U největší jaderné elektrárny Evropy jsou mučírny. Rusové ji nechtějí vrátit

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Záporožská jaderná elektrárna, od jara 2022 okupovaná ruskými vojáky, je tématem jednání o příměří mezi Ruskem a Ukrajinou. Americký prezident Donald Trump se totiž zmínil o tom, že by USA v rámci dohody o klidu zbraní mohly převzít kontrolu nad ukrajinskými jadernými zařízeními.

Dle zahraničních médií Záporožskou elektrárnu vnímá jako klíčový zdroj energie pro těžbu nerostných surovin v rámci dohody, kterou se snaží uzavřít s Kyjevem (více zde).

Kreml dal nicméně jasně najevo, že kontrolu nad elektrárnou nehodlá předat ani Ukrajině, ani Spojeným státům. „Návrat zařízení pod ruský jaderný průmysl je dlouho odkládanou skutečností, kterou mezinárodní společenství může jen akceptovat,“ vzkázalo ruské ministerstvo zahraničí.

Nezisková organizace Truth Hounds monitoruje válečné zločiny na Ukrajině a situaci v okupované elektrárně i přilehlém městě Enerhodar se od začátku ruské invaze detailně věnuje. Na místě nadále panuje velice napjatá situace.

„Nyní, tři roky od začátku okupace, zde kvůli neustálé hrozbě mučení není prostor pro protest. Velká část obyvatel uprchla. Rusové si s sebou do Enerhodaru přivezli své inženýry a jaderné specialisty a změnili tak demografii města - je zde nyní více lidí loajálních okupačnímu režimu,“ popisuje Roman Koval, vedoucí výzkumného oddělení Truth Hounds.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy vysvětluje také to, jak se od začátku invaze proměnila povaha válečných zločinů páchaných na Ukrajině i jak práci tamním organizacím zkomplikovala Trumpova administrativa.

Na podzim 2023 vydala vaše organizace zprávu, ve které s odvoláním na svědky popisujete, jak ruské jednotky s vědomím Rosatomu unášely a mučily ukrajinské zaměstnance elektrárny. V tuto chvíli pracujete na nové zprávě, která má obsahovat další důkazy. Mohl byste popsat, jaká situace nyní v Záporožské jaderné elektrárně a jejím okolí panuje a jak se proměnila od začátku invaze?

Jednou z klíčových charakteristik druhé zprávy je, že v ní systematizujeme průběh okupace města Enerhodar a Záporožské jaderné elektrárny. A zdůrazňujeme hlavní rysy každé fáze okupace.

Momentálně je v plném proudu etapa systematizace a institucionalizace mučení. Tato fáze začala na podzim 2022, po tom, co Enerhodar zažil největší vlnu mučení. Týkala se těch, které ruské jednotky obviňovaly z toho, že podporují Ukrajinu, mezi nimi aktivisté, učitelé a samozřejmě inženýři a další zaměstnanci elektrárny.

Všimli jsme si, že během nárůstu mučení došlo k navýšení aktivit Rosatomu. Zdokumentovali jsme řadu případů, ve kterých Rosatom ve spolupráci s představiteli ruských speciálních složek vyvíjel tlak na zaměstnance, aby s nimi podepsali smlouvu.

Stalo se například, že přišli domů k zaměstnanci, který se zabýval provozním vývojem, a představitelé ruských speciálních služeb mu začali vyhrožovat, že pokud nepodepíše smlouvu s Rosatomem, skončí v mučírně. Představitelé Rosatomu zde hráli roli „hodného policajta,“ mluvili o odpovědnosti, jaderné bezpečnosti a tak dále.

Je to velmi paradoxní situace. Lidé, kteří jsou zodpovědní za zajištění jaderné bezpečnosti a provoz největší jaderné elektrárny v Evropě, byli hlavním terčem mučení. Vyvolává to otázky o schopnosti Rosatomu zajistit bezpečnost elektrárny.

Nyní probíhají diskuze o obnovení provozu elektrárny. To je ale velice nebezpečné s ohledem na zničení Kachovské přehrady, která byla hlavním zdrojem vody pro chlazení reaktorů v rámci elektrárny. Ruská strana plánuje výstavbu přečerpávací stanice, ale to je v podmínkách ozbrojeného konfliktu skoro nemožné, navíc neefektivní. Tyto diskuze nejsou produktivní a situace na místě zůstává nebezpečná.

Americký prezident Trump nedávno navrhl, že Spojené státy by mohly převzít kontrolu nad ukrajinskými elektrárnami, mimo jiné i tou Záporožskou. Soudě podle toho, co vaše organizace zjistila, umíte si takovou situaci - že by se Rusové elektrárny vzdali - představit?

