Z Azovstalu do ruského pekla. „V zajetí myslíte na jídlo víc než na rodinu“

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na konci září propustilo Rusko 215 ukrajinských zajatců, kteří se podíleli na obraně Mariupolu. Kyjev na oplátku propustil 55 ruských nebo proruských zajatců.

Osvobození ukrajinští velitelé stáli v čele několikatýdenního ukrajinského odporu z bunkrů a tunelů pod obřími ocelárnami Azovstal v Mariupolu, strategickém přístavu na jihu země. V květnu se společně se stovkami dalších bojovníků vzdali ruským invazním silám.

Před několika dny se mohli někdejší obránci Mariupolu, včetně velitelů pluku Azov, poprvé od svého propuštění setkat se svými blízkými. Svět však neobletěly jen dojemné snímky a videa ze setkání oceněných Hrdinů Ukrajiny se svými rodinami.

V ruském zajetí skončil i ukrajinský voják Mychajlo Djanov, obránce oceláren Azovstal. Jaké peklo je schopen připravit člověk člověku, popsal v obsáhlých rozhovorech pro ukrajinská média.

„Nemůžu prozradit všechno,“ upozornil na začátku obsáhlého rozhovoru pro ukrajinský web Front 18. Nakonec toho však prozradil víc než dost.

Když jeho prapor vedl protiruský odpor v Mariupolu, postřelili ho do nohou a prstu. Bojoval ale i přes zranění. „Vzal jsem si do levé ruky samopal, a bylo to. Jsem velmi dobrý střelec, dokážu zasáhnout člověka na 700 metrů. Jenže pak mi poranili i ruku a poslali mě odpočívat. Chtěl jsem ale být užitečný, a tak jsem aspoň sbíral dřevo na topení,“ popsal dny před zajetím.

Rusové se neštítili útočit na nemocnice. Jeden z takových útoků zažil i Djanov. „No, na co jiného by mířili, jsou to přeci Rusové. Ale tohle mají být profesionální vojáci, říkali jsme si,“ vzpomíná. Když Rusové zasáhli oddělení, kde ležel, vyletěly na něj tašky i sklo z oken. Chodbou prošla tlaková vlna.

Když se probral, měl ruku v ortopedické konstrukci a nohu v sádře. „Viděl jsem díry po kulkách. Kost byla zlomená. Prst mi visel jen na kůži. Pravou ruku jsem měl zlomenou nejen nad loktem, ale i pod ním. Čtyři díry po kulkách,“ začíná výčet svých zranění.

Pak přišel rozkaz složit zbraně a zastavit vojenskou operaci na obranu Mariupolu.

„Byl to horor,“ řekl. Rány mu začaly hnít, postroj se uvolnil a na kosti nedržel. „Už jsme byli v obklíčení a jedli zkažené jídlo. Ledničky nám nefungovaly, ale měli jsme ještě nějaké maso. Smrdělo. I tak jsme ho hodili na pánev. Průjem jsme měli takřka neustále. Ale pryč jsme nemohli a jíst se musí. Když nebudeš jíst, můžeš zemřít,“ říká Djanov.

V Azovstalu se dal hlad ještě vydržet, vzpomíná. „Mohl jsem si uvařit hrášek na ohni. Pokud jsme měli aspoň užitkovou vodu. Stříleli jsme tam do trubek, abychom měli vodu. Ale v Olenivce (vězení, kde Rusové vojáky drželi, pozn. red.) jste jedli jen to, co vám dali,“ vzpomíná na zajetí.

„Člověka můžete řezat, bít, omotávat hlavu páskou… bolest vydržíte. Hlad je nejhorší,“ dodává.

Jídlo bylo i v ruském zajetí to jediné, na co myslel. „Dávali nám krmivo pro prasata a na oběd ‚zelnou polévku‘ a tvrdý chleba. Nechával jsem si toho co nejvíc na večer, abych mohl zavřít oči a spát. Bez toho jsem viděl jídlo i za zavřenýma očima…,“ vzpomíná. Nejčastěji myslel na kondenzované mléko a sladkosti. „Říkal jsem si, že až se vrátím domů, naliju do sebe půl litru vařeného kondenzovaného mléka. A k němu sním dortík.“

Jídlo nestálo za nic, to však nebylo to nejhorší. „Chovali se k nám jako ke zvířatům. Na jídlo jsme měli 30 sekund, během kterých jsme museli sníst všechno, co jsme zvládli. Voda byla záměrně vařící a chleba velmi tvrdý, kluci, kteří měli vyražené zuby, neměli čas se najíst. Bylo to 30 sekund a pak jste museli přestat. Tak to bylo celou dobu,“ vzpomíná Djanov. V půlminutovém limitu museli do jídelny i přiběhnout a zase z ní včas utéct.

