„Z Kyjeva se stala past.“ Ukrajinka popsala úprk před raketami

Jana Zymová bere telefon v domluvenou večerní hodinu, hovor ale trvá jen necelých 20 vteřin. Sděluje mi totiž, že v místě, kde se nachází, se zrovna rozezněly sirény. Musí jít zjistit, jestli se má schovat.

„Jsme v krytu,“ píše o něco později. „Zavolám za deset minut. Doufám.“

Druhý pokus o spojení už je úspěšný. Mladá Ukrajinka mluví o cestě na západ země, kterou absolvovala, hrdosti na prezidenta i armádu nebo o nutnosti zastavení falešných zpráv, které šíří Rusko.

„Lidé jsou odvážní. Některé skupiny s Rusy i bojují. Když vyhrají, ruské vojáky chytí a předají je armádě,“ vyprávěla Jana. Za pomoc, které se Ukrajině dostává i z Česka, jsou podle ní tamní lidé velmi vděční.

Spustí se sirény a vy míříte do krytů. Kolikrát za den musí lidé na Ukrajině tohle absolvovat?

Já osobně mám štěstí, bylo to moje poprvé. Když začaly ve čtvrtek dopadat první bomby, sbalili jsme si s rodinou věci a snažili se dostat pryč z Kyjeva. Jeli jsme celé tři dny a zastavovali jen na noc u příbuzných a přátel. Dnes, v sobotu, jsme dorazili do západní části Ukrajiny, která je bezpečnější. I tady ale k útokům dochází a lidé slyší houkání sirén několikrát za den. Dnes to bylo podruhé, poprvé se prý rozezněly už ráno.

V Kyjevě a v dalších velkých městech, jako je Charkov, mohou ale lidé strávit v podzemních krytech skoro celý den. Předchozí noci byly velmi náročné, lidé v nich i přespávali. A v pátek se tam dokonce, zatímco se lidé v metru schovávali před útokem, narodilo dítě.

Už od samého začátku nám bylo jasné, že musíme z Kyjeva okamžitě odejít. Je to velké město, takže i velká hrozba. Kdyby se situace velmi zhoršila, bude na takovém místě těžké přežít. Mí přátelé, kteří ihned neodešli, si v krytech zažili krušnou noc. Bylo to velmi nebezpečné, ale v pátek už odjeli i oni. Ti, co tam zůstali, se musí neustále schovávat.

Jaká byla vaše cesta na místo, kde jste nyní?

Cesta byla hodně náročná, jeli jsme blízko tanků a střelby. Měli jsem štěstí, že jsme projížděli oblastmi, na které se ještě tolik neútočilo, ale kamarádi, kteří utíkali až v pátek, byli dost vyděšení. Jeli hodně blízko střetů mezi armádami, což bylo velmi nebezpečné. Měli to z první ruky.

Po cestě byl také velký provoz; 200 kilometrů jsme jeli 10 hodin, což je na takovou vzdálenost opravdu dlouho. Zároveň jsme se snažili vyhýbat dálnicím a volili jsme spíš vedlejší silnice. Po cestě jsme pak třeba slyšeli odpalované rakety, což bylo opravdu děsivé.

Kyjev jste tedy nechali za sebou, víte ale, jak tamní situace vypadá?

Ve městě se hodně střílí a k bojům dochází už i na ulici. Ruské jednotky dokonce označují různé domy, aby věděly, do kterých střílet. Nejsou to přitom vojenské objekty, jsou to civilní domy. Někteří moji kamarádi, kterým se z Kyjeva podařilo odjet, ale stále zůstávají v jeho blízkosti, slyší střelbu a exploze celý den. A to jsou od něj asi 30 kilometrů. Stále to nepřestalo.

Obecně ve velkých městech pak fungují skupiny ruských sabotérů, lidé se proti nim ale spojují a snaží se města chránit. Společnost je opravdu odhodlaná armádě pomoct, není to ale jednoduché kvůli neustálým útokům a nutnosti se před nimi schovat.

Rusové tvrdí, že útočí jen na vojenské objekty, útočí ale na všechno. Bomby tu padají na školky a mezi zraněnými jsou i děti. Jedna z bomb dokonce spadla na budovu poblíž domu mých přátel. V jejím okolí ale není nic, co by mělo něco společného s armádou, jde o běžnou městskou čtvrť. Nemohl to být omyl.

V těchto dnech je skoro nemožné Kyjev opustit. Jsou tam zničené mosty a dostat se odtamtud autem je velmi těžké. Z jedné strany města jsou prý navíc zničené cesty takovým způsobem, že nejdou použít. Z Kyjeva se v podstatě stala past. Ti, kteří dosud neodešli, se nyní jen schovávají doma.

V obchodech navíc začínají docházet zásoby jídla. Dost se o lidi tam bojím, ale semknuli se i v tomto ohledu a pečou například chleba pro vojáky a civilisty chránící jednotlivé čtvrti.

Přemýšleli jste s rodinou o tom, že byste Ukrajinu opustili úplně?

