Článek
Živého tasmánského tygra neboli vakovlka tasmánského nikdo neviděl od 30. let minulého století. Genetik Andrew Pask z Melbournské univerzity ale věří, že to je jen dočasný stav.
„Jednou budeme svědky oživování vyhynulých druhů zvířat. Dožijeme se toho. O tom není pochyb,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy vědec, který chce se svým týmem obelstít přírodu a pomocí úprav buněk zvířat příbuzných druhů vytvořit nového tasmánského tygra.
Více o firmě, za kterou stojí vědecké špičky i miliardy:
Pask doufá, že bude mít první mládě do 10 let. Následně jich chce vytvořit mnoho dalších a vrátit vakovlky do jejich původního ekosystému v Tasmánii.
Genetik Andrew Pask z University of Melbourne (zdroj: Archiv Andrewa Paska).
Usilujete o tzv. deextinkci. Tento pojem různí lidé vysvětlují různými způsoby. Jak ho chápete vy?
My slovo deextinkce používáme hlavně proto, abychom zdůraznili odlišnost od klonování. Když někdo klonuje zvíře, potřebuje jeho živou buňku, z níž pak udělá kopii. Tohle ale nelze udělat s vyhynulými druhy zvířat. Když je zvíře mrtvé, jsou mrtvé i jeho tkáně a my z nich nedostaneme živé buňky.
Deextinkce funguje jinak. Pořád platí, že nemůžeme udělat z mrtvého zvířete živé. Neexistuje žádný způsob, jak znovu aktivovat mrtvou DNA. Můžeme ale v přírodě vyhledat nejbližší živoucí příbuzné druhy a z nich vypěstovat vlastní buňky. Jejich DNA pak porovnáme s DNA vyhynulého zvířete a podíváme se na všechny znaky, ve kterých se liší. Poté se vrátíme k našim buňkám a upravíme je tak, abychom ty rozdíly smazali.
Jak vědci zachraňují zvířecí druhy před vyhynutím?
Vědci vyvíjejí pokročilé metody asistované reprodukce k záchraně severního bílého nosorožce před vyhynutím. Nedávno se jim podařilo vytvořit pluripotentní kmenové buňky již zemřelé samice Nabiré ze Dvora Králové.
V momentě, kdy se podaří tu vlastní živou buňku přetvořit na buňku odpovídající tasmánskému tygrovi, lze pomocí prací s kmenovými buňkami a klonováním získat živé zvíře.
Řekl jste, že mrtvé zvíře klonovat nejde. To platí absolutně, nebo by i mrtvá tkáň mohla být za určitých okolností použitelná?
U zvířete, které je mrtvé nejméně asi stovku let, je DNA příliš porušená. Tkáň by šla použít jedině za předpokladu, že by byla zmražená asi na -100 °C či víc. Něco takového můžeme dělat nyní, kdy nám sběr tkáně ohrožených zvířat pro budoucí generace umožňují skladovat výkonné mrazáky. Ještě třeba před 50 lety to ale nebylo možné.
Jak jste získali informace o DNA tasmánského tygra?
Měli jsme velké štěstí, že jsme našli neuvěřitelně zachovalý vzorek DNA v muzeu v Melbourne. Z něj jsme sekvenovali jeho celý genom. To už máme hotové. Je to možná vůbec nejkvalitnější genetická informace, jakou se kdy podařilo získat z DNA vyhynulého druhu zvířete. Máme v rukou výborný materiál pro zahájení projektu deextinkce.
Co to bylo za exponát a odkud přesně jste z něj vzorek sebrali?
Bylo to tělo mláděte tasmánského tygra vyňaté z vaku matky a naložené do alkoholu. Vzorek jsme vzali z jater.
Mohlo by vás zaujmout i to, že když jsme pátrali po celém světě po všech možných exponátech tasmánských tygrů, zjistili jsme, že tělo nejmladšího jedince uchovává Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze.
