Z ruské okupační příručky: Jak se žije na zabraných územích Ukrajiny

„Když se mě ptali na rusko-ukrajinské vztahy, řekl jsem, že Rusové a Ukrajinci jsou jeden národ – jeden celek,“ zdůrazňoval v článku publikovaném na svých oficiálních stránkách ruský diktátor Vladimir Putin. Psal se červenec 2021. Tehdy jsme to neviděli, ale od okamžiku, kdy vydal pokyn napadnout Ukrajinu, nás dělily už jen měsíce.

Putin ve zmiňovaném textu popsal i záminku, kterou později použil při zdůvodňování invaze: Ukrajinu ovládly protiruské elity. Není pochyb o tom, že věděl, proč tato slova volí. Protože po nich nesáhl poprvé. Podobně se například vyjadřoval i v roce 2014, kdy Moskva zabrala ukrajinský Krym a podpořila separatisty v ukrajinských oblastech – Doněcké a Luhanské.

„Jeho cílem je naplnit své falešné ideologické přesvědčení, že Ukrajinci jsou jen zmatení Rusové s vymyšlenou identitou, jazykem a historií, kterou se malá, Západem podporovaná menšina snaží vnutit většině obyvatel,“ stojí v analýze respektovaného amerického Institutu pro studium války.

Svou vizi se Putin snaží realizovat skrze ničení svébytné politické, sociální, jazykové a náboženské identity Ukrajiny. Postupuje přitom podle osvědčené ruské okupační příručky, kterou si v praxi vyzkoušel nejen na zmiňovaném Krymu, ale dříve také v Jižní Osetii a Abcházii.

Teď stejný „recept“ uplatňuje i na územích Doněcké, Luhanské, Chersonské a Záporožské oblasti – de iure stále ukrajinských, nicméně Kyjev nad nimi nemá kontrolu. Mnohá území jsou pod okupační správou už tisíc dní – právě tolik uplynulo od 24. února 2022, kdy válka začala.

Boje se nevedou jen o nová území, nýbrž také o populaci, která společně s půdou spadne do náruče velké Rusi – přesně jak Putin naznačil v citovaném článku.

Podle různých zdrojů zůstalo na okupovaných územích přibližně tři až 3,5 milionu obyvatel, které si Moskva podle své okupační příručky může přetvářet k obrazu svému. Cílem je kompletní rusifikace podrobeného obyvatelstva.

Seznam Zprávy z příručky vybraly sedm hlavních kroků, které mají Vladimira Putina k cíli dovést.

Fotky z Mariupolu: Rusové opravují místo, které se stalo symbolem jejich krutosti

V první fázi bylo pro Rusko nutné legitimizovat svoji moc nad místním obyvatelstvem. V září 2022 tak Kreml na územích Doněcké, Luhanské, Chersonské a Záporožské oblasti uspořádal referendum o jejich připojení k Ruské federaci.

Oficiální výsledky ukazovaly na velkou podporu anexe. Pouze v Chersonské oblasti se pro tuto možnost vyjádřilo o něco málo méně než 90 % obyvatel, v dalších byla podpora podle výsledků deklarovaných Moskvou ještě významnější.

Z pohledu mezinárodního práva se ovšem referenda na okupovaných územích nedají považovat za platná.

Profesorka Veronika Bílková z Právnické fakulty Univerzity Karlovy to vysvětluje dvěma důvody: „Zaprvé referenda postrádala právní základ, neboť obyvatelé daných území nebyli oprávněni rozhodovat o jejich odtržení od Ukrajiny a připojení k Rusku. Zadruhé referenda provázela řada procesních i jiných pochybení. Nejednalo se o referenda, ve kterých by lidé mohli svobodně projevit svou vůli.“

Bílková, vedoucí Katedry mezinárodního práva, v rozhovoru pro Seznam Zprávy dodává, že „právní relevance referend je nulová. Byl to pouze jakýsi politický legitimizační nástroj z pohledu režimu v Rusku.“

To ovšem Vladimiru Putinovi stačilo a poslední zářijový den roku 2022 v projevu před oběma komorami ruského parlamentu oznámil anexi Doněcké, Luhanské, Chersonské a Záporožské oblasti.