Ano, na začátku jsme o tom přemýšleli, protože jsme se ocitli v opravdu děsivé situaci. Panikařili jsme a nikdo nevěřil tomu, že se to doopravdy děje. Ale neodešli jsme. Když budu mluvit jen o sobě, hodně mě teď inspiruje naše armáda a její úspěchy, velmi se snaží.

S kamarády se je snažíme podpořit, jak jen můžeme. Snažíme se být hlasití v digitálním světě – na facebooku, na instagramu. Mí přátelé, kteří pracují v reklamních agenturách, dokonce vytvářejí kampaně cílící na evropské země, aby lidé viděli, jak tu situace doopravdy vypadá.

Snažíme se také přesvědčit Rusy, že je tu skutečný svět a že tu neprobíhá jen nějaká malá vojenská operace. Přidáváme na internet věci, které se staly a snažíme se vyprávět, co se tu vlastně děje. Pomáháme tedy alespoň takhle, protože naše armáda tvrdě dře a nás to inspiruje. Ukrajina je teď opravdu jednotná, lidé drží při sobě. Jsme velmi naštvaní, ale také velmi optimističtí.

Co plánujete dělat, pokud se situace zhorší?

Věřím, že to dopadne dobře. Ale kdyby ne, myslím, že se přesunu blíž k západní hranici Ukrajiny. Ostřelování a bombardování je totiž nejhorší ve velkých městech a v jejich okolí. Některá města už bomby téměř zničily. Je to velmi smutné.

Nemůžu bojovat. Můžu bojovat jen pomocí internetu a k tomu potřebuju mít vůbec tu možnost to dělat. Kdyby se tady situace hodně zhoršila, myslím, že bych se jen přesunula někam, kde by bylo bezpečnější v tom pokračovat. Většina mých přátel tu také zůstává, neodešli.

Jaké z toho všeho máte pocity? Bojíte se?

Myslím, že jsme víc naštvaní, než abychom se báli. To, co se děje, je neslýchané. Jak už jsem říkala, první den jsme nemohli uvěřit tomu, že je to realita. Pak začaly bomby padat na civilní objekty a náš vztek se vystupňoval. Domnívám se, že právě hněv Ukrajince pohání kupředu a pomáhá tomu, abychom nepanikařili a neupadli do depresí.

Co říkáte na prezidenta Zelenského a způsob, jakým k celé situaci přistupuje? V posledních dnech je velmi populární, a to i u nás.

Já i moji známí jsme na něj velmi hrdí, je tu za hvězdu. Opravdu se snaží a v tom, co dělá, je úspěšný. Věříme v něj. Vynikající práci odvádí také ukrajinské ozbrojené síly nebo tým kolem hlavy státu a diplomaté v zahraničí, kteří pracují na vztazích s mezinárodními lídry.

A co si myslíte o tom, jak na situaci reaguje svět? Evropská unie? NATO?

Kroky, které dělají, jsou spíše kroky s dlouhodobým výhledem. My potřebujeme velmi rychlou pomoc. Potřebujeme něco, co na Rusko dopadne okamžitě a donutí je přestat. Samozřejmě ale oceňujeme veškerou podporu, které se nám dostává například z Polska nebo právě z Česka.

Podpora některých vlád je ale jednoduše pomalá a měla by být rychlejší. Jsme třeba nadšení z vyloučení ruských bank ze systému SWIFT, projeví se to ale až po nějaké době a my potřebujeme pomoc teď.

Kdybyste mohla světu něco vzkázat, co by to bylo?

Taková hlavní zpráva, kterou bychom lidem chtěli sdělit, je ta, že to opravdu je válka. Není to jen nějaký malý konflikt, je to opravdová invaze. Nečekali jsme ji, nevěřili jsme, že k tomu doopravdy dojde. Potřebujeme tedy i opravdovou a rychlou pomoc. Umírají tu lidé, umírají tu děti. Je to strašné.

Druhou důležitou věcí je poukázat na skutečnost, že ze strany Ruska přichází hodně falešných zpráv. Rusové třeba říkají, že o žádnou válku nejde a je to jen malá vojenská operace. Snažíme se tyhle informace vyvracet, ale lidé v Rusku nevěří, že se tu opravdu děje něco většího.

Že je situace na Ukrajině falešná, si dokonce myslí i někteří příbuzní kamarádů, kteří žijí v Rusku. Nevěří vlastní rodině, věří své vládě a přesvědčují je, že vlastně nevědí, jak to doopravdy je. Přitom my jsme tady, vidíme to na vlastní oči a snažíme se přežít. Ruská propaganda v tomhle funguje naprosto geniálně, je těžké je přimět věřit něčemu jinému.

Rusko také zveřejňuje zprávy o tom, že panikaříme a jsme velmi slabí. Není to pravda, naše armáda si připisuje úspěchy, bere si zpátky města a celkově tu věříme v dobrý konec. Potřebujeme ale pomoc ze zahraničí, a to i z Ruska. Lidé by tam měli bojovat, ne ani tak za nás, ale za sebe. To jejich lidé jsou tady u nás a umírají úplně zbytečně.