Vykořisťování Afriky kvůli plynu: Teď je Evropě dobrá

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Ropa a plyn, které korporace chtějí vytěžit v Africe, nebudou pro Afričany. Naloží se na lodě a pošlou do Evropy. Zisk z dalšího rozvoje fosilních paliv zamíří do kapes lidí, co už jsou bohatí… Jediný způsob, jak pomoci lidem (Afričanům) dostat se z energetické chudoby, je přes obnovitelné zdroje,“ prohlásila letos v říjnu mladá ugandská klimatická aktivistka Vanessa Nakateová na konferenci Trust.

Nakateová není zdaleka jediná, kdo není nadšen z náhlé vlny zájmu světa o africká fosilní paliva.

Pokusy Evropy získat alternativní dodávky plynu z afrických zemí po ruské válce na Ukrajině jsou „mostem do nikam“, řekl například na čerstvě skončené konferenci COP27 v Egyptě bývalý americký viceprezident Al Gore.

„Musíme vidět takzvaný ‚Hon na plyn‘ tak, jak ve skutečnosti je: honem po mostě do nikam, který zanechává země světa v klimatickém chaosu… zejména zde v Africe,“ řekl Gore. Úsilí bohatých zemí nakupovat v Africe označil za „kolonialismus fosilních paliv“.

Obavy, co kvůli válce na Ukrajině a přerušení dodávek plynu z Ruska Africe způsobí, mají i další bojovníci za ochranu klimatu a někteří afričtí lídři.

Poté, co se pro Evropu stala realitou budoucnost bez ruského plynu, rozhodli se její lídří oslovit i ty země, které dosud přehlíželi.

Už v květnu se do afrického Senegalu za prezidentem Maki Sallem vypravil dojednat dodávky plynu německý kancléř Olaf Scholz. V září stejnou misi podnikl i polský prezident Andrej Duda, který navštívil i Pobřeží slonoviny či Nigérii, kde pronesl, že Polsko by bylo za vyšší dodávky energetických zásob vděčné.

Nové partnery začala hledat pár dnů po vypuknutí invaze na Ukrajinu i Itálie. Do Alžírska vyrazil ještě v únoru tehdejší ministr zahraničí Luigi Di Maio, aby s místními úřady a největší alžírskou ropnou společností Sonatrach ujednal dodatečné dodávky plynu, což se mu podařilo, uvádí server The Africa Report.

O tři týdny později se vydal s dalšími italskými představiteli vlády do Egypta, Angoly a Konžské republiky. Všechny cesty měly stejný cíl: Domluvit dodatečné zásoby plynu.

V srpnu cestoval jednat o plynu v Alžírsku i španělský premiér Pedro Sánchez.

Ohledně alternativních dodávek zkapalněného plynu jednali s nigerijskými představiteli i diplomaté EU. Evropská unie se pak v rámci strategie REPowerEU zavázala uzavřít politické dohody s dodavateli plynu s cílem zvýšit dodávky LNG s Egyptem, obnovení dialogu o energetice s Alžírskem a prozkoumání vývozního potenciálu v Nigérii, Senegalu i Angole.

Evropa se také vrátila k importu uhlí z Jihoafrické republiky. Míra jeho vývozu se oproti jen prvním šesti měsícům letošního roku zvýšila o 720 procent (z půl milionu tun na 4,1 milionu tun), cituje agentura Reuters největšího exportéra uhlí v zemi Thungela Resources.

Kroky evropských lídrů tak vedou k tomu, že by se dodávky plynu mohly úspěšně diverzifikovat. „Pro africké státy změna globálního trhu s plynem znamená zvýšení dodatečných finančních prostředků a zlepšení technické infrastruktury,“ uvedla pro Seznam Zprávy docentka Tereza Němečková z Centra pro studium Afriky při Metropolitní univerzitě Praha. 

Vysoký zájem o africký plyn však pro kontinent, na který už tvrdě dopadly globální změny klimatu, představuje také hrozbu.

„Energetická spolupráce Evropy a Afriky měla v posledních 15 letech slabé výsledky. Kontinent byl vždy pro Evropu jen marginálním dodavatelem. To se ale letos změnilo,“ říká Němečková. „Pokud se podíváte na dohody a investice z letošního roku, jde především o budování infrastruktury, která umožní vývoz energetických zdrojů do Evropy,“ vysvětluje jeden ze zásadní bodů, který budí kontroverzi. Spočívá v tom, že zatímco evropské země si snaží zajistit zásoby pro sebe, miliony Afričanů stále nemají přístup k elektřině.

Podle zatím posledních dat Africké rozvojové banky z roku 2017 jich bez elektřiny žije přes 645 milionů. Situace se od té doby nijak zásadně nezlepšila, potvrzuje Němečková.