Když už mohl Kreml (jednostranně) tvrdit, že obyvatele okupovaných oblastí ovládá legitimně, v druhém kroku z nich chtěl oficiálně udělat ruské občany. Jak? Tím, že jim dal ruský pas.

Spíš než slovo „dal“ se však hodí slovo „vnutil“. Média i humanitární organizace totiž hovoří o procesu nucené systematické pasportizace (psali jsme třeba zde).

Ruské ministerstvo vnitra letos v srpnu uvedlo, že od října 2022 již na okupovaných územích vydalo 2,2 milionu cestovních dokladů. Server The Kyiv Independent k tomu nicméně poznamenal, že tento údaj nelze nezávisle ověřit.

Ruský prezident Vladimir Putin již v červenci 2022 podepsal dekret umožňující zjednodušený proces udělování ruského občanství všem obyvatelům okupovaných území. V dubnu 2023 jej doplnil nařízením, které za odmítnutí převzít ruský pas stanovilo přísné tresty včetně ztráty vlastnických práv, trestu odnětí svobody a deportace.

Ruské úřady tvrdí, že Ukrajinci si pasy vyzvedávají dobrovolně. Nad onou „dobrovolností“ lze pochybovat: Už loni například americká nevládní organizace Conflict Observatory popsala, že ruské orgány podmiňují ruským pasem poskytování základní zdravotní péče a dalších služeb státu.

Bez dokladu s razítkem Ruské federace není na zabraných územích v podstatě možné žít. Pro server Suspilne to popsala Valentyna (jméno bylo změněno), která žije v Doněcké oblasti. „Pokud nemáte ruský pas, přijdete o bankovní vklady a všechny platby, nebudete mít důchod ani sociální podporu. A hlavně, pokud onemocníte, nebudete přijati do nemocnice, ale zemřete doma,“ uvedla s tím, že i ona nakonec byla donucena pas – a s ním i ruské občanství – přijmout.

Naturalizované Rusy pak Rusko doplňuje o své občany. Třetím krokem strategie ovládnutí obyvatelstva okupovaných území je totiž jeho demografická proměna. Ta probíhá ve dvou směrech: Moskva deportuje Ukrajince do Ruska a Rusy motivuje žít na dobytých územích.

Podle různých zdrojů se počet do Ruska deportovaných obyvatel pohybuje ve statisících.

Olena z Mariupolu popsala proces deportace pro RFE/RL. O výslechu na policejní stanici prohlásila: „Donutili mě si sundat halenku. Prohlíželi si mě. Bylo to strašné, velmi nepříjemné. Viděla jsem, jak naše muže surově bijí. Jeden z nich ležel na podlaze celý od krve. Kopali do něj a bili ho obušky.“ Vedle toho prý Rusové používali i strach a přesvědčování. Olena samotná však následně z Ruska přes Gruzii opět utekla na Ukrajinu.

Jednatřicetiletý Vitalij své zkušenosti vylíčil pro Amnesty International. „Svázali mi ruce páskou, přes hlavu mi dali pytel, pásku mi omotali i kolem krku… Pak spustili: ‚Pověz nám všechno… Řekni nám, kde sloužíš, na jaké základně?‘ Když jsem řekl, že nejsem voják, začali mě velmi tvrdě bít do ledvin… Byl jsem na kolenou, většinou do mě kopali. Pak mě zavedli zpátky do garáže se slovy: ‚Tohle ti budeme dělat každý den,“ uvedl.

Nucené transfery jsou doplněny ekonomickou migrací. Hospodářsky na tom totiž oblasti vůbec nejsou dobře. Bojují zejména se silnou nezaměstnaností danou velmi nízkým ohodnocením práce.

Moskva se špatnou situaci na ukradených územích snaží řešit obměnou obyvatelstva. Ekonomiku chce nastartovat prostřednictvím nastěhovávání občanů z Ruska, Běloruska a Střední Asie. Předpokládá zároveň, že ti jí budou více loajální než Ukrajinci.

