„Vyrazili jsme, když začaly padat bomby.“ Z Ukrajiny prchají i stovky Indů

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

Na hraničním přechodu ve Vyšném Nemeckém stojí v pondělí pozdě večer autobus, který sem vyslala indická ambasáda. Postupně se plní uprchlíky indické národnosti, kteří prchají z Ukrajiny.

„Vezu je do Bardějova na hotel. Odtamtud asi pokračují do Bratislavy na letiště. Už jsem se tady dvakrát otočil,“ vysvětluje starší prošedivělý řidič.

Před autobusem ještě dopíjí čaj mladý medik Susheel. Na Slovensku skončil po dvoudenní cestě z Ternopilu. Cesta prý byla „v pohodě“ – Ternopil leží v západní části Ukrajiny, která není tolik ostřelována. „Byl jsem v kontaktu s ambasádou i svojí rodinou. Báli se o nás, ale už vědí, že jsem v pořádku,“ popsal Susheel, který v Bardějově počká, než jemu a dalším ambasáda vyřídí evakuaci zpět do Indie.

Ukrajinu a města, na která dopadají ruské rakety, opouštějí nejen Ukrajinci, ale také cizinci, kteří na Ukrajině studují, pracují či podnikají. Mezi uprchlíky jsou třeba stovky indických studentek a studentů z tamních univerzit.

Mnohem delší cestu než medik Susheel měla skupina jeho krajanů, které v úterý před polednem potkáváme na zastávce v ukrajinské obci Mali Selmentsi. Cesta z Charkova jim trvala pět dnů, na slovenskou hranici v obci Veľké Slemence už to mají jen půl kilometru pěšky. „Jsme šťastní, že jsme už v bezpečí,“ oddychnou si všichni téměř jednohlasně.

Ve skupině je sedm chlapců a jedna dívka. Když s námi hovoří, mluví jeden přes druhého. Nikdy by je nenapadlo, že zažijí bombardování, při kterém se budou muset schovávat ve sklepě univerzitních kolejí nebo ve stanici metra.

„Dali jsme se dohromady a vyrazili jsme, když začaly padat první bomby. Jsme v dennodenním kontaktu s rodinami. Moc se o nás bojí, ale teď už si mohly oddychnout,“ popisuje perfektní angličtinou nejupovídanější z mladíků. V Charkově studoval medicínu.

Zažili i vypjaté situace, kdy lidem tekly nervy a docházelo ke strkanicím. „To ale bylo v malé míře, setkali jsme se hlavně s velkou lidskostí,“ dodává.

Skupiny indických studentů se trousí k hranicím po skupinkách. Na webu indické ambasády v Bratislavě jim doporučují, aby pro vstup na slovensko využívali velký přechod ve Vyšném Nemeckém.

Z malého přechodu ve Veľkých Slemencích, kam míří, budou mít přepravu na letiště komplikovanější. „Ale to zvládneme, teď už nejde o život,“ krčí rameny skupina mladých lidí.

To ale nemohou říct všichni jejich krajané. Z ostřelovaných měst se stále nemohou dostat stovky, možná tisíce Indů, kteří na Ukrajině studují. Důkazem toho je třeba na twitteru zveřejněné video indické studentky, která prosí indickou ambasádu o pomoc. Je v protileteckém krytu v přístavu Mykolaiv a dochází jí jídlo.

Podle studentů, se kterými se na hranicích bavíme, prý jen v Charkově studuje kolem 10 tisíc Indů. Větší část z nich prý je stále ve městě. Jsou s nimi ve spojení aspoň přes sociální sítě. „Vím, že několik jich už zemřelo,“ povzdechne si zachráněná Indka.

Indové ale nejsou jediní, kteří překračují hranice a ocitnou se na Slovensku bez jakékoliv dohodnuté pomoci či odvozu. V úterý ráno potkáváme mezi stany s humanitární pomocí pětičlennou marockou rodinu.

Manželé se třemi dcerami za sebou mají několikadenní cestu z Charkova, kde žili poslední tři roky. Otec rodiny měl ve městě malou firmu, dcery tam studovaly. Všichni jsou unavení a nervózní. Shánějí někoho, kdo je odveze alespoň do Košic.

„Přišli jsme o všechno. Máme jen těchto pár kufrů,“ říká nejmladší dcera, která rodičům překládá z a do angličtiny. I jejich cílem je bratislavské letiště, odkud se vrátí do Maroka. Dům, který v Charkově obývali, je prý už v troskách.