„Pro představu: Dva ze tří obyvatel Afriky nemají stabilně elektřinu 24 hodin denně. Představte si váš běžný pracovní den - třeba pondělí. Dva ze tří (Afričanů) nemohou vykonávat práci, ať už na počítači, nebo třeba v továrně,“ přibližuje Němečková. „Krize v Africe nespočívá v tom, že by se až tolik zvyšovaly ceny, ale že energie není dostupná. Kontinent má zdroje, ale nemá technologie, infrastrukturu.“

Drtivá většina domácností tak například na vaření využívá palivové dřevo nebo dřevěné uhlí, což kromě jiného může mít dopad na zdraví. Kvůli výparům z užívání palivového dřeva ročně zemře až 600 tisíc lidí – především žen a dětí, uvádí dále již citovaná zpráva Rozvojové banky.

Ještě před pěti lety nemělo zavedenou elektřinu přes 90 procent základních škol prvního stupně. „Pokud se například bavíme o tom, že je na africkém kontinentu nízká produktivita práce, pak je jedním z hlavních důvodů právě absence elektřiny,“ uvádí docentka.

Část africké společnosti viní Evropu z pokrytectví a dvojího metru. Když měla zásoby plynu jisté, požadovala po afrických státech, aby samy, často v těžké ekonomické situaci, přecházely na udržitelné zdroje. Teď, když je budoucnost ohledně dodávek plynu nejistá, Evropa financování fosilních paliv podporuje.

A to v okamžiku, kdy se africké regiony potýkají s drastickými dopady změny klimatu v důsledku vypouštění skleníkových plynů.

S bezprecedentním suchem se již pátou sezónu v řadě potýká například region Afrického rohu, což má mimo jiné za důsledek katastrofální potravinovou krizi, jak jsme popsali v  tomto textu. S vysokou mírou ekologických hrozeb se kromě Somálska nebo Etiopie potýkají i další dvě desítky afrických států, více zde.

Při pohledu na data je přitom zjevné, že africké země představují jen marginální „vypouštěče“ CO2. Pokud se chtějí rozvíjet a zvýšit životní úroveň svých obyvatel, mohou se spolehnout právě na fosilní paliva.

„Sama Evropa navíc podle afrických zemí díky pálení fosilních paliv v dobách průmyslové revoluce a industrializace zbohatla,“ připomíná americký deník The New York Times.

Tímto argumentem se ohání například Demokratická republika Kongo.

Vláda v Kinshase v červenci oznámila, že bude udělovat licence pro průzkum ropy a plynu v různých částech Konžské pánve - deštném pralese, který pohltí více uhlíku, než uvolní, a svou rozlohu je druhým největším po Amazonii (části národního parku Virunga nebo ve - pro ekosystém významných - rašeliništích), uvádí britský server The Guardian.

V rozhodnutí vidí především ekonomický potenciál pro jednu z nejchudších zemí.

Námitky, že se jedná o unikátní biodiverzitu, konžská ministryně pro životní prostředí Eve Bazaibaová smetla s tím, že jim žádný stát nebude diktovat, co mají dělat. A že země, které krok její vlády rozporují, samy - byť třeba jinde - užití fosilních paliv určitým způsobem podporují, nebo se na něm podílejí.

„Ještě před dvěma až třemi měsíci nám ti samí Evropané, kteří nás poučovali o tom, že bychom neměli užívat plyn, teď říkají, že udělají (ohledně fosilních paliv) kompromis,“ upozornila na pokrytectví Amani Abou-Zeidová, komisařka Africké unie pro energetiku a infrastrukturu. „Snažíme se přežít. Ale místo toho jsme infantilně ponižováni,“ řekla dále.

Kontinent má přitom velký potenciál právě v oblasti obnovitelných zdrojů - solární, větrné, vodní a geotermální energie.

Docentka Němečková dodává, že transformace na udržitelné zdroje je finančně i technologicky náročná. Potřebný je také přístup k technologiím, který může být v Africe problematický. Nadto je podle ní otázkou, zda budou zdroje dostatečné vzhledem k rychle rostoucí populaci Afriky.

Podle Mezinárodní energetické agentury by bylo možné dostat elektřinu do každé africké domácnosti s investicí 25 miliard dolarů ročně. Tedy zlomkem toho, co se investuje do energetiky globálně, píší New York Times.

Mezinárodní energetická agentura dále předpověděla, že pokud by africké země využily všechny své známé zásoby plynu, podíl Afriky na globálních emisích by se zvýšil z odhadovaných 3 % pouze na 3,5 %.

Kromě největších producentů emisí na kontinentu (JAR a zavedení producenti ropy a zemního plynu v severní Africe) vypouští 47 dalších afrických zemí dohromady méně emisí než některé menší evropské ekonomiky. Například Řecko.

Oprava: V článku jsme opravili funkci Ala Gora, který byl v minulosti americkým viceprezidentem. Za chybu se omlouváme.