprchlíků, kteří mají v Evropě dočasný pobyt a nežádají o azyl.

Rakouský analytik Kristof Bender z think-tanku Evropská stabilizační iniciativa (ESI) soudí, že vysoký počet žádostí je způsoben několika faktory - k dosavadním vysokým počtům žadatelů o azyl se loni přidali také běženci z Jižní Ameriky, konkrétně Venezuely a Kolumbie: „To máte dalších 120 tisíc lidí navíc,“ upozornil v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Za klíčové nicméně považuje to, že Evropská unie stále nenachází recept na řešení návratové politiky: „Když člověk požádá o azyl a naše instituce shledají, že nemá na ochranu právo, nevíme, co dělat. Když jste třeba mladý člověk z Nigérie, víte, že máte jen velmi malé šance na získání azylu a že cesta je strašná a že na ní můžete fyzicky i psychicky trpět. Zároveň ale víte, že pokud to dokážete a dojedete až do Itálie, pravděpodobně tam zůstanete. I když nedostanete azyl, museli byste mít velkou smůlu, aby vás poslali zpátky. Proto je to stále atraktivní, navzdory všem těmto rizikům,“ vysvětluje.

S lidmi, kteří opravdu ochranu potřebují, podle Bendera problém není. „Problém je v tom, že zůstáváme stále velmi atraktivní, i přes násilí a bezohlednost na vnějších hranicích. Pořád jim to stojí za riziko ztráty života, opakované bití, atd.,“ říká.

Nejvíce žadatelů přichází tradičně ze zemí, kde přetrvávají dlouholeté ozbrojené konflikty, jako je Sýrie (1. místo) a Afghánistán. Na třetím místě je s více než 100 tisíci žadatelů Turecko, kde v loňských volbách opět zvítězil autoritářský prezident Recep Tayyip Erdogan. Zřejmě kvůli tomu se počet tureckých občanů prchajících do EU meziročně zvýšil o 82 procent.

O dvě třetiny meziročně narostl i počet palestinských žádostí o azyl, Palestinci však s 11 tisíci žádostmi nefigurují ani v první desítce. To se dost možná změní v tomto roce v důsledku současné ničivé války v Pásmu Gazy.

Další dvě příčky pak obsadily jihoamerické státy - Venezuela a Kolumbie. Ty jsou poněkud specifické v tom, kam jejich občané míří. Drtivá většina z nich žádá o azyl v jazykově blízkém Španělsku (89 procent žadatelů z Venezuely a 85 procent žadatelů z Kolumbie).

Kristof Bender, který se podílel na návrhu unijní migrační dohody s Tureckem, si nemyslí, že by řešením byly násilné metody a vytlačování lodí, k němuž v posledních letech docházelo u italských nebo řeckých břehů. Tyto činy nefungují a také odporují základním evropským hodnotám a právním dokumentům.

„Když platíte warlordům v Libyi, aby vytlačovali lidi z moře, pak lodě začnou přijíždět z jiné části Libye, kde jste ještě jiného warlorda neuplatili. A v Itálii vidíte, že i s velmi pravicovou vládou mají čísla vyšší než předtím,“ argumentuje Bender.

Recept, jak nevítané migranty odradit, podle něj nicméně existuje, a nespočívá v násilných metodách na hranicích. „Jediná cesta, jak humánním a legálním způsobem kontrolovat hranice, jsou partnerské dohody. Se sousedy EU, ale také se zeměmi původu, potřebujeme oboje. Hlavní je uzavřít dohody, které by obsahovaly atraktivní balíček pro partnerské země,“ říká Bender.

Podle něj tyto dohody musí začínat od nuly, tj. nebrat už ohled na běžence, kteří z těchto zemí přišli v minulosti. „Můžeme jim nabídnout třeba program work and study (pracuj a studuj, pozn. red.), aby někteří mohli přijet legálně. Proč to není možné třeba s Marokem?“ ptá se.

Jediná dohoda podobného typu byla v minulosti uzavřena s Tureckem, nyní už ale nefunguje. A právě přes Turecko přichází nejvíce běženců, kteří míří do EU ze Sýrie a Afghánistánu.

„Dohoda fungovala celkem dobře čtyři roky. Nebyla ale dobře implementována z naší strany, Řecko mohlo vracet lidi, ale vrátilo jich velice málo. Odstrašení, že budou posláni zpátky, bylo stále menší. Na řeckých ostrovech panovala strašná situace, to se také dalo zvládnout lépe, zavést zrychlené azylové procedury, atd. Kdybychom to udělali, čísla by šla dolů,“ říká Bender.

Ke krachu dohody přispěl i fakt, že Evropská unie přerušila tok peněz, které posílala Ankaře, aby se o uprchlíky postarala. V té době projekt ještě fungoval, po tureckém pokusu o puč v roce 2016 se ale stav právního státu v Turecku velmi zhoršil a sliby, že mu EU povolí bezvízový styk, vzaly za své. „Pro Turecko už pak dohoda nebyla výhodná, nemělo z ní nic,“ komentuje Bender přesměrování unijních fondů jinam.

Rakouský expert nezavrhuje ani dohody s třetími zeměmi, které by za EU převzaly azylové procedury, jak se o ně snaží Britové nebo Italové. Upozorňuje ale i na jejich úskalí - v případě Rwandy britský soud rozhodl, že tam žadatelé o azyl v bezpečí nebudou, v případě Albánie, s níž se dohodla vláda premiérky Giorgii Meloniové, zase vidí problém v kapacitě.

„Dohoda říká, že tam nikdy nesmí být více než 3000 lidí najednou, celkově se mluví o 30 tisíci lidech za rok. Jak by to mohlo fungovat? To je jen zlomek lidí. Albánie navíc nemá lepší možnosti, jak poslat neúspěšné žadatele zpátky, než má Itálie. Když lidé vyjdou z azylových center, mohou zamířit do jiných evropských zemí než do Itálie, to mi přijde nejpravděpodobnější,“ neskrývá skepsi.

V červnu přitom sedmadvacítku čekají volby do Evropského parlamentu a právě migrace v nich bude jedním z hlavních témat, na nichž chtějí postavit své kampaně krajně pravicové strany. Loňská migrační dohoda přitom podle Bendera negativní trend nijak nezmění: výše zmíněný problém s návraty totiž neřeší.