Máte o něj zájem?
Byl bych moc rád, kdybych mohl jednou do Prahy přijet a podívat se na něj.
Někteří odborníci tvrdí, že výsledkem deextinkce nemůže být skutečný zástupce vymřelého druhu s naprosto totožnými vlastnostmi, ale nutně jen „napodobenina“…
S tím nesouhlasím. Význam pojmu deextinkce je diskutabilní a každý ho může chápat různě. Co znamená pro nás, už jsem nicméně řekl a stojím si za tím. Můžeme upravovat celý genom až na malé úseky na samém konci a veprostřed chromozomů. Ty mají ale spíš strukturální funkci. To znamená, že pomáhají DNA zůstávat pohromadě a nerozpadat se a pro vytváření zvířete nejsou podstatné.
Jsme tedy velmi přesvědčení, že vytvoříme tasmánského tygra. Nebude to žádný podivně vypadající hybrid.
Pokud se ukáže, že ty zmiňované úseky genomu budou podstatné pro určité charakteristiky zvířete, vrátíme se do laboratoře a budeme pracovat na tom, abychom mohli přepsat i ty. Věřím, že i to dokážeme. Podle výsledků naší celé dosavadní práce to ale ani nebude potřeba.
Deextinkce se ještě nikdy nikomu nepovedla, co vás utvrzuje, že vy to dokážete?
Myslím si, že starší projekty selhaly, protože neměly k dispozici dnešní technologii. To je první opravdu velká věc. Dřív jsme prostě nebyli až tak dobří v sekvenování a upravování DNA, ale v posledních zhruba deseti letech se to opravdu hodně zlepšilo.
Dalším aspektem, který hraje v náš prospěch, je, že se o to pokoušíme u vačnatce. Tento řád má totiž o hodně kratší dobu vývoje embrya než většina ostatních a zejména velkých savců. Celý vývoj embrya u tasmánského tygra trvá asi dva týdny. Udělat z buňky živé mládě je tak u něj díky tomu podstatně jednodušší.
To jsou všechno obrovské výhody a navíc máme ten zmiňovaný výborný genom. Myslím si, že máme dobrý recept na oživení tasmánského tygra.
Jestli se vám to povede, co to bude znamenat pro vědu?
Že je deextinkce možná, technologie funguje a lze ji aplikovat i na jiné druhy. To je naše hlavní myšlenka. Změnilo by to způsob, jakým přemýšlíme o ochraně druhů před vyhynutím.
Jde o to, že mnoho vyhynulých druhů dřív pomáhalo udržovat stabilitu ekosystémů. Kdyby se vrátily, mohlo by to ochránit před vyhynutím další druhy. A to platí právě i o tasmánském tygrovi. Nejde jen o to, že ho chceme vrátit, protože jsme ho v minulosti vylovili. Poté, co zmizel z Tasmánie, můžeme pozorovat destabilizaci ekosystému, kterou by díky jeho návratu šlo napravit.
Všechny technologie, na nichž pracujeme, tedy úprava genomu a vytváření vačnatců z buněk, navíc najdou i jiné okamžité využití. V tuto chvíli máme v Austrálii požáry, které likvidují velká území a mohou ohrozit existenci různých druhů zvířat. Díky námi ozkoušené technologii, budeme moct vzít například vzorky ze zmražené tkáně koal a pomocí klonování je přivést zpět, i kdyby všechny shořely.
Využití může najít i pokrok v genetických modifikacích. Vačnatce v Austrálii momentálně ohrožuje i jeden druh toxické žáby, který se k nám dostal ze zahraničí. Naše zvířata proti této žábě nejsou odolná, stačilo by jim ale přidat jediný gen, aby získala rezistenci. To by nejenže podpořilo jejich přežití, ale zredukovalo i počty jedovatých žab, které pro Austrálii představují ekologickou katastrofu.