„Po stranách stáli vojáci a němečtí ovčáci. Něco mi to připomíná, říkal jsem si. Bylo to jako ze Schindlerova seznamu, nacisté dělali totéž. Pokud chcete člověka mučit, morálně a fyzicky zničit, nekrmte ho. Dejte mu najíst jen trochu. Nejen to – za měsíc před ním snězte něco chutného. Jedli před námi vafle, čokoládu. A vy se jen koukáte a představujete si, jak to jídlo chutná. Jak rádi byste si dali… co všechno bych za tu čokoládu dal,“ vyprávěl Mychajlo ukrajinským médiím.

Nepomohli si ani hledáním drobečků po zemi. Když je Rusové při něčem takovém nachytali, zavřeli je na samotku a mučili holemi, paralyzéry, pod nehty jim strkali jehly.

„Věřte mi, že když po měsíci půstu zavřete oči, zapomenete na svou rodinu, na svou zemi, na všechno. Je vám jedno, jestli je Ukrajina svobodná, nebo ne. Jediné, na co myslíte, je jídlo,“ přiznává Djanov.

Rapidně se horšila i jeho zranění.

„Viděli, že hniju, a tak mě poslali do nemocnice. Říkali jí Plechovka. Byl jsem tam asi týden. Dávali mi obvazy, betadine, léky proti bolesti. Myslel jsem, že se ze mě stane narkoman. Pak jsem si řekl, že zkusím s tím postrojem spát bez léků proti bolesti. Spal jsem dva dny. Jenže jsem po probuzení postrojem omylem praštil a ohnul jeho tyčky. Zase jsem dostal léky proti bolesti a sedativa,“ popsal.

Ze zajatecké kolonie se Djanov před propuštěním dostal jen jednou, a to kvůli odstranění fixační konstrukce okolo ruky. Zlomeninu okupanti operovali kleštěmi a bez anestezie. Kosti mu srostly do půlkruhu.

Lékař rozhodl, že je třeba konstrukci odstranit.

„Dali mi antibiotika, udělali rentgen, který jasně ukázal, že mi chybí čtyři centimetry kosti. Přišel lékař a říká: ‚Tak co, Míšo, máme ten postroj sundat?‘ Díval jsem se, jak si rozkládá nástroje. Byla to sada klíčů pro opravu aut. Rezavé kleště. Ty klíče na hlavy matic postroje nepasovaly. Vzal kleště a začal s nimi kroutit. Řekl jsem: ‚Možná byste mi mohl dát alespoň nějaké léky proti bolesti. Normálně se tohle provádí pod narkózou.‘ Sundali mi přístroj kleštěmi, bez anestezie, ‚jsi mariňák, no tak, vydrž,‘ jeden mě držel za rameno a druhý mi sundal přístroj. Musel jsem to vydržet. Měl jsem těžce poškozenou ruku, úplně jsem shnil,“ řekl Djanov.

Čtyři měsíce v ruském zajetí ho změnily k nepoznání. Zhubl 40 kilo a jeho zdravotní stav se výrazně zhoršil. Aby mohl podstoupit korekční operaci ruky, musí teď přibrat 20 kilo. Vyléčit psychické následky ale bude zřejmě trvat mnohem déle.

„Trauma mají všichni. Považuji se za duševně silného člověka, ale spousta věcí pro mě ztratila hodnotu,“ říká Mychajlo. V zajetí pro něj bylo důležité udržovat pozitivního ducha. „Abyste si mohli od někoho půjčit knihu, museli jste mít tak neuvěřitelnou věc, jako jsou cigarety, nebo bochník chleba. A pak jste dostali knihu maximálně na dva dny,“ popsal Djanov v rozhovoru.

Chlapi tak trávili dny hovory o možné výměně rukojmích, hrou šachů, kostek a domina. I karty byly luxusní zboží.

„Smutek vaši situaci nezmění. Když jste v zajetí, pochopíte, že nemůžete dělat nic. Tak proč bych měl být smutný? Jasně, nemáte nejlepší náladu. Ale raději shromážděte skupinku optimistů a začněte si vzájemně vyprávět vtipy. Nic tím nezměníte, ale můžete si zlepšit náladu,“ dodal Mychajlo Djanov.