Z Mariupolu 225 kilometrů pěšky do bezpečí. Měl jen batoh a psa

„Chtěl jsem být neviditelným mužem,“ řekl Igor Pedin, kterému se podařilo z válkou zničeného Mariupolu dostat do Záporoží. S batohem se zásobami a teriérem Žu-Žu prošel „pekelnou krajinou obléhaného přístavního města Mariupol a vydal se do pustiny Ruskem okupovaných území“.

O své zkušenosti promluvil v bezpečí v Kyjevě s novinářem webu The Guardian Danielem Boffeym, který popsal celý jeho příběh. Jedenašedesátiletý muž možná nakonec nebyl neviditelný, ale k jeho úspěchu přispěla notná dávka štěstí, napsal list.

Pedinovo konečné rozhodnutí opustit Mariupol padlo 20. dubna, když ruští vojáci dorazili do jeho čtvrti. Popsal, že chodili dům od domu a stříleli dle libosti. Už mu prý také nezbývalo mnoho důvodů, proč zůstat. Jídla a vody bylo málo, na ulicích se hromadila mrtvá těla. Tak si Pedin sbalil batoh, vzal psa a vyrazil na cestu.

Pedin prý původně ani nevěřil, že se mu podaří dostat na pět kilometrů vzdálený okraj města. Domov, který ležel nedaleko mariupolského přístavu, opustil 23. dubna v šest hodin ráno a trvalo mu dvě hodiny, než se přes „krátery, pokroucenou ocel a nevybuchlou munici“ protloukl na sever až k nákupnímu centru Port City.

Tam mimo jiné viděl, jak ruští vojáci rozdávali jídlo a vodu „zoufalým lidem“. Pedin kolem davu pouze prošel, vyhýbaje se očnímu kontaktu s vojáky.

„Vypadal jsem pro ně jako tulák, nebyl jsem nic. Byl jsem špinavý a pokrytý od prachu. Vyšel jsem z města po dálnici a nahoře jsem se otočil. Ohlédl jsem se dolů na město a řekl jsem si, že to bylo správné rozhodnutí. Rozloučil jsem se. Ozval se výbuch. Otočil jsem se a šel dál,“ řekl Pedin deníku.

Jeho prvním cílem bylo dvacet kilometrů vzdálené město Nikolske. I když opustil Mariupol, stále narážel na potíže, v jednu chvíli se dokonce musel schovat, když okolo něj projížděl vojenský konvoj. Když došel k prvním domům, začalo se stmívat a byla velká zima.

Před domem, ke kterému se přiblížil, uviděl muže. Ten mu nabídl přístřeší a přípitek. Pedin sice říká, že přestal pít alkohol před patnácti lety, ale odmítnout nemohl. Hostitel totiž ten den pohřbil svého syna.

„Řekl mi, že Rusové 3. března v Mariupolu zabili jeho šestnáctiletého syna. Několik týdnů ho v Mariupolu hledal. Hrob nakonec našel, ale ruští vojáci mu řekli, že pokud chce tělo, musí ho vykopat vlastníma rukama,“ uvedl Pedin.

Tu noc spal na gauči, ale probudil se v šest ráno. Věděl, že jediná cesta ven směrem na Záporoží vede přes město. „Když jsem vyšel z města, bylo tam kontrolní stanoviště, byli tam Čečenci. Viděli mě a dva z nich se mne zeptali, zda jsem prošel filtračním táborem. Objevil se mikrobus, z něho vystoupili tři velcí muži a naložili mě do něj. Jeli jsme dva kilometry zpátky do Nikolske a přijeli jsme k dvoupatrové budově obecního úřadu,“ uvedl.

„Ruský voják se mě ptal, kam mám namířeno. Zalhal jsem. Řekl jsem, že mám žaludeční vředy a potřebuji se dostat do Záporoží, protože jsem si tam zaplatil léčbu. „Měl jsem modřinu na rameni a obvinili mě, že jsem musel nosit pušku. Odvedli mě do jiné místnosti, kde mi naskenovali otisky prstů a udělali fotografie,“ prohlásil Pedin.

Poté Pedin obdržel dokument z ministerstva vnitra samozvané Doněcké lidové republiky a mohl se vydat na cestu. „Ti Čečenci řekli, že seženou auto, které mě odveze do další vesnice, do Rozivky. Byl jsem tam dvě hodiny. Nudili se a povídali si se mnou, dávali mi cigarety,“ popisoval situaci Pedin. Nakonec mu dopravu do Rozivky zařídili.

V Rozivce Pedin narazil na další kontrolní stanoviště, jímž ale dokázal bez problémů s novým dokladem projít. Když došel do další vesnice, Verzhyny, byla už zase tma. „Najednou mě oslepili baterkami. Bylo tam šest vojáků, přikázali mi, abych je následoval,“ řekl Pedin. Tam dostal najíst a vojáci ho nakonec umístili do malé místnosti, v jejímž rohu byla ocelová postel. Oznámili mu, že ráno může v cestě pokračovat, v noci ať ale nevychází.

Dalšího dne Pedin šel zhruba 14 hodin pěšky, jen aby se kolem osmé hodiny večerní dostal na další kontrolní stanoviště, kde ho znovu prohledali. Vojáci ho nasměrovali k malému opuštěnému domku, kde mohl přespat. V šest hodin ráno, když vyšlo slunce, však opět vyrazil.

To už byl Pedin vyčerpaný, ale čekala ho ještě jedna překážka. Silniční most, přes který potřeboval přejít, byl poškozený. Kovová konstrukce mostu však byla stále na svém místě a Pedinovi se i s batohem a psem nějak podařilo přes něj dostat.

Pedin přenocoval v těžkých podmínkách. Druhý den ráno mu vojáci řekli, že po silnici do Záporoží pokračovat nesmí, ale musí si vybrat, zda se vrátí zpět, nebo půjde na jih do města Tokmak. Pedin zamířil k městu, štěstí se na něj ale usmálo ve vesnici Tarasivka.

„V okně jsem uviděl nějakého muže a zavolal jsem na něj. Dal jsem mu pár cigaret od vojáků, měl jsem i mentolové cigarety. Popsal mi cestu do Záporoží po malých silnicích,“ vyprávěl Pedin. Rady uposlechl.

„Uviděl jsem nákladní auto a zavolal jsem na něj. Řekl jsem, že jsem z Mariupolu a dveře se otevřely. Jeli jsme dvě hodiny, kličkovali jsme po silnicích. Nikdy bych nenašel cestu. S řidičem jsme nemluvili. Na kontrolních stanovištích ten člověk řekl milici Doněcké lidové republiky jen dvě slova a pustili ho dál,“ řekl.

Pedin uvedl, že ho neznámý řidič a zachránce vyložil v centru Záporoží. Tam si už vyhledal pomoc a nakonec se mu podařilo dopravit do Kyjeva, kde mohl svůj neuvěřitelný příběh v relativním bezpečí odvyprávět.