Z místa, kde děti odpočívají od války. I odtud je vyhánějí ruské drony

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od spolupracovníka na Ukrajině/

Za okny se ozvala ostrá rána. „Co to bylo?“ zeptal jsem se, i když jsem odpověď tušil. „Dron. A snídaně už je na stole,“ pronesla Irina nezúčastněně. „Spadl daleko?“ „Ne, hned vedle,“ upřesnil to Oleg, který ve vedlejším pokoji zrovna cvičil jógu, otočil pomalu hlavou na druhou stranu a zhluboka vydechl.

Tříletá Uljanka si v dětské kuchyni hrála s plastovou mrkví a její o rok starší sestra Máša skákala na posteli. Když to bouchlo podruhé a potřetí, přišel Oleg k oknu a zamyslel se. „Dneska jich poslali nějak hodně.“

„Máme kávu ještě z Chersonu,“ řekla Irina, když uklízela nádobí po snídani. Spolu s Olegem v jihoukrajinském městě budovali pražírnu nazvanou Raffstar a plánovali otevřít kavárnu. Jenže ruská okupace všechno změnila.

Nedlouho poté, co do Chersonu na jaře 2022 vstoupila ruská armáda, rozhodli se manželé vzít své dvě malé dcery a utéct do Oděsy. „A nakonec jsme se usídlili v Novovoroncovce. V domě u mých rodičů, kde jsem vyrůstala,“ říká Irina.

Namísto kavárny otevřeli Oleg s Irinou ve vesnici asi hodinu jízdy od Kryvého Rihu centrum „Raffstar - šťastné dítě“, kde začali provozovat arteterapii. Pomocí tvoření tady pomáhají zapomínat na traumata války.

Do malé místnosti zdejšího kulturáku se začínají trousit děti. Dorazí jich šest, nejmladšímu jsou tři roky a nejstaršímu deset. „Od jara 2023, kdy jsme začali fungovat, se nám tu vystřídalo okolo osmdesáti místních dětí,“ objasňuje Irina.

Ve dvou malých místnostech proměněných v centrum arteterapie si děti díky tvořivé činnosti mohou odpočinout od každodenní válečné reality.

A objevuje se tu také česká stopa. „Původně zde byly jen holé zdi, díky české organizaci Nesehnutí jsme mohli místnost vybavit nábytkem a poté zakoupit také pomůcky na arteterapii a Montessori výuku. I když jsme původně chtěli provozovat volnočasové centrum, dneska fungujeme i jako náhrada za školu, která je zavřená. Děti se učí jenom online a nemají prostor se tolik potkávat,“ vysvětluje Irina, zatímco pokládá na stůl modelovací hlínu, papíry a věci na kreslení.

Že místní centrum slouží jako škola, potvrzuje i mladá maminka Alla, která sem přivedla svoji pětiletou dceru Annu. „Děti jsou nadšené, že se mohou setkat se svými vrstevníky, popovídat si a hrát si spolu. S rodiči to přece jen není úplně to samé jako s dětmi.“

Do odpolední skupiny přijde ještě její osmiletý syn Rostík. „Vidím, že se sem moje děti těší. A to je pro mě to nejdůležitější.“

Venku se začíná zvedat silný vítr a přináší bouřkové mraky, které se zničehonic objevily nad Dněprem. Ostré sluneční světlo konečně mizí, takže vyrazím vyfotit pár snímků místních ulic.

Začínám s graffiti naproti přes ulici – a tím také končím. Šum větru protne ostrá rána nedaleko odsud. Z druhé strany řeky přiletěl další dron, který na vesnici shodil nálož.

Okamžitě sprintuji zpátky do kulturáku, kde už děti postávají na chodbě. „Radši půjdeme do krytu,“ rozhodne Irina a klesáme do tmavého sklepa, ve kterém to nepůsobí úplně nejútulnějším dojmem. „Ještě bychom to tady chtěli nějak vybavit,“ říká, když stojíme mezi náhodně složenými dřevotřískovými prkny, po kterých pobíhají děti sem a tam.

Po nějaké době Irina zhodnotí, že nebezpečí pominulo a vracíme se zpátky na povrch, kde už čeká několik rodičů. Přišli si pro své děti poté, co zaslechli zvuk výbuchu. „Tohle nás nejvíc limituje,“ vysvětluje Oleg, který také dorazil zkontrolovat, jestli jsou jeho dcery v pořádku.

„Rodiče se kvůli častým útokům dronů bojí pouštět děti ven, takže nikdy dopředu nevíme, kolik k nám nakonec dorazí dětí,“ říká Oleg. Celý terapeutický program by chtěl přitom brzy rozšířit právě i na rodiče. „Rádi bychom zavedli různé antistresové programy, workshopy, různá arteterapeutická cvičení, kde by se zapojovaly nejen děti, ale i celé rodiny.“

„Ať zde pracujeme jakkoli, pokud se dítě vrátí do negativní atmosféry domova, znovu spadne pod vliv rodičů, čímž se snižuje účinnost arteterapie. Proto je důležité mít také rodinnou terapii,“ dodává Oleg.

Po odchodu dětí si jdu prohlédnout zbytek budovy a v prvním patře narážím na podivnou výstavu. Po obvodu velkého předsálí jsou vyskládané věci, které se našly ve vesnici a jejím blízkém okolí - zbytky munice, ohořelá dopravní značka, ruské maskovací kalhoty. Vedle plynové masky leží krabička cigaret s ruským nápisem „Kouření zabíjí“.

Novovoroncovka se sice pod ruskou okupaci nikdy nedostala, armáda agresora ale nebyla daleko. Když otevřu dveře do hlavního sálu, vidím hromadu zničených sedaček a obrovskou díru ve stropě. Raketa sem přiletěla v lednu 2023. Bylo to naštěstí v noci, takže tu nikdo nebyl, sál je však od té doby nepoužitelný.

Odkud reportáž pochází?

To ale není největší ztráta, která vesnici postihla.

„Ukážu ti, jakou jsme tu měli hezkou pláž,“ navrhne Oleg a spolu s Irinou se jdeme podívat na kraj vesnice. Spadaným listím projdeme až k místu, kde ze země rostou kovové slunečníky spojené betonovou dlažbou. Ještě před rokem tu břeh omývaly vody Kachovské přehradní nádrže.

„Žiju tady od dětství a v těch dnech bylo v přehradě nejvíc vody, co si pamatuju,“ vzpomíná Irina. „Naplnili přehradu nejvíc, jak to šlo. A pak ji odpálili,“ dodá.

Z Novovoroncovky odešla voda a namísto ní vyrostl na bývalém dně přehrady hustý porost. „Všechno zničili,“ pronese Oleg do večerního ticha.

„Strejdo, strejdo, pojď si hrát na schovku,“ volají na mě druhý den ráno Máša s Uljankou. Vypadá to, jako by si každodenní dronové nebezpečí vůbec neuvědomovaly. Procházíme na zahradu kovovými vrátky s dírami po střepinách.

„Tam, kde teď stojíš, jednou dopadla mina a střepiny prolétly až tady do auta a do motorky,“ ukazuje Oleg. Jeho dcery mezitím vyměnily schovku za skákání do bazénu.

„Tak se snad zase brzy uvidíme,“ říkám, když před domem zastaví taxík, který mě má odvézt zas o kousek dál. „Určitě. Tahle válka už musí brzy skončit,“ odpoví Oleg a dává mi balení kávy, kterou si dovezl z Chersonu. Je na ní logo Raffstar a pak informace o stupni pražení. Úplně dole je na bílém pozadí velký nápis „Dreams come true“.