Ilegální život ve stínu hor Kyrgyzstánu. Vědec se vydal mluvit s Ujgury

Do Střední Asie putoval dánský vědec Rune Steenberg s nezvyklým cílem - najít Ujgury a vyslechnout si jejich příběhy.

Mluvil například s ujgurským obchodníkem, který na zlepšení politické situace v Číně a shledání se svou rodinou čeká v Kyrgyzstánu už pět let. „Pověděl mi, že v roce 2016 už byl na cestě domů do Sin-ťiangu. Politická situace ale byla tak napjatá, že mu manželka poradila, aby ještě chvíli počkal. Že kdyby přijel domů, mohli by ho poslat do tábora. A tak čekal. A čekal…“ popisuje Steenberg.

Své dny tráví muž na bazaru v Biškeku, kde prodává čínské, ruské nebo turecké zboží a - doufá. Že mu nepošlou rodinu do tábora. Že sám nenarazí na policejní hlídku. Že chybějící doklady nebude muset vykupovat drahými úplatky.

„Policisté za těmito lidmi přijdou a řeknou, že pokud jim něco nedají na oplátku, nahlásí je a budou posláni do Číny. Svým způsobem jim vyhrožují,“ líčí realitu života Ujgurů v Kyrgyzstánu antropolog Rune Steenberg v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Vydal jste se na několik dní na cestu Kyrgyzstánem s nezvyklým cílem. Můžete jej trochu přiblížit?

Byl to fascinující zážitek. Do Kyrgyzstánu jsem se vrátil po pěti letech. Hlavním cílem mé cesty bylo najít skupiny a sítě Ujgurů, zjistit, o jaké lidi jde, promluvit s nimi a vyslechnout si příběhy o jejich aktuální situaci. Vyrazil jsem také na čínsko-kyrgyzskou hranici - jsou na ní dva hlavní hraniční přechody. I tam jsem chtěl zjistit, kdo přes hranice přechází, a najít někoho, kdo bude ochotný si popovídat. A také mi šlo o to zjistit, jak je v Kyrgyzstánu znatelná přítomnost Číny a jaká je nálada v ulicích. Mohl jsem srovnávat s mou poslední výzkumnou cestou před pěti lety. Bylo to skutečně velmi zajímavé.

Našel jste odpovědi na své otázky?

Narazil jsem hned na několik zajímavých lidí. Abych uvedl kontext - v Kyrgyzstánu žijí dvě hlavní skupiny Ujgurů v Biškeku a Oši, tedy na severu a jihu země. Jedni jsou místní Ujgurové. Oni, jejich rodiče či prarodiče přišli do Kyrgyzstánu v 50. a 60. letech, kdy Čína zahájila kolektivizaci v Sin-ťiangu. Tito lidé uprchli do tehdejšího Sovětského svazu, stali se místními a nyní mají kyrgyzské občanství a pasy. V dokladech mají stále napsáno, že jsou Ujgurové, a také se za ně považují, doma mluví ujgursky. Mladší generace ujgurštinu už tak dobře neovládá, ve městech spíše používají ruštinu a kyrgyzštinu.

Druhá skupina jsou Ujgurové, kteří do Kyrgyzstánu přišli hlavně jako obchodníci v posledních 20 letech a pendlují tam a zpět mezi Kyrgyzstánem a Sin-ťiangem a přivážejí z Číny zboží na kyrgyzské bazary. Zejména do roku 2015 bylo poměrně snadné dovážet čínské zboží do Kyrgyzstánu a dál do dalších zemí, obchodníci jsou díky místním pravidlům schopní vyhýbat se daním a poplatkům.

Ale v roce 2017, kdy začalo masivní zatýkání v Sin-ťiangu, se mnozí obchodníci museli vrátit zpátky. Buď jim vyhrožovala Čína, že pokud se nevrátí, ublíží jejich rodinám, nebo Kyrgyzstán tím, že jim přestane vydávat víza. Někteří přesto zůstali a nyní se schovávají.

Jak se těm, kteří zůstali, v Kyrgyzstánu žije?

Jsou ve velice složité situaci. Nemohou zpět do Číny, kde by je zavřeli. Některým brzy přestane platit pas, ale nebude jim prodloužena platnost. Kyrgyzský pas dostat nemůžou. Dalším vyprší víza a nová nedostanou, protože Čína na Kyrgyzstán tlačí, aby víza nevydával. Kyrgyzská policie na tyto lidi cílí a vybírá úplatky. Takže za těmi lidmi přijdou a řeknou, že pokud jim něco nedají na oplátku, nahlásí je a budou posláni do Číny. Svým způsobem jim vyhrožují. Na druhou stranu ekonomicky na tom tito lidé nejsou úplně zle, jsou to obchodníci schopní prodávat dobré zboží. Politicky jsou ale extrémně zranitelní.

Který z příběhů, jenž jste si vyslechl, vám nejvíce utkvěl v paměti?