Moskva vede komunikační kampaň s cílem přilákat na místo ruské společnosti a občany. V červnu 2023 byl na celém okupovaném území zahájen projekt „svobodné ekonomické zóny“, který měl podpořit investice. Program zahrnoval třeba nulovou daň z příjmu právnických osob po dobu deseti let, osvobození od daně z nemovitosti na stejný časový úsek nebo sníženou sazbu příspěvků na sociální zabezpečení pro zaměstnance.

Ruským přistěhovalcům, často z chudých a zanedbaných částí federace, jsou pak slibovány značné prémie a odměny. Proto jich podle informací listu The Economist na Ukrajinu přijelo již 40–50 tisíc.

Po prvních třech krocích již Moskva měla na Ukrajině papírově to „správné“ obyvatelstvo. Nastal tak čas udělat z něj Rusy i mimo papír – v jejich myslích. V ruské okupační příručce tak jen stačilo nalistovat krok čtvrtý, pátý a šestý.

Nejdříve bylo nutné ovládnout veřejný prostor. Přístup k nezávislým informacím je na zabraných územích velmi obtížný. Zatímco nezávislá média byla nucena ukončit činnost, Kremlu loajální servery prudce rostly a plnily úkol šířit kremelskou propagandu. Dva místní ukrajinské kanály – Luhansk 24 a Union.TV – dokonce oficiálně vstoupily do ruské Národní asociace vysílatelů.

Postup proti ukrajinským zpravodajským serverům odsoudila i organizace Reportéři bez hranic. Ta na svých stránkách píše, že „nezávislí novináři jsou ruskými silami pronásledováni a v konečném důsledku i zatýkáni nebo zmizeni“.

Kde nejsou nezávislá média, tam vzniká prostor pro dezinformace.

Podle letošního vydání Zprávy o světových rizicích zveřejňované Světovým ekonomickým fórem jsou ruské dezinformace krátkodobým rizikem číslo jedna, kterému svět čelí. Okupovaná ukrajinská území pak podle zprávy slouží jako testovací pole pro informační operace Kremlu a poskytují pohled do jeho současné a budoucí propagandistické taktiky – v Záporožské oblasti například Rusové nasadili nástroje poháněné umělou inteligencí k rychlé identifikaci nesouhlasných hlasů před ruskými prezidentskými volbami.

Národní tisková agentura Ukrajiny pak upozorňuje, že v propagandistických a dezinformačních kampaních na okupovaných ukrajinských územích nebyly žádné informační kanály považovány za příliš malé nebo nedůležité. Tím myslí to, že okupační síly zmobilizovaly všechny dostupné zdroje: od místních televizních stanic až po mikroinfluencery na sociálních sítích.

K sociálním médiím navíc mají místní jen velmi omezený přístup. Na začátku letošního roku ruské okupační síly oznámily, že plánují zavést ověřování pasu jako podmínku pro přístup obyvatel k internetu. Další vlna pasportizace (viz krok druhý) ruským úřadům pomáhá sledovat aktivitu Ukrajinců v online světě a případně ji i sankcionovat. Drakonické tresty jako odnětí svobody na deset až 15 let za zveřejňování příspěvků na sociálních sítích vyjadřujících nesouhlas s Ruskem jsou podle deníku The New York Times v regionech běžnou praxí místních soudů.

Pro Kreml je výhodné od války úplně odpoutat pozornost. Ukrajinské Centrum pro strategickou komunikaci analyzovalo zpravodajství vysílané v náhodný den v říjnu 2023 – kdy probíhala ukrajinská protiofenziva – místním televizním kanálem v Mariupolu a zjistilo, že bylo zaplaveno „pozitivními“ zprávami. Například jak se vyvíjejí stavební projekty. Takové „pozitivní“ zprávy podle centra vytvářejí dojem pořádku a kontroly v okupovaných regionech, ale také popírají realitu války.

Vedle ovládnutí mediálního prostoru začali Rusové vštěpovat Ukrajincům novou ideologii. Již před válkou ruština na později okupovaných územích převládala. S okupací však Kreml přestal úplně vyučovat ukrajinštinu. Naopak do osnov se dostala vysoce ideologizovaná ruská historie, která výslovně popírá existenci ukrajinské identity.

