Vyprchá adrenalin a s ním i solidarita? ptají se na přetížené hranici

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Kdyby pohled na vlakové nádraží v Přemyšlu ztmavnul do černobílé, vypadalo by to tam jako fotka z temných hlubin 20. století. Jako z historie, která se už nikdy neměla v Evropě opakovat.

Starobylé haličské nádraží je obležené ustaranými lidmi, hlavně ženami, s pár taškami věcí, které stihly pobrat, a unavenými dětmi. V příjezdové hale štípe do nosu odér lidského neštěstí. „Shuttle“ vlaky Ukrajince přivážejí z Kyjeva s jedinou zastávkou ve Lvově. Žádný jízdní řád tu není. Kdy přijede další, se neví.

Všichni tu čekají na svou nejistou budoucnost.

Zatímco z nedalekého pěšího přechodu Medyka ukrajinští uprchlíci míří za město do provizorního tábořiště a města samotného se jakoby netýkají, tady běženci vstupují přímo do srdce poklidného příhraničního města s šedesáti tisíci obyvatel.

Polsko je zemí Evropské unie nejvíce zasažené uprchlickou krizí způsobenou ruskou agresí na ukrajinském území. Od začátku Putinovy války přišlo do země 1,7 milionu lidí.

Polští dobrovolníci ale mají obavu, že z Polska už brzy může vyprchat adrenalin solidarity.

Pohled zblízka na ukrajinské uprchlice přijíždějící na bezpečnou evropskou půdu je však jako pohled do zrcadla. Vypadají na první pohled jako vaše kamarádky v Česku. Oblečení mají očividně ze stejných „západních“ oděvních řetězců a zejména mladí lidé si potrpí na stejné módní trendy jako teenageři v českých městech.

Mladší generace mluví obstojně anglicky a ráda do „esperanta“ Západu přepne namísto „staré dobré“ česko-ukrajinsko-ruské domluvy.

Ta podobnost může na chvíli navodit iluzi, že se vlastně nic neděje. Že se jen míjíme na cestách. Tato iluze se ale rozplyne, jen co ženy promluví. „V Kyjevě jsme se skrývali ve sklepě našeho domu v centru města. Když jsme jeli sem na hranici, viděli jsme z auta rakety a naše vojáky padnout na zem, bylo to strašlivé,“ líčí studentka Sofia M., která do Polska přišla s matkou Světlanou. Kam pojedou, zatím neví. Do začátku mají peníze. Její matka před válkou pracovala v ukrajinské metropoli jako daňová poradkyně, teď je připravená pracovat i v továrně. Otec a mladší bratr zatím zůstávají na Ukrajině.

„Zlí lidé, Putin a jeho okolí, chtějí zničit naši zemi. Nechceme zpátky do Sovětského svazu. Válka mi bere rodiče, jsme od sebe daleko…,“ zlomí se dívce, která chce jednou být lékařkou, hlas.

Mladá matka Julija vede syna a tlačí svítivě zelený kufr na kolečkách, který zjevně pamatuje lepší časy rodinných dovolených. „Jsem z Charkova, na západní hranice jsme jeli sedm dní, protože jsme se museli vyhýbat místům, kde se bojuje. Doma jsme se před raketami skrývali v koupelně, má nejtlustší zdi,“ vypráví. V upravených rukou svírá mobil, na němž pouští synovi písničky. S manželem se musela rozloučit, zůstává v jejich domovském městě, o které se svádí tvrdé boje. „Musí se starat o naše rodiče, odjet z Ukrajiny by pro ně bylo velmi náročné,“ popisuje svou strastiplnou životní realitu.

Ona sama však má o své příští zastávce jasno. „Čekám, až pro mě přijede kamarádka z Krakova. Rok jsem tam studovala na univerzitě, dostala jsem stipendium, díky tomu tam mám známé,“ říká žena, která podle svých slov pracuje jako ekonomka a zabývá se veřejnými zakázkami.

Jak už bylo mnohokrát řečeno, z Ukrajiny přicházejí do Polska, Slovenska a Moldavska zejména ženy uprchlice. Mužů na polsko-ukrajinských hraničních přechodech mnoho vidět není. Zdraví muži ve věku 18 až 60 let ostatně zemi opustit kvůli stannému právu a bojové připravenosti země nesmí.

Některé matky na hranicích se ale také snaží zachránit své teenagerské syny před válčením. „Za pár dní mi bude osmnáct a pak už bych nemohl odejít ze země. Rodiče si myslí, že nemám bojovat, ale studovat, tak jsme odešli, “ popisuje mladík Vlad, student počítačové vědy.

Uprchlický exodus z Ukrajiny do Polska v posledních dnech trochu opadl. V neděli přišlo přes polské přechody do EU 62,7 tisíce lidí. Což je asi o třetinu méně, než tomu bylo krátce po ruské agresi. Pozorovatelé situace na hranicích to přičítají například chladnému počasí v minulých dnech nebo také tomu, že uprchlíci zjistí, že ve Lvově je bezpečno, a tak raději zůstanou tam.

Raketové útoky nedaleko Lvova, jako ten nedělní, ale mohou znovu příchody běženců zintenzivnit. Avšak i v Polsku už se objevují problémy s kapacitami pro příchozí z Ukrajiny.

Co zatím, zdá se, funguje, je nasazení polských bezpečnostních složek a dobrovolníků na celý systém péče o uprchlíky v Polsku. Ale podobně jako v Česku i tam se mluví o tom, jak dlouho může země uprchlickou krizi zvládat. A jak může rozhoupat politickou stabilitu země v dlouhodobém měřítku. Mluví se i o tom, že jedním z cílů Putinovy válečné agrese, která se stále více uchyluje k terorizování civilistů, je právě „vyhánění“ Ukrajinců do Evropy a repríza politických turbulencí v zemích EU z uprchlické krize v souvislosti s válkou v Sýrii.

„My Poláci se umíme nadchnout a jde nám to dobře, když funguje počáteční adrenalin, jako to vidíme teď. Otázka je, jak budeme vytrvalí. Komplikace jsou nevyhnutelné. Plní se kapacity humanitárních center. A třeba tady v Přemyšlu může být problém to, že nemalá část uprchlíků zůstává tady, cítí se tu v bezpečí a zároveň doufají, že se brzy vrátí domů. V takto malém městě bude jejich přítomnost citelná,“ řekla Seznam Zprávám jedna z koordinátorek pomoci ukrajinským uprchlíkům na nádraží v Přemyšlu, vzhledem k tomu, že pracuje pro místní radnici, přála si zůstat v anonymitě.

Pozn.: Autorka zná identitu zpovídaných, s ohledem na jejich křehkou životní situaci neuvádí celá jména.