Bavil jsem se s jedním Ujgurem na bazaru v Biškeku. Pověděl mi, že v roce 2016 už byl na cestě domů do Sin-ťiangu. Politická situace ale byla tak napjatá, že mu manželka poradila, aby ještě chvíli počkal. Že kdyby přijel domů, mohli by ho poslat do tábora. A tak čekal. A čekal. Až bylo jasné, že se situace nezlepšuje. Svou ženu a tři děti tak neviděl od roku 2016, nemá na ně ani přímý kontakt. Může udržovat kontakt jen se svou matkou. Je obchodníkem na bazaru, ale už nemá peníze na to, aby za nimi přijel. Už i zboží objednává online, dováží to přímo za ním.

Obchod má moc hezký. Jakmile ale zavře, nesmí se vracet hlavní branou bazaru, kterou hlídají policisté a mohli by mu chtít zkontrolovat doklady a požadovat velký úplatek. Každý večer tak zavře obchod a ven se dostává přes plot a zadními cestami. Žije takový tajemný život v ústraní, ve kterém člověk nemůže najít klid.

Nebo jsem se setkal s obchodníkem z Uzbekistánu. Ten byl v roce 2017 svědkem toho, jak mu začaly mizet stovky ujgurských kolegů.

Do roku 2019 měl ještě možnost jezdit do Číny a kupovat zboží, což ale změnil covid. Jezdíval do Kašgaru i Urumči. Vyprávěl mi, jak navštívil obchod jednoho ze svých kolegů a ptal se ho, jak to jde, co je nového. Ten kolega nic neřekl, jen plakal. Zeptal se, co děje, ale jen si dal prst na rty a naznačil, že teď o tom nesmí mluvit. Nechali telefony v kanceláři a přemístili se ven, na místo bez kamer. Tam se svěřil, že jeho dva bratry a manželku poslali do tábora a bojí se, že seberou i jeho, a neví, co si má počít. Těch příběhů bylo více. Od konce roku 2019 ten obchodník nemůže kvůli covidu za hranice. Se svou rodinou komunikuje alespoň aspoň přes WeChat, tedy spíš sleduje, co postují online, nepíše si s nimi. Také objednávky dělá online a ty pak ve velkých náklaďácích s kontejnery jezdí až k hranicím.

Jak se takové objednávky z Číny Ujgurům do zahraničí dovážejí?

Chtěl jsem vidět, jak tyhle transakce vypadají, tak jsem se jel podívat přímo na hranice. Myslel jsem si, že to jsou třeba nějací kyrgyzští řidiči, kteří dojedou do Kašgaru, a čínští řidiči, co pak jedou do Kyrgyzstánu… Hranice leží vysoko v horách a jde o speciální vojenské území, člověk potřebuje speciální povolení, aby se tam dostal, což chvíli trvalo. Území je asi čtyři tisíce metrů vysoko, takže je tam hrozná zima, minus 20, všude jen sníh a náledí, cesta nahoru trvá dost dlouho a je třeba být opatrný.

Nejdřív nám lidé říkali, že přes hranice už žádné kamiony nejezdí. Ale my jsme viděli, že do bazarů stále proudí čínské zboží, které nějak přijet muselo. Letecky ne, to by se prodražilo. Když jsme došli na místo, všimli jsme, že jednou za čas skutečně nějaký kamion projede. Když jsem byl na tom samém místě před pěti lety, kamiony stály v dlouhých frontách, neustále jezdily tam a zpátky. Teď je jich mnohem méně a zajímalo mě, co za lidi převáží zboží přes hranice. Záhy jsme zjistili, že přes hranice žádní řidiči nejezdí.

Dělají to tak, že někdo odřídí auto naložené kontejnery z Kašgaru k hranicím s Kyrgyzstánem, tam náklad vyloží. Z kyrgyzské strany přijede prázdné auto, naloží náklad a odjede. Hranice tak nepřekročí ani noha.

Na jednu stranu je to dobré řešení proti šíření covidu. Na druhou stranu takto se nemají šanci šířit ani příběhy z jedné země do druhé, nikdo spolu nemluví.

Čínského zboží také jezdívá daleko méně, přibylo tureckého a ruského. Je také méně Číňanů, čínských obchodníků, které byste potkávali, stali se neviditelnými. Třeba v Oši stojí hotel, který býval centrem čínských obchodníků. Teď je kompletně opuštěný. Stejně jako čínská obchodní centra. Mám pocit, že celý tento region ztratil ducha mezinárodního obchodu, stal se z něj lokální obchod.

Je to vážně jen kvůli covidu?

Myslím, že v tom covid sehrál velikou roli, ale také si myslím, že se čínská vláda snaží izolovat Sin-ťiang a nenechat odtud proudit ani informace, ani lidi. Covid se v tomto náramně hodí jako dobrá výmluva pro lockdown území. Covid je spíš než zásadní faktor zásadní výmluva k uzavření Sin-ťiangu. K tomu přispěla také všechna ta zatýkání v regionu a tvrdá bezpečnostní opatření týkající se nejen Ujgurů, ale také Kyrgyzů a Kazachů. Čínská vláda opravdu nechce, aby se ze Sin-ťiangu dostávaly informace ven nekontrolovaně. Doplatil na to obchod.

