Článek
Válka na Ukrajině, ekonomické problémy a mnohdy i odpor části obyvatel brzdí v Evropě tak potřebnou přeměnu energetiky. Ta ale probíhá i jinde, například v Africe. „Další části světa nás dohánějí. Rozšířená myšlenka, že Evropa sama něco dělá a ostatní ne, zkrátka není pravdivá,“ řekl v nedávném rozhovoru pro Seznam Zprávy lídr evropských Zelených Bas Eickhout.
Příkladem země, kde je energetická transformace v plném proudu, je Maroko. Země, která v roce 2016 hostila světový klimatický summit, se zavázala do roku 2030 snížit své emise o 18 procent a do stejného data se i vybavit zdroji obnovitelné energie tak, aby dosáhly 52 procent celkové kapacity.
Tři barvy vodíku
- Šedý vodík se získává z fosilního plynu. Emise CO2 nejsou zachycovány a proudí přímo do atmosféry.
- Modrý vodík je „zelenější“ variantou toho šedého. Původ je stejný, ale v tomto případě se emise zachycují a „uskladňují“ pod zemským povrchem. V současné době však existuje jisté procento emisí, které se i tak dostanou do atmosféry.
- Zelený vodík vzniká za pomoci obnovitelných zdrojů. Při výrobě nedochází k uvolnění skleníkových plynů. Největším limitem tohoto typu vodíku je jeho vysoká cena.
Království může využít ideálních přírodních podmínek - dostatek slunečního záření, silných větrů od moře i vodních zdrojů. Už za loňský rok přitom podle Národního úřadu pro elektřinu a pitnou vodu (ONEE) dosáhlo na 16procentní podíl čistých energií v energetickém mixu. Podíl obnovitelných zdrojů vzrostl oproti předchozímu roku o 0,8 procentního bodu, zejména díky zprovoznění větrné elektrárny Taza.
V následujících letech plánují Maročané skutečný boom - například největší solární elektrárna světa Noor Ouarzazate 1 se má rozrůst o tři další části: Noor Midelt, Noor PVII a Noor Atlas.
Skrze tyto projekty sleduje Maroko podle časopisu Forbes Africa hned několik cílů - snížit faktury za elektřinu, zajistit energetickou soběstačnost, čelit klimatickým změnám, ale také se etablovat do budoucna jako přední vývozce čistých energií.
Desítky miliard do výroby zeleného vodíku
Spolu s Egyptem se Maroko chce stát lídry ve výrobě zeleného vodíku, s nímž mají velké plány mimo jiné i Saúdští Arabové. V příštích letech má jít do více než 400 projektů v Maroku spojených s vodíkem na 60 miliard eur. Vzhledem k úzkému partnerství s Evropskou unií Maročané očekávají i finanční pomoc Bruselu.
Maročané chtějí stavět infrastrukturu spojující království se sousedním Španělskem, gigantický je pak projekt Xlinks z roku 2021, který kombinuje solární a větrnou energii a má spojit Maroko s Velkou Británií.
Na 150 tisících hektarech půdy chtějí Maročané vyrobit na 10,5 gigawattů elektřiny, z níž zhruba třetina by měla čtyřmi podmořskými kabely putovat do Británie. Kabely, které povedou kolem španělských a francouzských břehů, měří 3800 kilometrů. V Maroku vyrobená elektřina by tak dokázala pokrýt spotřebu sedmi milionů domácností, tedy asi 8 procent celkové britské spotřeby.
Kudy povede projekt Xlinks
Projekt Xlinks je sice ještě daleko od realizace, francouzský koncern TotalEnergies do něj ale už investoval na 20 milionů eur. Podle Laurenta Segalena, francouzsko-britského investora specializujícího se na čistou energii a zakladatele podcastu Redefining Energy, se očekává, že celkové náklady projektu budou kolem 20 miliard eur, píše časopis La Tribune.
V březnu agentura Bloomberg informovala o tom, že developer stojící za plánovanou stavbou zvažuje, že by místo do Británie přiváděl energii do Německa. To by pro britskou vládu, která Xlinks označila za celostátně důležitý infrastrukturní projekt, byla velká prohra. Mluvčí firmy Xlinks ale obejití Británie odmítl: „Xlinks Ltd. vyhodnocuje proveditelnost dalších spojení s trhy včetně Německa. Není to buď–anebo, ale něco navíc,“ ujistil Brity.
Další obří projekt bude stavba plynovodu z Nigérie, který by mohl pokrýt potřeby řady pobřežních států, jako je například Togo, Libérie či Sierra Leone.
V souvislosti se zelenou transformací Afriky se už ale objevuje i kritika. Například Tunisko schválilo zákon, který dovoluje stavět obnovitelné zdroje energie na zemědělské půdě. Země přitom zápasí s potravinovou soběstačností. Někteří kritici upozorňují i na to, že velká část projektů je směřovaná na vývoz energií, a mluví v této souvislosti dokonce o „zeleném kolonialismu“.