Myslím, že úplně není v mé kompetenci se k tomu vyjadřovat. Každopádně z toho, co pozorujeme z ruských akcí a prohlášení ,vyplývá, že elektrárnu nyní považují za jejich vlastní objekt, majetek společnosti Rosatom. Jen tak se jí nevzdají a nepředají kontrolu někomu jinému. My můžeme jejich výroky pouze analyzovat a odhadovat, co to znamená.

Proměnila se od počátku invaze povaha zločinů, které v oblasti Záporožské elektrárny monitorujete?

V Enerhodaru je stále síť mučíren. Ruská okupační strategie v Enerhodaru, a nejen zde, byla založena na normalizaci mučení. Koloběh mučení zde měl svůj vlastní rytmus, intenzitu a byrokratické postupy.

Normalizace mučení a konstantní hrozba násilného odvlečení do mučíren snížila schopnost a vůli lidí protestovat proti okupaci. Na začátku okupace byli místní obyvatelé aktivní - blokovali hlavní cestu do města, odmítli tam vpustit ruská vojenská vozidla, shromažďovali se na hlavním náměstí.

Během března (2022, pozn. red.), kdy ruské síly vtrhly do města, byl prostor protestovat. Od dubna ale začaly postupně uvězňovat aktivisty, měnit narativy, blokovat ukrajinská média a tak dále.

Nyní, tři roky od okupace, zde kvůli neustálé hrozbě mučení není prostor pro protest. Velká část obyvatel uprchla. Rusové si s sebou do Enerhodaru přivezli své inženýry a jaderné specialisty a změnili tak demografii města - je zde nyní více lidí loajálních okupačnímu režimu.

Jejich akce navíc představují hrozbu pro jadernou bezpečnost. Vyzpovídali jsme řadu inženýrů a zaměstnanců, kteří nám popsali, že mají velmi úzkou specializaci. Například jsou schopni a způsobilí obsluhovat pouze jeden reaktor a nejsou dostatečně kvalifikovaní pro provoz okolních reaktorů. Rusové ale místní zaměstnance vyměnili za experty z Ruska, kde jsou elektrárny postaveny jinak. Tato změna oslabila schopnost udržovat jadernou bezpečnost.

Jak se celkově proměnily válečné zločiny, které nyní vyšetřujete, oproti těm, které se děly na začátku ruské invaze?

Téměř jsme přestali dokumentovat mučení a podobné zločiny kvůli absenci přístupu. V tuto chvíli téměř nemáme deokupované oblasti. Pokud byla nějaká oblast zbavená okupace v letošním nebo loňském roce, nachází se většinou tak blízko frontové linii, že zde nezbyli téměř žádní civilisté.

Jedním z našich postřehů je, že rok 2024 se stal rokem eskalace některých metod a taktik vedení války, například takzvaných dvojitých úderů, taktiky, kterou Rusko ozkoušelo už v Sýrii, kde útočili na záchranáře Bílých přileb. Ta hlásá, že pokud chcete zničit cíl, měli byste jej téměř současně zasáhnout různými raketami.

Něco podobného dělají i zde. Na vojenský nebo civilní objekt vypustí první raketu, pak půl hodiny čekají než vypustí další. Někdy mají nad místem průzkumné drony, takže určitě ví, že objekt byl například civilní a že na místo dorazil záchranářský tým, a přesto zaútočí.

V říjnu jsme zveřejnili zprávu, ze níž vyplývá, že počet těchto útoků se výrazně zvýšil. Stejně tak počet civilních obětí v důsledku využití dronů krátkého doletu. Pro ruskou taktiku v Chersonské oblasti, kdy drony loví v podstatě každý pohybující se objekt - bez ohledu na to, zda jde o vojáky, civilisty nebo zdravotníky - se dokonce vžil speciální pojem „lidské safari“. I tomu se věnujeme v další připravované zprávě.

Během roku 2024 jsme zaznamenali také dramatický nárůst poprav válečných zajatců na frontě. Vzrostl také počet útoků klouzavými leteckými bombami. Ty mohou být efektivní při útocích na zákopy, Rusové je ale využívají v zalidněných částech velkých měst, jako je Cherson. Nejsou přesné, takže většinou zasáhnou křižovatky, nákupní střediska a další budovy.

Shrnuto: Rok 2024 se stal rokem eskalace různých metod, které představují velké nebezpečí pro civilisty.

Mohl byste přiblížit, na jakých dalších projektech vaše organizace v tuto chvíli pracuje?

Vyšetřujeme ruské útoky na hotely v blízkosti frontové linie. Od konce roku 2024 se počet těchto útoků zvýšil. A všimli jsme si, že to nezávisí na tom, zda hotel slouží k vojenským účelům, nebo ubytovává civilisty, nebo jde jen o nefunkční prázdnou budovu.