Do táborů jsou prokazatelně zavíráni nejen Ujgurové, ale také Kazaši a Kyrgyzové. Nezaznamenala jsem ale, že by se vlády zemí Střední Asie nějak významně stavěly proti tomu, co Peking dělá…

Je třeba si uvědomit, že tábory, které existovaly do roku 2019, už ve své tehdejší podobě více méně neexistují. Pár jich zůstalo, lidé dostávají tresty v podobě vězení, ale zdaleka ne v takovém množství jako kdysi. Kazaši a Kyrgyzové, kteří v těchto táborech byli a nyní je část z nich ve vězení, ve většině případů nejsou občany Kazachstánu a Kyrgyzstánu, jde o čínské občany etnické příslušnosti.

Lidé v Kyrgyzstánu o tom nicméně mluví a odsuzují to jako hroznou situaci, ale politické elity jsou na čínských penězích a čínské dobré vůli tak moc závislé, že proti Pekingu nevystoupí. Snaží se mlčet. Možná o tom s Čínou debatují napřímo, ale ne veřejnými kanály.

Ale alespoň podle toho, co víme, poslední tři roky státy Střední Asie nevydávají Ujgury zpět do Číny. Obzvlášť do Kazachstánu stále nelegálně přecházejí hranice; hranice Kyrgyzstánu je totiž hodně, hodně vysoká a strmá, a tudíž nebezpečná.

Po překročení hranice je mnohdy zatknou za nelegální přechod. Čína by tyto lidi ráda získala zpět. Ale podle toho, co vím, tito lidé většinou vydáváni nebývají. Kazachstán sice mlčí, ale v tichosti pomáhá uprchlíkům dostat je do jiných zemí, například do Švédska, Německa nebo Nizozemí. V Kyrgyzstánu neexistuje žádné přímé odsouzení toho, co Čína dělá, ale ani žádná přímá pomoc. Ta země je závislá na velkých hráčích, nemůže si dovolit si to s nikým rozházet.

Londýnský tribunál nedávno označil situaci v Sin-ťiangu jako genocidu a americká sněmovna schválila konečnou verzi zákona, který zakazuje veškerý dovoz ze Sin-ťiangu kvůli nuceným pracím. Změní tyto kroky něco? Pohnulo to náladou mezi Ujgury?

Ano - co se změnilo, je to nálada mezi ujgurskými aktivisty. Je třeba říct, že ne všichni Ujgurové smýšlejí tak, jak to vidíme na YouTube videích nebo jiných sociálních sítích či v tisku. Ujgurští aktivisté mají silnou politickou agendu a jsou tímto vývojem silně namotivováni. Jiní Ujgurové si ale nutně nemusejí myslet, že jim tyto kroky pomůžou. Pořád to jsou lidé, kteří dělají byznys, jsou v kontaktu se svými rodinami a v momentě, kdy budou tyto novinky zavedeny, budou mít problémy najít práci a kvůli embargům a bojkotům budou mít problém vydělat peníze.

Zasáhne to také Ujgury v zahraničí, kteří se snaží udržovat kontakty s rodinami. Situace se stane silně politizovanou a cokoli bude mít co do činění s Ujgury, bude Čína brát jako pokus USA šikanovat Peking. V tomto kontextu bych řekl, že ujgurští aktivisté jsou z toho nadšení, ostatní třeba méně. Spíš si myslím, že výsledkem bude o to silnější polarizace. Ne zlepšení v regionu, ne řešení.

Co je tedy podle vás namístě podniknout?

Řekl bych, že tu situaci zlepší umírněný tlak na Čínu, poukazování na konkrétní problémy a fakta, třeba na to, že mezinárodní pozorovatelé nejsou vpuštěni do regionu a podobně. Myslím, že konkrétní tlak na vyčištění hry, ukázat prstem na fakta a solidně reportovat o tom, co se děje, je užitečné. Velká politická gesta lidem nepomůžou, jen polarizují a přilévají olej do ohně. Ohledně některých přijatých kroků jsem rozpolcený, jestli to Ujgurům skutečně pomůže.

Takže diplomatický bojkot olympijských her v Pekingu nepovažujete za přínosný?

To jen pár významných politiků nevyužije peněz daňových poplatníků na vstupenky na ZOH. Tím chci říct, že to nic nezpůsobí. Je to signál politické hry, která Ujgurům spíš uškodí, než pomůže. Co je dobré, tak že to dá naději ujgurským aktivistům v zámoří. Vidí, že se o jejich situaci někdo zajímá. Na druhou stranu to vnímám skutečně jako nevýznamné gesto, měla by se dělat konkrétní opatření, zvát si velvyslance a řešit s nimi, co se skutečně v Sin-ťiangu děje, než to vytahovat na politickou úroveň.

Jiná věc by byla, kdyby se prokázalo, že jsou olympijské hry přímo spojené s nucenými pracemi, ale o tom jsem zatím neslyšel.

Politické gesto nedělá Ujgurům laskavost, je třeba být konkrétní, ne pouze symbolický. Ujgurové stále žijí v Číně, jejich region kontroluje čínská vláda a stala se z nich hrací figurka.