Již loni v září se začaly používat nové učebnice dějepisu. Ty jako by kopírovaly Putinův článek zmíněný v samém úvodu analýzy: ruský a ukrajinský národ jsou jedním celkem.

Organizace Human Rights Watch (HRW) ve své zprávě popsala, že ruské úřady změny v učebních osnovách striktně vynucují a mstí se zaměstnancům škol, kteří je odmítají. Rovněž vyhrožují rodičům, kteří učí děti doma podle původních ukrajinských osnov.

Historii okupanti přepisují nejen v učebnicích, ale i v ukrajinské krajině. Charkovská skupina na ochranu lidských práv letos v červenci zmapovala, že v okupovaných oblastech jsou systematicky ničena pamětní místa věnovaná obětem sovětských represí a holodomoru (1932–1933).

Nahradit ukrajinské ruským se však Kremlu daří i v detailních aspektech života.

Osmnáctiletá Evelin pro veřejnoprávní web Suspilne letos v červnu například vzpomínala, že již po obsazení rodného Doněcku v roce 2014 pochopila, že život už nikdy nebude takový, jaký byl. Jí tehdy bylo osm let: „Z prodeje zmizely moje oblíbené želé bonbony Včelka, z televizního vysílání pohádky v ukrajinštině,“ vzpomíná.

Na znamení strategického významu nucené „převýchovy“ ukrajinských dětí vyčlenila ruská vláda pro letošní rok 46 miliard rublů (přibližně 11 miliard korun), peníze jdou především na financování „vlastenecké výchovy“. Část prostředků je vyčleněna i pro Armádu mládeže Junarmija – organizaci, která připravuje děti na vstup do armády a šíří protiukrajinskou propagandu.

U mladé generace, která nemá vybudovaný vztah ke své zemi, totiž Kreml nevolí cestu odpoutání pozornosti od války, ale naopak militarizace. Institut pro studium války k tomu uvádí: „Okupační úřady používají mnoho metod k indoktrinaci ukrajinské mládeže nejen ruskou kulturou a ideologií, ale také k militarizaci této mládeže a její přípravě na boj proti ukrajinským spoluobčanům ve prospěch Moskvy.“

Čímž se dostáváme k dalšímu, předposlednímu kroku na cestě k úplné rusifikaci.

Ukrajinci se již pomocí předchozích kroků stali ruskými občany. Tento status s sebou nese i občanské povinnosti jako volit – Vladimira Putina za prezidenta – nebo vstoupit do armády.

To znamená bojovat proti krajanům. Organizace Human Rights Watch na sklonku loňského roku vyzpovídala tři muže ve vyšetřovací vazbě v Doněcké oblasti. Všichni tři nezávisle na sobě uvedli, že vojenští představitelé okupačních sil na ně – za použití zastrašování, výhrůžek a propagandy – vyvíjeli nátlak, aby se připojili k ruské armádě.

Hugh Williamson, ředitel HRW pro Evropu a Střední Asii, to komentoval slovy: „Ruské úřady otevřeně a nezákonně nutí muže v okupovaných oblastech Ukrajiny, aby bojovali proti své vlastní zemi.“

Nezisková organizace Institute for War and Peace Reporting vysvětluje, že Rusko pro tyto účely na okupovaných územích zřídilo speciální tábory, kde se cvičí vždy na několik stovek mužů. Podle stejného zdroje bylo od roku 2014, kdy začala první fáze ukrajinského konfliktu, na všech okupovaných územích včetně Krymu rekrutováno téměř 40 tisíc Ukrajinců.

Ti však podle většiny svědectví nejsou za uzurpátora ochotní krvácet. Pro Suspilne to popsala třeba osmnáctiletá Anna. Vzpomínala na partu dětí, se kterými si v dětství hrávala na dvoře. „Pak začali kluky odvádět do ruské armády, aby za Rusko umírali. To bylo bolestné. Podporovali Rusko? Nevím, nemyslím si. Nikdo za Rusko nechtěl zemřít, to je jisté,“ uvedla.

