Hrozí jim druhým Charlie Hebdo. Srbští novináři si stěžují na nečinnost státu

/Od naší zvláštní zpravodajky v Srbsku/

Jak se tento měsíc blížily další předčasné volby v Srbsku, opět se začalo mluvit o důležitých tématech, kterým se jindy za hranicemi nevěnuje taková pozornost. Vedle ruského vlivu v zemi či otázky Kosova se tak probírala také svoboda tisku a nezávislost tamních médií, před jejímž nedostatkem varují třeba i Reportéři bez hranic.

„O svobodě tisku tu mluvit nemůžeme. V mnoha reportech mezinárodních organizací již bylo napsáno, že v Srbsku – zejména kvůli panujícímu autoritářskému režimu – probíhá její úpadek. Média jsou totiž momentálně i jeden z pilířů, které tento režim podpírají,“ vysvětluje mi situaci v bělehradské kanceláři organizace BIRN (Balkánské síti investigativní žurnalistiky) Tanja Maksićová.

V Srbsku mají velký vliv provládní média, která vykreslují prezidenta Aleksandara Vučiće jako „pokorného a ohleduplného národního vůdce“. Taková celostátní média se pak stávají i hlavním zdrojem informací pro velkou část společnosti, přestože je jejich obsah někdy „závadný“.

Maksićová, která v BIRN zastává pozici výzkumného pracovníka v oblasti médií, mi vypráví například o celostátní stanici Pink, která je v Srbsku velmi populární a také „extrémně provládní“. Právě ta v minulosti bez okolků odvysílala takzvané deep fake video, v němž jednomu z opozičních lídrů vložila do úst prohlášení, které neřekl.

Jak mě již o pár dní dříve upozornil srbský novinář Vojin Radovanović, propaganda v srbských médiích se ale netýká jen tamní politické scény. Na další celostátní stanici Happy běží například ruský pořad Aktuelnosti, ve kterém tvůrci v minulosti pustili záběry z vojenských videoher a vydávali je za scény z fronty na Ukrajině a úspěchy Rusů.

Situace, kdy tempo i tón udávají státem podporovaná média, je problematická i pro samotné novináře. Stojí před volbou, zda si vybrat snazší cestu a pracovat pro média, která jdou na ruku vládním představitelům, nebo se raději vydat náročnější cestou plnou nástrah, například nedostatkem peněz. Střední cesta podle Maksićové v dnešním Srbsku neexistuje.

„Když podporujete Vučiće, můžete si dělat, co chcete. Jakmile ale pracujete pro Danas, Novu a další média, která nejsou provládní, každé vaše slovo bude pod drobnohledem a budete čelit útokům, že vy jste ti, kdo šíří propagandu, a že vás platí lidé jako George Soros,“ přibližuje mi v jednom z bělehradských podniků svou realitu Radovanović, který píše právě pro deník Danas.

Když mu vyprávím, že jsem se sama nejednou setkala s nařčením, že si mé články zaplatil finančník Soros, směje se. „A já myslel, že jen u nás jsou lidé takhle šílení.“

Potíže, kterým srbští novináři čelí, ale nekončí u volby média, přicházejí také v podobě útoků na internetu i v reálném životě, a to takřka denně. Podle Maksićové se navíc novinářské prostředí v tomto ohledu v průběhu let zhoršilo, přičemž internetovým útokům napomáhá i fakt, že se v digitálním světě čím dál tím více orientuje i srbská vláda.

„Pokud tady chcete být profesionální novinář, musíte být připravený na útoky v online prostředí, ba dokonce i mimo něj. Danas například před pár měsíci obdržel výhrůžku, že z nás bude srbské Charlie Hebdo,“ zmiňuje Radovanović redakci francouzského satirického časopisu, kterou vystříleli teroristé. Dodává, že jeden z jeho kolegů kvůli množství výhrůžek dokonce musel opustit Srbsko.

Sám Radovanović má zkušenost jak s výhrůžkou smrtí, tak s pokusem o fyzické napadení. Ve druhém případě měl i svědka, ale útočník, který ho chtěl napadnout během večera tráveného s kamarády, se dosud nenašel. „Myslím, že se ani nenajde. Tomu svědkovi ani nezavolali,“ popisuje nedostatečnou reakci úřadů.

„Slavko Ćuruvija byl zabit v 90. letech a dodnes nikdo nebyl potrestán. Víme sice, kdo ho zabil, ale stále nevíme, kdo vydal rozkaz. Nemůžu tak čekat, že by zrovna u mě něco bylo jinak,“ dodává novinář a připomíná srbského novináře zavražděného doma maskovanými muži.

