Za nadřazenost bílé rasy. Se sbírkou lidských ostatků v USA pomáhal Čech

Když Janna Añonuevo Langholzová v roce 2021 začala na jednom ze hřbitovů v St. Louis pátrat po hrobech nejméně šesti Filipínců, kteří zemřeli na Světové výstavě v roce 1904, netušila, kam až její úsilí povede. Její práce si ale loni v únoru všimla novinářka listu The Washington Post a do pohybu se dalo mnohem rozsáhlejší pátrání.

Vyšetřování trvalo rok a novináři na jeho základě dokázali sestavit dosud nejrozsáhlejší analýzu sbírky Smithsonova institutu, který je jednou z předních amerických výzkumných a vzdělávacích institucí. Právě tam totiž vedly stopy po čtyřech z šesti Filipíncích - přesněji řečeno po jejich mozcích, které jim měly být pro účely bádání odebrány.

Podle zjištění čítala sbírka přírodovědeckého muzea, které spadá do komplexu institutu, dokonce 255 lidských mozků. V době pátrání, které mimo jiné zahrnovalo čtení tisíců dokumentů i osobní korespondence nebo rozhovory s odborníky, bylo v jeho depozitářích celkově uloženo nejméně 30 700 lidských kostí a částí těl.

Tato sbírka lidských ostatků je jednou z největších na světě. Zároveň jde ovšem o nevyřešené dědictví hrůzné praxe, při níž byly části těl sbírány na hřbitovech, bojištích, v nemocnicích či márnicích ve více než 80 zemích. Zdá se navíc, že většina ostatků byla shromážděna bez souhlasu daných osob nebo jejich rodin.

Za vším přitom měli stát primárně výzkumníci. Měli se přiživovat na lidech, kteří byli hospitalizovaní, chudí nebo neměli přímé příbuzné, kteří by je identifikovali nebo pohřbili. V jiných případech pak šlo o sběratele, antropology a vědce, kteří se neštítili kopat na pohřebištích a rabovat hroby.

Během pátrání ale novináři narazili na ještě o něco více alarmující aspekt celé věci. Například sbírku mozků, která se v muzeu nachází, totiž tvoří převážně ty, které byly v průběhu let odebrány Afroameričanům, domorodým obyvatelům Spojených států a dalším „barevným“ lidem.

K tomu mělo docházet s cílem posílení rasistických teorií. Stopu v těchto praktikách má mít i Česko prostřednictvím světově uznávaného antropologa Aleše Hrdličky.

Hrdlička byl v první polovině minulého století kurátorem již zmiňovaného Národního přírodovědeckého muzea a založil zde světoznámé sbírky fyzické antropologie. Byl všeobecně považován za odborníka na rasy a evoluci a věřil, že sbírání částí těl pomůže s odhalením původu lidí v Jižní i Severní Americe.

„O Aleši Hrdličkovi někteří mluví jako o otci fyzické antropologie. Jeho obsesí bylo sbírání částí těl i celých těl, aby lidé věděli více o lidské evoluci, ale také kvůli tomu, aby se přišlo na rozdíly mezi rasami,“ informovala ve videu na webu listu Nicole Dungcaová, novinářka, která se podílela na vyšetřování.

„V jeho vlastních spisech jsme viděli, jak nadšený byl, že může sbírat vzorky od tolika lidí z celého světa,“ vzpomíná reportérka.

Podle pátrání novinářů Hrdlička věřil, že běloši jsou nadřazení ostatním rasám, a sbíral části těl, aby podpořil dnes již vyvrácené teorie o anatomických rozdílech mezi rasami. Často se o něm psalo v tehdejších novinách a jeho názory se měly podepsat na politice americké vlády v oblasti rasové problematiky.

Dungcaová, která procházela jeho osobní záznamy a poznámky, dále uvedla, že z dokumentů bylo naprosto jasné, jak obrovský je rasista. O tom, že mozky bělochů mají vykazovat znaky nadřazenosti v porovnání s jinými, psal, aniž by citoval nějaké své vlastní studie nebo pro svá tvrzení uváděl přesnější důkazy.

Se sběrem mozků začal Hrdlička přímo ve Washingtonu, kde se mu jich podařilo získat 74. U 50 z nich pak byla v záznamech uvedena rasa, přičemž 35 z nich pocházelo od černochů. Ti pak vyčnívali i v celostátním měřítku - ze 77 mozků odebraných ve Spojených státech, u kterých byla zaznamenána rasa, šlo o 57 odebraných mozků.

Hrdlička však necílil pouze na mozky. Z více než 30 700 lidských ostatků, které muzeum stále uchovává, jich bylo více než 19 tisíc, tedy asi 62 procent, shromážděno právě v době, kdy byl český vědec vedoucím oddělení fyzické antropologie. Dokázal tehdy vybudovat síť vědců či profesorů, kteří pro něj části těl sbírali.

Novinářům Washington Postu například skončil v rukou Hrdličkův dopis Franklinu P. Mallovi, anatomovi a patologovi, který působil na Univerzitě Johnse Hopkinse, v němž kolegu žádal o dvě těla černošských i bělošských novorozeňat. Síť Hrdličkových kontaktů však sahala i za hranice Spojených států.

Muzeum se momentálně snaží o návrat ostatků, které vlastní, potomkům nebo jejich kulturním dědicům. Podle zjištění novinářů však nepostupuje zrovna závratným tempem: z mozků ve své sbírce zatím repatriovalo pouze čtyři. Pokud jde o ostatky obecně, v posledních třech dekádách prý vrátilo 4068 souborů a nabídlo repatriaci dalších 2254.

Smithsonův institut přitom vyžaduje, aby lidé s osobním zájmem nebo právním nárokem na ostatky podali formální žádost, což je pro mnoho potenciálních žadatelů prakticky nemožné, protože o existenci sbírky ani nevědí. Jak ale zjistil Washington Post, muzeum najalo dva výzkumníky, aby se zabývali správou a etickým navracením částí těl i dalších předmětů.

Již v dubnu letošního roku pak tajemník Smithsonova institutu Lonnie Bunch III. vydal prohlášení, v němž se omluvil za způsob, jakým instituce těla v minulosti shromažďovala, a oznámil vytvoření pracovní skupiny, která měla určit, jak s ostatky naložit. V rozhovoru s novináři uvedl, že je jeho cílem vrátit co nejvíce částí těl.