Ukrajinská vicepremiérka popsala, jak se vládne zemi zatažené do války

„Kvůli hrozbě raketového útoku nás poslali do bunkru, kde jsme strávili dva měsíce s prezidentem, premiérem a dalšími lidmi,“ vzpomíná na první dny války ukrajinská vicepremiérka Iryna Vereščuková. Seznam Zprávy se s ní spojily on-line krátce před prvním výročím ruské invaze, které připadá na 24. února.

Třiačtyřicetiletá Vereščuková má v ukrajinské vládě na starosti reintegraci dočasně okupovaných území Ukrajiny, jde tedy o opětovné začlenění jihu Ukrajiny, Krymu i Donbasu. „Rusko již devět let okupuje poloostrov a po jeho osvobození na něm budeme muset od základů vybudovat stát, protože tam není ani naše místní samospráva,“ vysvětluje politička.

V rozhovoru mluví i o humanitární situaci na Ukrajině, o přizpůsobení energetické sítě ruským útokům nebo o únosech ukrajinských dětí do Ruska.

Vereščuková ocenila také českou pomoc Ukrajině a komentovala i výsledek českých prezidentských voleb. „Jsme moc rádi, že se novým prezidentem Česka stal Petr Pavel, který Ukrajinu také podporuje, a víme, že tomu tak bude i nadále,“ uvedla politička. Dodala, že ukrajinské vítězství nad Ruskem „bude také vítězstvím českého lidu“. „Oslavíme ho společně,“ věří vicepremiérka, která je ve funkci od prosince 2021.

Jak si vybavujete začátek ruské invaze na Ukrajinu? Kdy a jak jste se o ruském útoku dozvěděla?

Ten den si pamatuji velmi dobře. Probudily mě výbuchy na levém břehu Dněpru v Kyjevě. S manželem jsme okamžitě odjeli na svá pracoviště. Je voják. Od samého rána jsem byla v sedmém patře sídla ukrajinské vlády. Svolala jsem svůj tým a začali jsme jednat v souladu s pokyny a plány reakce, které jsme měli připravené.

Jak v té situaci fungovala vláda? Co byly její první kroky?

Členy ukrajinské vlády svolali do prezidentské kanceláře, kde se konal první brífink. Obrátili jsme se na mezinárodní společenství a Rusko s žádostí o otevření humanitárních koridorů. Později nás kvůli hrozbě raketového útoku poslali do bunkru, kde jsme strávili dva měsíce s prezidentem, premiérem a dalšími lidmi. Někteří ministři museli pracovat ze západní části Ukrajiny.

Dobře si pamatuji pana prezidenta, který i přes intenzivní tlak a emocionální nálož udržoval pracovní atmosféru. Ptal se nás, jak se nám daří, a dokonce i vtipkoval. Když jsme se ptali, co máme dělat, odpovídal pouze jedním slovem: pracovat. Vzpomínám si i na to, jak se loučil se svou manželkou, bylo to velmi dojemné. V tuto chvíli nikdo netušil, jak to dopadne.

Musela jste se rozloučit i se svou rodinou…

Můj manžel bojuje od prvního dne ruské ofenzivy na Donbasu, a ta začala už v roce 2014. Oba neseme odpovědnost za své týmy a osudy ostatních lidí. Vždy jsme měli ve skříních připravené zabalené kufry. I já sama mám vojenskou minulost, takže jsem velmi dobře chápala, co ta situace znamená. Nikdo ale netušil, jaký rozsah tato agresivní a nespravedlivá válka bude mít, že Rusové zasáhnou i obytné domy a budou umírat civilisté. Nedokázali jsme si to představit.

Mysleli jsme si, že existuje mezinárodní právo, které zajistí otevření humanitárních koridorů. Spolu s Mezinárodním výborem Červeného kříže, OSN a dalšími organizacemi jsme měli plán humanitární reakce. Spoléhali jsme se na struktury, které podle nás rozhodně nemohly dovolit Rusku páchat tak násilné, cynické a agresivní činy a projevovat nenávist vůči lidstvu. To vše se ale odehrávalo přímo před našima očima.

