Článek
„Jsem proti tomu, aby se tam posílaly smrtící zbraně. Prodlužuje to válku,“ pronesl v pondělí chorvatský prezident Zoran Milanović, a zkritizoval tak západní země, které se rozhodly, že na Ukrajinu pošlou tanky a další zbraně, které mají zemi pomoci ve válce proti ruským okupantům „Co je cílem? Rozpad Ruska, změna vlády? Mluví se také o zničení Ruska. To je šílené.“
Jeho, pro mnohé kontroverzní, výroky zde však zdaleka nekončily. Poloostrov Krym, který Rusko nezákonně anektovalo už v roce 2014, podle něj totiž už nikdy nebude součástí Ukrajiny. Kreml, jak soudí Milanović, už od té doby čelil provokacím s úmyslem rozpoutat válku, která nyní na východě Evropy opravdu probíhá.
„Co je cílem této války? Válka proti jaderné mocnosti, která válčí v jiné zemi? Existuje konvenční způsob, jak takovou zemi porazit?“ zněly prezidentovy řečnické otázky na pondělní tiskové konferenci. „Kdo za to zaplatí? Evropa. Amerika tu platí nejméně,“ domnívá se Milanović, který již od začátku únorové invaze odmítá zapojení Chorvatska do konfliktu.
Nejde o první ne příliš přátelská slova vůči Západu či Ukrajině, která prezident pronesl. Že Spojené státy a NATO vedou na území Ukrajiny zástupnou válku proti Rusku, se totiž nechal slyšet již o dva týdny dříve a ještě před vypuknutím konfliktu označil Ukrajinu za rukojmí Británie a USA.
Milanović se dále postavil proti tomu, aby na chorvatském území proběhl výcvik ukrajinských vojáků, s čímž jiné země problém neměly, a v posledních měsících se také otevřeně stavěl proti přijetí Finska a Švédska do NATO.
Jeho výroky již několikrát vedly až k tomu, že se za něj omlouval konzervativní premiér země Andrej Plenković.
„Tento postoj proti rozšiřování NATO je proruským postojem,“ ohradil se již v květnu předseda vlády, když Milanović přišel s návrhem, aby poslanci hlasovali proti vstupu skandinávských zemí do Severoatlantické aliance. „Je jediný, kdo něco takového prosazuje. S takovým postojem může být spokojen pouze ten, kdo obhajuje proruské názory.“
Tanky pro Ukrajinu
Cesta západních tanků na bojiště zřejmě potrvá měsíce. Výsledný mišmaš typů tanků nepředstavuje jen pomoc, ale i velkou výzvu pro ukrajinskou armádu.
Vzhledem k tomu, že 24. února Milanović ruskou invazi odsoudil a Chorvatsko je součástí NATO i Evropské unie, se dnes ve veřejném prostoru objevuje otázka, jak závažná jeho prohlášení z posledních měsíců vlastně jsou.
Obrat s postupem času
„Nejde o adoraci Vladimira Putina, spíše o relativizaci konfliktu, což ruským pozicím nicméně nahrává. Je proto otázka, proč to vlastně dělá,“ vysvětlil pro Seznam Zprávy balkanista František Šístek z Historického ústavu AV ČR. „Roli by mohly hrát třeba ekonomické zájmy, nevidím však do toho, kdo jsou lidé kolem něho a kdo z nich by mohl mít zájem na tom, aby Chorvatsko bylo méně prozápadní.“
Jak sám Šístek upozorňuje, takový scénář je spíše spekulací. Balkanista ovšem přiznává i to, že ještě před deseti lety by si neuměl představit, že u Milanoviće k takovému vývoji dojde.
V politice se nynější chorvatský prezident pohybuje již delší dobu, přičemž do parlamentu se dostal v roce 2008 za Sociálně demokratickou stranu Chorvatska (SDP). V roce 2011 pak jako lídr čtyřstranné středolevé koalice zvítězil v parlamentních volbách a stal se 10. premiérem země. Tím byl i v roce 2013, kdy se Chorvatsko stalo členem EU.
Chorvatsko a přijetí eura
S příchodem nového roku se Chorvatsko stalo součástí schengenského prostoru a vyměnilo svou dosavadní měnu za euro. Jen několik dní poté už ovšem sílily rozhořčené hlasy občanů, kteří si stěžovali na náhlé zvýšení cen.
Funkci předsedy chorvatské vlády zastával až do roku 2016. Po předčasných volbách v témže roce však své působení ve funkci předsedy sociálně demokratické strany ukončil. Do politiky se vrátil v roce 2019, kdy úspěšně kandidoval na post chorvatského prezidenta, a zabránil tak obhajobě mandátu konzervativní Kolindy Grabarové Kitarovićové.
„Byl premiérem po období převážně konzervativních vlád a udržoval slušné vztahy se Srbskem. Předpokládalo se, že je spíše z levicového spektra, a bude tak smírčí vůči svým jugoslávským sousedům. V prezidentské funkci je z něj ale jiná osoba,“ nastínil Šístek Milanovićovy začátky v roli levicově liberálního politika.
„V posledních letech se dopouští jakési prostořekosti. Tento typ lídrů, kteří nezodpovědně trousí různé poznámky a vyvolávají kontroverze, dnes známe i z jiných zemí, včetně té naší nebo dalších ve středoevropském prostoru,“ dodal dále balkanista. „V roli prezidenta je Milanović populističtější a troufl bych si říct, že buranštější. To bychom v dřívější fázi jeho kariéry nenašli.“
Je nicméně důležité myslet i na to, že v době Milanovićova premiérství byla jiná situace a Rusko se až tolik neřešilo. Šlo totiž o období, kdy Západ stále věřil iluzím, že z něj nakonec bude demokratičtější stát díky vzájemnému ekonomickému propojení. Bylo to navíc i období, kdy se všichni západní státníci s Putinem běžně setkávali.
Srbsko-ruské vztahy
Lavírování Aleksandara Vučiće mezi EU a Ruskem by se mohlo blížit ke konci. Přesto se Západ musí mít na pozoru. Pokud by se mezinárodní síly z Balkánu stáhly, nikdo nezaručí, že tam nevypukne válka.
Sám Šístek pak připomíná také to, že prezident dnes neprezentuje celou chorvatskou politickou scénu. Ať už zmiňovaný premiér Plenković, tak i většina tamních politiků je totiž velmi silně proukrajinská. Podobné je to i v širší společnosti.
„Připomíná jim to, co si mnozí z nich sami prožili v devadesátých letech, pokud zažili válku v bývalé Jugoslávii. Srbsko se tehdy pokoušelo získat část území Chorvatska například za pomoci argumentu menšin, a oni tak dnes vnímají, že se něco podobného děje Ukrajincům,“ vysvětlil český odborník.
„Určitě tam mají pár populistických hlasů, které těží z toho, že konflikt na Ukrajině zvyšuje ceny a vyvolává obavy, což vnímají i další země, myslím si ale, že proruská scéna je tam ještě menší než v České republice. Chorvatský prezident je tedy sice hlasitý, nereprezentuje ale většinu,“ uzavřel Šístek.