My máme za to, že pro tyto útoky existuje vysvětlení a momentálně jej vyšetřujeme. Finální zprávu publikujeme v květnu.

Vyšetřovali jsme zhruba 30 podobných útoků. Pouze v jednom případě byl hotel využíván pro ubytování vojáků, ve zbytku šlo o ryze civilní objekty. Rusové při útocích očekávají, že na místě bude někdo z kategorií lidí, na něž cílí, které chtějí zneškodnit. V hotelech poblíž frontové linie se často ubytovávají novináři, humanitární pracovníci a všichni další, kteří o konfliktu informují nebo se snaží zmírňovat jeho dopady, pomáhat tamnímu obyvatelstvu.

Pokaždé, když Rusové útočí na hotel, je pro ně určitým způsobem zajímavý. Pokaždé, co takový útok spáchá, odstartuje Rusko obrovskou kampaň, ve které tvrdí, že v hotelu byli zahraniční žoldnéři nebo novináři, kteří k tomu neměli povolení. Je to poměrně zajímavý vzorec a my ho nyní zkoumáme.

Jak obecně vyšetřování válečných zločinů probíhá a s jakými překážkami se při něm setkáváte?

Téměř každá naše zpráva je kombinací informací shromážděných v terénu. Jde o dokumentaci, shromažďování svědectví, rozhovory s lidmi, získávání výpovědí očitých svědků a oběti trestných činů. Čerpáme také z otevřených zdrojů. Využíváme dostupné zpravodajské informace. Každá zpráva je kombinací těchto faktorů.

Co se týče překážek, je samozřejmě složité pracovat na tématech okolo toho, co se děje na okupovaných územích. Kvůli nedostatku informací a tomu, že spoustu veřejných zdrojů tvoří ruské propagandistické informace.

Pro nás jako lidskoprávní aktivisty představuje shromažďování informací o okupovaných územích velkou výzvu. Používáme monitorovací nástroje, sbíráme informace, které se objevují na různých kanálech na Telegramu z této strany fronty. Ale samozřejmě je velmi těžké takové informace ověřit. To je pro nás hlavní výzva.

Řekl byste, že sektor vyšetřování válečných zločinů byl ovlivněn některými kroky Donalda Trumpa? Nedávno se objevily zprávy o tom, že jeho administrativa zastavila program na sledování desítek tisíc ukrajinských dětí, které okupanti unesli do Ruska. Podle dostupných informací úředníci možná smazali databázi s důkazy o zločinech. Jak na to reagují ukrajinské organizace?

Celé odvětví, celá oblast aktérů vyšetřujících válečné zločiny je samozřejmě ovlivněna politikou americké administrativy.

Naše organizace se nezabývá tématem deportovaných dětí, není to tedy něco, co bych mohl komentovat. Ale obecně vzato, existuje mnoho lidskoprávních organizací na Ukrajině, které jsou financované různými vládními programy USA.

Podíl tohoto financování je v každém případě jedinečný. Pro některé organizace to znamenalo, že přestaly dělat nějaké průzkumy, pro jiné to znamenalo úplné zastavení všech aktivit, jelikož byly závislé na finančních zdrojích z USA. Nebyly schopny platit svůj personál, a kvůli tomuto rozhodnutí tak přišly o obrovské množství lidí.

Věřím ale, že to má i světlou stránku. Například různí evropští dárci začali aktivně jednat. A řekl bych, že v těchto procesech hrozí hlavně to, že se odpovědnost jako téma stane něčím, s čím se dá obchodovat. To je velký problém.

Jak se Ukrajině v dobách války daří stíhat válečné zločiny?

Ukrajinské odvětví trestního soudnictví je zahlcené těmito případy. Ukrajinská prokuratura potřebuje pomoc od trestních soudů cizích států, přinejmenším pokud jde o případy týkající se občanů cizích států. Při útocích na hotely je řada obětí z Británie, Francie, Gruzie, Turecka, Polska a dalších zemí. Bylo by skutečně efektivní, kdyby tyto státy zahájily vyšetřování.

Další věcí je, že bychom měli podporovat aktivní činnost Mezinárodního trestního soudu. Ten na Ukrajině důkladně pracuje, shromažďuje důkazy a vede vyšetřování. Ale buďme upřímní, Mezinárodní trestní soud si vezme k vyšetřování jakoby jen hrstku případů, pouze ta nejzávažnější porušení lidských práv.

Největší část tak leží na bedrech ukrajinských státních zástupců a vyšetřovacích orgánů. Všechno to trvá, ale každý případ, který se objeví u soudu, je velkým úspěchem - bez ohledu na to, zda se to odehrává v přítomnosti pachatele, či nikoliv.

Je důležité si uvědomit, že válečné zločiny jsou nepromlčitelné. Může to trvat deset, dvacet, třicet let, ale situace se změní. Vždy se nakonec změní.