Rusko dlouho odmítalo otevřít humanitární koridory, ostřelovalo obytné domy, aby Ukrajinci zažili šok a bolest. První dny války si budeme pamatovat celý život. Ukrajinci se ale stali silnějšími. Máme vůdce, armádu, národ a jsme připraveni bojovat.

Celý svět v prvních dnech ruské invaze sledoval přeplněná nádraží, strach a zmatek v očích Ukrajinců, země zažila obrovskou humanitární krizi. Jaká je situace teď?

Loňský únor a březen byly opravdu hrozné. Teď se nám podařilo dostat situaci pod kontrolu a ani v zimním období jsme nezaznamenali, že by statisíce lidí utíkaly do zahraničí, jak se předpovídalo. Energetický terorismus, který v říjnu zahájilo Rusko, a snažilo se tak zbavit Ukrajince elektřiny a vody, nezabral.

Spolu s mezinárodními partnery se nám podařilo zkoordinovat situaci a už od letních měsíců jsme zahájili plánovanou evakuaci například z Doněcké, Záporožské a Charkovské oblasti a po jejím osvobození i z Chersonské oblasti. Nepříteli se tak nepodařilo zasít paniku.

Každý den vypravujeme evakuační vlaky, kterými lidé odjíždějí na západ Ukrajiny, kde je ubytováváme. Díky tomu se nám podařilo migrační vlnu zvládnout. V posledních měsících jsme přepravili asi 305 tisíc lidí. Část z nich odjíždí do zahraničí, ale většina zůstává na Ukrajině a připravuje se na integraci do společnosti na novém místě.

Zmínila jste „deokupaci“ Charkovské a Chersonské oblasti. Jaká je teď situace v těchto regionech, které i po osvobození čelí každodennímu ruskému ostřelování?

Situace je velmi složitá. I když po sobě chce agresor nechat spálenou zemi, tak tam žádné Rusko nebylo a nikdy nebude. Lidé v těchto regionech žijí pod každodenní agresivní palbou. V Chersonské oblasti je od nepřítele dělí jen 500 metrů. Je zřejmé, že jsou tudíž i v dosahu ručních zbraní, a Rusové proto používají veškeré zbraně, které mají. Míří na civilní obyvatelstvo, a to je samozřejmě obrovský zločin.

Snažíme se místní obyvatele evakuovat a z Chersonské oblasti odvážíme hlavně lidi omezené na pohyblivosti, seniory a ženy s dětmi. Záchrana lidí je naše priorita. Doufám, že na jaře nepřítele vytlačíme a naši lidé se do Chersonské oblasti vrátí.

Jak se daří v zimních měsících zvládat energetickou krizi?

Rusové doufali, že nás zničí pomocí energetického terorismu, ale selhali. Zimu jsme přežili a ani výpadky proudu a další komplikace nás neporazily a nedonutily k ústupkům. Musíme poděkovat našim energetikům za jejich skvělou práci a koordinaci.

Podařilo se nám nastavit energetický systém tak, aby k trvalým výpadkům nedocházelo ve všech regionech najednou a odstávky fungují podle rozvrhů. To, že například v Kyjevě v poslední době nedocházelo k výpadkům elektřiny už dva nebo tři dny, je obrovský úspěch. A s nadějí se díváme i do kalendáře – jaro je za rohem a my určitě vyhrajeme.

Jak je to s vnitřně přesídlenými lidmi? Kolik jich je a s jakými problémy se nejčastěji potýkají? Jakou pomoc dostávají od státu?

Registrujeme 4,8 milionu vnitřně vysídlených lidí. Ve skutečnosti je jich téměř sedm milionů, někteří ale o tento status nežádají, a snaží se tak pomoct i ostatním. Máme speciální programy na podporu takových lidí. Jen na humanitární dávky pro vnitřně vysídlené lidi jsme za uplynulý rok vyčlenili 58 miliard hřiven (asi 35 miliard korun, pozn. red.). Poskytujeme také pomoc při hledání práce.

