Článek
Přišlo mi to elegantní až roztomilé, jakkoli vím, že muž středního věku by slovo „roztomilý“ neměl moc používat. Ale tenhle text je o slovech, takže mi to odpusťte.
Řeč je o tweetu Toma Kingtona, italského korespondenta britského deníku The Times, který zhruba před dvěma týdny napsal: „Zprávě poslané přes WhatsApp říkají Italové whatsappino, což dokazuje, že italština dokáže vylepšit i ta nejošklivější slova.“
Whatsappino… Panebože, vám se to snad nezdá roztomilé?
Kington za svůj postřeh dostal víc než deset tisíc lajků, což – jak sám rovněž na twitteru poznamenal před pár dny – je asi stokrát víc, než dostává běžně. Moc hezký úspěch!
A taky poklona Italům, jejichž melodický až zpěvný jazyk všichni tak milujeme. Avšak ukázalo se, že Kingtonovo twitterino dojalo ze všeho nejméně právě Italy. Jak později autor napsal přímo v Timesech, většina z nich tohle slovo naopak nesnáší.
Koncovkou -ino se v italštině tvoří zdrobněliny, a jak z reakcí vyplynulo, oblíbené jsou prý pouze v Miláně. Nejsem expert na Itálii a už vůbec ne na vzájemné neshody či pošťuchování mezi Italy, ale ze čtení jsem tak nějak pochopil, že Milán je – pro Italy žijící jinde – něco jako Brno.
Tedy velké město s mnoha lidmi, a v názoru na ně lze tedy jen těžko generalizovat, ale lidé odjinud si z nich i tak rádi utahují. Nebo jim jeho obyvatelé lezou na nervy. Což ještě zesiluje fakt, že Milán je centrem bohatého (a na jihu neoblíbeného) italského severu.
„Možná to říkají v Miláně, ale pokud whatsappino vyslovíte u nás na Sicílii, tak se probudíte ráno s koňskou hlavou v posteli,“ cituje Kington jednu z odpovědí. Případně: „Možná lidé starší 57 let, kteří v Miláně pracují jako účetní… ale nikdo jiný whatsappino nepoužívá,“ napsal jiný Ital.
Hezky to ukazuje, že jazyk, který používáme obvykle bezmyšlenkovitě a jehož přísná pravidla nás spíše obtěžují, vnímáme v konkrétních situacích často hodně emocionálně. Každý má slova, která fungují jako nášlapné miny, a když je slyšíme, chováme se podobně jako Italové pod zmíněným tweetem. Já například vždycky, když mi někdo slíbí, že mi písne na mobil.
Samozřejmě, veřejné rozčílení je často dvojsečnou zbraní. Používání slova whatsappino lze vystopovat až do roku 2013 (údajně ho poprvé použil ve své knížce televizní moderátor Carlo Conti), teprve současná debata však u Italů probudila opravdový zájem. Zatím si whatsappino googlují, ale kdo ví, třeba ho i skutečně začnou používat. Nejen v Miláně.
Mimochodem, kuriózně na kontroverzní Kingtonův tweet reagoval WhatsApp, dnes divize společnosti Meta Platforms (dříve Facebook). A to jedním slovem, lépe řečeno znakem. Takzvaným emoji. To symbolizuje gesto ruky se sevřenými prsty a nejčastěji se prezentuje jako údiv nebo otázka: „O co ti jde?“
Jenže je to typicky italské gesto, a už když bylo v lednu 2020 jako emoji oficiálně „uznáno“, mnozí varovali, že v jiných kulturách a zemích má úplně jiné významy. Například v Izraeli žádost o trpělivost a v Indii otázku, jestli nemáte hlad.
Je to jen drobná mozaika z toho, jak se vlivem moderních technologií mění, jak komunikujeme. Týká se to samozřejmě i češtiny. Do ní přinášely nová slova z angličtiny nejvíc sporty (kdo si ještě vzpomene, že máme taky kopanou, košíkovou nebo odbíjenou?) a dnes bezkonkurenčně nové technologie. A to vše ve 20. a 21. století. Do té doby byl jediným přímo importovaným slovem z angličtiny manšestr, který jak známo v tomhle významu v angličtině ani neexistuje.
Ne vždy (a ne pro lidi každého věku) jsou nová slova srozumitelná, a tak jsme i my v Česku například žasli, že děti či teenageři mezi sebou flexí (= vytahují se), sem tam ve škole vyučování skipnou (= vynechají) a pak někde fellí (= jsou s kámoši) nebo jen chillují (= mají pohodu) u kompu.
Nechci flexit, ale…
A nejde jen o kuriozity vytažené do zábavných článků. Takhle se dnes opravdu mluví a lingvisté se to snaží mapovat. Koho by zajímal aktuální slovníček, najde ho v letošní bakalářské práci ze Západočeské univerzity.
Dokazuje to výsadní postavení, které dnes angličtina má. A které si díky novým technologiím, které svět propojily, ještě víc upevnila. „Velké“ jazyky infikuje novými slovy, pro „malé“ představuje někdy i existenční riziko. Zároveň se však mění i samotná angličtina.
Nerodilí mluvčí si ji upravují a zjednodušují. Podle lingvistů by se teoreticky mohlo stát, že by vznikly angličtiny dvě. Ostatně už dlouho existuje jazyková mutace Wikipedie, která je ve srozumitelnější „jednoduché angličtině“(simple English), používající pouze asi 850 slov. Obsahuje zhruba 220 tisíc hesel (anglická mutace jich má 6,5 milionu).
Mohl by angličtinu potkat osud latiny, která za popularitu zaplatila tím, že přestala být živým jazykem? Tím jsme obloukem zpátky u Italů, jejichž jazyk se vyvinul kdysi právě z hovorové latiny. A ve středověku pak byla latina v Evropě univerzálním jazykem všech vzdělanců. Od té doby se prakticky nezměnila. Dnes ji má jako oficiální jazyk Svatý stolec ve Vatikánu, který o ni pečuje.
A snaží se doložit i to, že latina není zcela mrtvým jazykem. Katolická církev se často chlubí, že twitterový účet papeže v latině má přes milion followerů. Je to o hodně méně než v angličtině (přes 18 milionů), o něco méně, než má verze polská a francouzská, ale třeba víc než německá a arabská.
Navíc, latina se doplňuje o nová slova. Latinitas Foundation spravuje slovník nové latiny, jejíž tvůrci projevují jazykovou vynalézavost a anglicismům se vyhýbají. Takže víme, jak se latinsky řekne noční klub (taberna nocturna), bestseller (liber máxime divénditus) nebo třeba downloadovat (críminis translátio).
Co však opravdu může mnoho staletí „zakonzervované“ latině vdechnout nový život, jsou paradoxně nové technologie. Latině i starořečtině. Většina textů v těchto jazycích je digitalizovaných, a protože jich existuje dostatečné množství, lze na těchto „databázích“ trénovat jazykové modely umělé inteligence. Což se děje.
Takže možná dnes umí některé specializované nástroje psát nové, originální latinské texty. A kdo ví, třeba právě latinou si algoritmy budou domlouvat vzpouru umělé inteligence, avizovanou pesimistickými vizionáři. Shit happens, řekl by Američan. Přeloženo do latiny: Stercus accidit.
(Nechci flexit, a tak přiznávám, že mi to přeložila umělá inteligence.)