Rozhovor o genetických modifikacích s českou vědkyní
Možnosti a limity genetických modifikací byly ústředním tématu Seznam Zpráv s Helenou Fulkovou, první Češkou, která naklonovala myš.
Pokud chcete oživená zvířata skutečně vracet do ekosystému, jak chcete řešit problém s nízkou genetickou diverzitou?
Samozřejmě nemůžeme vyjít jen s jedním genomem a jedním zvířetem. Až se to povede s prvním, budeme muset pokračovat.
Po světě jsou stovky exponátů včetně toho, který máte v Praze. Z nich se toho můžeme hodně naučit o genetické diverzitě tohoto druhu. Stejnou diverzitu pak můžeme vytvořit u dalších jedinců, a založit tak zdravou populaci.
Když se vám povede oživit tasmánského tygra, co bude limitem pro aplikaci technologie na další druhy zvířat?
Z technologického hlediska by měl být náš postup aplikovatelný na jakékoliv zvíře, které vyhynulo nedávno a pro které máme dostatečné zdroje DNA.
Prakticky je to ale komplikovanější. Myslím si, že musíme dávat velký pozor, jaké zvíře přivedeme zpět. Samozřejmě bychom to měli dělat jen u těch zvířat, která vymřela vinou člověka. Dalším omezením je zachovalost jejich ekosystému. Třeba tasmánského tygra nebude problém vrátit tam, kde dřív žil, protože jeho původní ekosystém po těch asi 80 letech ještě existuje. To ale nemusí platit u každého zvířete.
Váš projekt je v médiích označován jako „finančně náročný“. Jak jste na něj sehnali prostředky?
Já už na tomto projektu pracuji asi 15 let, na potřebné financování jsme ale dosáhli až v posledních měsících. Nejdřív jsme dostali dar od filantropa ve výši pěti milionů australských dolarů (přes 84 milionů českých korun, pozn. red.). Financování bylo rozvržené na deset let, a tak jsme si řekli: „Jdeme do toho, přivedeme zpět tasmánského tygra.“
Krátce poté se nám se zájmem na spolupráci ozvala společnost Colossal, která pracuje na oživení mamuta. My je vzali na palubu a teď si vzájemně pomáháme. Například genetické modifikace jsou pro Colossal menší problém než pro nás, protože u slona jsou jednodušší než u vačnatců. Vývoj maličkého embrya tasmánského tygra je zase jednoduchý pro nás, protože trvá jen dva týdny, u mamuta to ale trvá 22 měsíců. Každý čelíme různým výzvám ale věříme, že spolupráce nám je může pomoct vyřešit.
Jak drahý ten projekt vlastně je?
Celkově rozjetí našeho projektu přišlo na desítky milionů dolarů. Je to drahé, ale myslím si, že lidé, co nás nabádají, abychom ty finance radši dali na ochranu druhů klasickým způsobem, to špatně chápou.
Každý kousek výzkumu, který tady děláme, může znamenat skutečný přínos pro zachování druhů. Sami navíc nečerpáme ze zdrojů, které jsou na to určené a neochuzujeme konzervační fondy. Financují nás filantropové a obchodní společnosti. Nejenže z ochrany druhů peníze neodvádíme, my je tam přivádíme.
Najdou se i vědci, co vaše snahy označují za pokus o nemožné, science fiction, pohádku a tak dále. Co byste jim vzkázal?
Že ve skutečnosti náš plánovaný postup nezahrnuje nic, co by se už běžně nedělalo.
My nevyvíjíme něco úplně nového. Aplikujeme již existující nástroje a technologie. Nikdo nemůže říct, že úprava genů a tvorba buněk je dneska problém. A to je přesně to, co chceme udělat, jen v obrovském měřítku.
To samozřejmě představuje určité problémy, ale na jejich vyřešení stačí jen čas a peníze. Proto říkám, že jednou budeme svědky oživování vyhynulých druhů zvířat. Dožijeme se toho. O tom není pochyb.