Spolupracujeme také s mezinárodními organizacemi, jako je Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, UNICEF a další. Jejich programy fungují velmi dobře a bez nich by to pro nás bylo velmi obtížné. Jsme za takovou pomoc moc vděční.

Chci také poděkovat vládám zemí, které Ukrajině pomáhají a poskytují potřebné materiály pro centra nouzového ubytování, kde nyní žije milion vnitřně vysídlených osob. Na Ukrajině nyní funguje více než šest tisíc takových center.

Dá se říct, že rok 2022 byl „rokem evakuace“, ale letošek se stane rokem integrace. Poskytnout práci a bydlení vnitřně vysídleným lidem je naší prioritou.

Téměř milion Ukrajinců v současnosti žije v modulárních domech. Jak to zvládají v zimě? Má stát možnost zajistit trvalé ubytování pro všechny?

Ano, má. Tento plán realizuje místopředseda vlády pro obnovu Ukrajiny. Součástí jsou různé programy týkající se výstavby bytů, hypoték, úvěrů a dalších způsobů zajištění bydlení pro vnitřně vysídlené osoby.

Máme také skvělý program, který spočívá v tom, že 33 procent financí na zajištění bydlení dává regionální správa, dalších 33 procent poskytují mezinárodní partneři a zbytek platí místní firmy. Těch programů je víc a jsou rozšířené zejména na západní Ukrajině, která s tím má obrovskou zkušenost. Lidé tak mají aspoň nějakou jistotu, přístup k bydlení, a hlavně k práci a nemusí stát frontu pro humanitární balíček.

Rusové unesli z Ukrajiny tisíce dětí. Podle dostupných informací se podařilo vrátit zatím jen 128 deportovaných. Jak probíhají jednání a kolik dětí je ještě potřeba dostat zpátky do vlasti?

Je opravdu velmi děsivé, že v 21. století musíme sledovat, jak bezmocně svět přihlíží této genocidě. Je to účelové, vědomé zničení ukrajinského národa. Rusko záměrně zřizuje převýchovné tábory, zbavuje naše ukrajinské děti identity, posílá je do cizího prostředí a nutí je mluvit cizím jazykem. Je to skutečná genocida a já doufám, že svět nebude zavírat oči před tím, co dělají.

Upozorňovali jsme na to, že nemáme žádné osiřelé děti, že všechny děti mají opatrovníky. Rusko dobře ví, že Ukrajina zakazuje adopci ukrajinských dětí a požaduje, aby je vrátili.

Místo toho nás Rusko připravuje o informace o tom, kde se tyto děti nacházejí. Občas se stává, že Rusové adoptují děti, které mají na Ukrajině příbuzné a my se je pomocí všech možných nástrojů snažíme dostat domů. Oni říkají, že je do Ruska odvážejí kvůli evakuaci nebo lékařským prohlídkám, ale není tomu tak.

Tohle je ten největší zločin, protože dospělí se mohou o sebe postarat a nahlásit svou polohu, jenže děti jsou v tomto smyslu bezmocné. Rusko za tuhle genocidu ponese jak právní, tak i politickou odpovědnost. Stejně jako každý, kdo se toho zúčastnil.

Mrzí mě, že svět nemá žádný nástroj, jak zastavit tento zločin na našich dětech.

Nedávno jste uvedla, že ukrajinská vláda má plán reintegrace Krymu. Dá se v tuto chvíli mluvit o plánu na první kroky?

Strategický plán na reintegraci Krymu prezident Zelenskyj podepsal v roce 2021. Tehdejší plán vylučoval vojenskou složku, ale teď je zřejmé, že vrátit Krym diplomatickou a politickou cestou nebude možné. Úkolem naší armády je demilitarizace okupovaného území a naším úkolem je jeho reintegrace, opětovné začlenění. Máme zkušenost s „deokupací“ Chersonské a Charkovské oblasti, víme proto, co nefungovalo, jaké byly chyby a co se dalo řešit jinak.