Pokud jde o Radovanovićův případ výhrůžky smrtí, v prosinci došlo k vývoji alespoň v tomto případě. Dopadený muž, který se k činu přiznal, byl podmínečně odsouzen k jednomu roku vězení. K novinářovi se navíc nesmí přiblížit na vzdálenost menší než 100 metrů a nesmí ho nijak kontaktovat.

Převládající nefunkčnost státních institucí se nicméně podepisuje na tom, že někteří podobné zážitky ani nehlásí. Jednou z nich je i Ivana Gordićová Percová, se kterou se setkávám ve městě Zrenjanin severně od Bělehradu.

„Naše město nemá 20 let ani pitnou vodu, nelze tak čekat, že by zrovna tohle fungovalo,“ vysvětluje svůj postoj novinářka portálu VOICE. Některé incidenty prý však nahlásili její kolegové.

Gordićová Percová se terčem útoků stala kvůli svému reportování o nelidských podmínkách, ve kterých pracují dělníci v čínské továrně Linglong v jejím rodném městě. Nešlo však pouze o urážlivé vzkazy na sociálních sítích, nýbrž také o sledování na ulici, při kterém pronásledovatelé pořizovali fotky jí i jejích dětí.

„Teprve před pár týdny jsem znovu začala chodit ven s dětmi,“ říká mi novinářka u kávy na zahrádce jednoho ze zrenjaninských podniků. „Bála jsem se, že se jim něco stane. Jsou malé a nechápou, co se děje. Děti ve škole se jich ptaly, co dělám, a některé jim říkaly, že nejsem dobrý člověk,“ dodává a popisuje mi, jak ji lidé obviňovali z toho, že škodí městu.

Přestože podporu ze strany úřadů novinářka čekat nemohla, vyzdvihuje pomoc, které se jí dostalo od soukromých organizací nebo od jejího nadřízeného. „Řekl mi, abych se ozvala kdykoliv budu potřebovat pomoc, klidně i jen kvůli tomu, abych o tom mluvila. Sám byl několikrát obětí podobného zacházení, takže přesně věděl, čím si procházím,“ přibližuje a zmiňuje i psychoterapeuta, kterého jí firma domluvila.

Podobnou zkušenost má i Radovanović, který je však z většího média, což má jisté výhody. Deník Danas je totiž součástí skupiny United Media, jež má vlastní právníky, kterým novináři mohou zavolat, pokud se stanou terčem nějakých útoků.

Jakmile však tuto pomoc potřebují novináři z menších redakcí, musejí se obrátit na velké novinářské asociace, které obvykle poskytují novinářům právní poradenství zdarma. V těchto redakcích třeba o pěti lidech pak často nejsou stanovené ani vnitřní předpisy, které by jim se situací pomohly naložit.

Když se obou novinářů ptám, zda po svých zkušenostech mají strach, že by situace příště mohla zajít dál, odpovídají v podstatě shodně: Nemají.

„Za svůj život jsem na téhle ‚problémové straně‘ byla už několikrát. Kdysi jsem dokonce přišla o práci, když jsem odmítala podporovat, co tu dělali lidé od Miloševiće (srbského a jugoslávského autoritářského prezidenta v 90. letech, pozn. red.) Nikdy jsem ale neměla strach, že by se stalo něco horšího. A přes to všechno vám navíc na otázku, jestli bych udělala něco jinak, odpovím, že ne,“ vysvětluje Gordićová Percová.

Podobně odmítavě se pak oba staví i k představě, že by je snad tyto zážitky měly odradit od práce. „Jen mě to více motivovalo. Nevím, co si lidé, kteří se takhle chovají, myslí, že se stane. Myslí, že půjdu domu, lehnu si pod postel a začnu brečet? To je velmi směšné. Jen mě tím nutí pracovat o to tvrději,“ sdělil mi Radovanović.

Útoky a pohrdání se tak pro novináře staly normálem, což je samo o sobě problém. Podle Maksićové se proto tato skutečnost musí změnit, i kdyby to mělo trvat roky a obnášet i změnu vlády. Ta se ostatně na nastalé situaci svým přístupem a vlivem na občany spolu s nefunkčními regulačními orgány ve velkém podílí.

„Lidem možná úplně nedochází, že pokud útočí na některého novináře, není to jen útok na tu danou osobu, ale i útok na právo lidí na informace,“ uzavírá náš rozhovor Maksićová. „Nejsem si jistá, jestli rozumí tomuto propojení a následkům, které by přišly, pokud by se všichni novináři rozhodli mlčet a nic nedělat.“

Tento článek vznikl za podpory programu BIRN Reporting Democracy.