„Pamatuji si, jak jednoho z našich kamarádů odváděli. Ozbrojení lidé ho i s otcem vyvedli z domu, byli oba zbití, krváceli. Všichni jsme vyběhli na dvůr. Ten kamarád se na mě podíval takovým pohledem, jako by věděl, že se už nevrátí. A ten pohled –⁠⁠ vidíte na něm, že to nechce, nepodporuje to. Jinak proč by ho tak bili… Ani on, ani jeho otec nepřežili,“ vzpomínala Anna.

Vojenský psycholog Daniel Štrobl nicméně potvrzuje, že Rusko je v rekrutování Ukrajinců ve velmi složité situaci.

„Strategii mobilizovat lidi proti vlastním lidem přes hranici dobře známe – z Korejského poloostrova a z bývalého rozděleného Německa. Režimy v KLDR a v NDR nicméně měly výhodu komunistické ideologie,“ popsal Štrobl pro Seznam Zprávy. „Háček je v tom, že Rusko žádnou ideologii nemá. Rusko může mít ideologii pouze Ruska, ale ta pro Ukrajince přece jen není zajímavá. Oni totiž nejsou Rusové, oni jsou Ukrajinci.“

Štrobl tak dále vyjmenovává, že Rusové mají možnost využít dalších nástrojů: násilných odvodů, které však nemusí fungovat příliš dobře, finanční motivace a cílení na morálně slabší povahy. „Lidé nejsou charakterově bezvadní čili Rusové využívají lidi, kteří nějak morálně selhali. To je tak při každé okupaci, že nějaká část populace selže a přikloní se k agresorovi. Ale jak jsem říkal, (Rusové) tentokrát tahají za kratší provaz, protože tu populaci nedokážou nadchnout pro nějakou myšlenku, která by ji spojovala,“ dodává Štrobl.

To, že Kreml není schopen Ukrajince nadchnout pro svou věc a úplně je přetáhnout na svou stranu, se plně projevuje v posledním kroku ruské okupační příručky. Plného ovládnutí okupovaného obyvatelstva lze totiž dosáhnout skrze zničení veškerého odporu. A to se Rusům stále nepovedlo.

Moskva sice za pomoci armády rozehnala pokojné protesty na začátku války, ale v důsledku toho začalo podle ruské služby stanice BBC na okupovaných územích působit organizované partyzánské hnutí podporované ukrajinskými ozbrojenými silami.

Jeden z partyzánů, kterého deník The New York Times označuje jménem Svarog, pro tento list uvedl, že ukrajinská armáda začala s výcvikem partyzánů již několik měsíců před invazí.

Partyzánský odboj Ukrajinců navíc trvá, jakkoli Kreml provádí masová zatýkání a podle svědectví, otištěných třeba v týdeníku The Week, obrací celé vesnice naruby.

Odboj může mít různou podobu: Partyzáni vedou letákovou protiokupační kampaň, předávají ukrajinské armádě informace o umístění a počtu ruské techniky a personálu, kradou Rusům tanky, podnikají žhářské útoky nebo sabotáže v ruských a běloruských zbrojovkách.

Americký Institut pro studium války ve svých zprávách opakovaně zmiňuje, že „efektivní útoky ukrajinských partyzánů nutí Kreml odvádět zdroje z frontových operací na pomoc při zajišťování týlových oblastí, což snižuje schopnost Ruska bránit se probíhajícím ukrajinským protiútokům, natož vést vlastní útočné operace“.

Roli partyzánů vystihl hned na začátku války ve svém projevu na summitu NATO ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj: „Naši partyzáni jsou neviditelnou silou za nepřátelskou linií, která nahání strach okupantům a ukazuje nezlomného ducha ukrajinského lidu,“ prohlásil.

Nezlomný ukrajinský lid je důvodem, proč Vladimir Putin zatím – ani tisíc dní po začátku plnohodnotné války – své plány rusifikace stále nedotáhl. V šestém kroku má mezery a sedmý krok se mu nepovedl vůbec. I okupovaní Ukrajinci jsou totiž stále schopní vzdorovat. Nutno však dodat, že opětovné začlenění Doněcké, Luhanské, Chersonské a  Záporožské oblasti – nemluvě o Krymu – bude s postupem času pro Ukrajinu čím dál tím těžší.