Teď je potřeba zformovat personální rezervy a vojenskou správu, aby Ukrajina byla připravena na osvobození Krymu. Rusko již devět let okupuje poloostrov a po jeho osvobození na něm budeme muset stát vybudovat od základů, protože tam není ani naše místní samospráva. Orgány ani lidé, kteří tam zůstali, nejsou institucionálně připraveni. Takže momentálně připravujeme personální rezervu. Můj postoj je takový, že součástí toho by měli být i naši veteráni – jsou motivovaní, kompetentní, mnozí pocházejí z Krymu.

Jak moc se Ukrajina za poslední válečný rok změnila?

Na vlastní oči vidíme, že se Ukrajina opravdu velmi změnila – došlo k velké proměně ve stát, o který jsme usilovali. Přes všechnu bolest, slzy, ztráty a ekonomické škody jsme silnější.

Dá se říct, že z organismu onkologického pacienta se Ukrajina proměňuje na nový zdravý organismus plný energie. Potřebujeme dostatek energie pro poražení vnějšího nepřítele, ale musíme vybudovat i ten vnitřní systém tak, aby byl stabilní a obranyschopný. Tak, aby se nikdy neopakovalo to, co se stalo na Krymu. Už se nás nikdo nezeptá na to, co pro nás znamená Rusko. A to nám dává velkou šanci, optimismus a naději do budoucna.

Podívejte se, jak Ukrajina bojuje s korupcí. Není tajemstvím, jaký vliv měli dříve oligarchové na všechny složky ukrajinské vlády. Bohužel jde o postsovětskou celokontinentální strašlivou korupční mašinérii, kterou mimochodem proti nám používalo i Rusko.

Ale teď vidíme, jak padají hlavy a k jakým krokům přistupuje Volodymyr Zelenskyj. Chci mu poděkovat za jeho přístup a za to, že se těchto kroků nebojí. Ano, válka urychlila všechny tyto procesy, ale dnes mohu říci, že vliv oligarchů na Ukrajině byl neutralizován, což nám dává obrovskou šanci.

Změnil se podle Vás postoj Ukrajinců k prezidentovi Zelenskému?

Každý týden jezdím do regionů a povídám si s Ukrajinci, takže vím, že Volodymyra Oleksandroviče velmi podporují. Obdivují jeho upřímnost a otevřenost. Když po začátku ruské invaze zůstal na Ukrajině, stal se pro nás všechny jakýmsi majákem, který ukazuje, jak máme bojovat. A to samozřejmě motivuje a inspiruje lidi a jeho tým. Ukrajina má prezidenta, za kterého se nestydí a který ji dovede k vítězství.

Na pomoci Ukrajině se od začátku podílí i Česko. Může to mít vliv i na poválečnou obnovu země?

Česká republika je náš velký přítel a partner, který nás podporuje od prvních dnů ruské agrese. V únoru spolu s Polskem patřila mezi první státy, které jasně a jednoznačně deklarovaly, že jsou na straně Ukrajiny a poskytnou nám pomoc. Moc za to Čechům děkujeme.

A samozřejmě děkujeme nově zvolenému proevropskému prezidentovi. Jsme moc rádi, že se novým prezidentem Česka stal Petr Pavel, který Ukrajinu také podporuje, a víme, že tomu tak bude i nadále.

Samozřejmě, že zveme české podniky, aby se zapojily do obnovy Ukrajiny, víme například o úspěšném českém zbrojním průmyslu. Budeme velmi vděční, když vytvoříme naše společné ukrajinsko-české podniky a budeme spolu s našimi bratry a sestrami spolupracovat na obnově ukrajinských měst a vesnic.

Co uděláte jako první věc po vítězství Ukrajiny?

Budu spát celé dva dny. Společně pak oslavíme naše vítězství, protože bude také vítězstvím českého lidu. Protože si to zasloužíme. Jsme lidé dobré vůle, kteří ctí svobodu, hodnoty a demokracii. Česko dobře ví, jak vypadá ruský režim v ulicích města.