Hlavní obsah

Vyhnal ho Hitler, Černobyl i Putin. „Češi, jsem vám strašně vděčný“

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Do poničených obcí u Kyjeva se vrací první lidé. V Makarivu Rusové zničili i místní trh.

Reportéři Seznam Zpráv se vydali sledovat návrat života do Makarivu u Kyjeva. Začíná fungovat zásobování, obnovují se silnice. „Můj dům stojí, ale centrum bych nepoznal,“ vyprávěl důchodce, který cítí vděk i k Česku.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Od zvláštních zpravodajů z Ukrajiny.

V sobotu ráno to na trhu v Makarivu žije. Pod rozkvetlými ovocnými stromy si vybírají zboží desítky lidí. Jsou tu stánky se sýry, špekem, uzeninami, konzervami nebo osivem a textilem. To, co si město v březnu zažilo, připomínají vyhořelé stánky a pavilony.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Fronta na prodej sýrů na místě zničeného makarivského tržiště.

S nákupem z trhu odchází třicátnice, která se představuje jako Káťa. Když začala válka a na městečko dopadaly bomby a granáty, ukrývala se čtyři dny se dvěma dětmi ve sklepě. „Pak se nám podařilo odjet. Vrátili jsme se před týdnem,“ říká.

Ještě o týden déle než Káťa jsou zpět ve městě dívky Halina a Nataša, které zrovna stojí frontu u jednoho ze stánků na tržišti. Před boji o Makariv uprchly na jih, zůstaly ale v Kyjevské oblasti.

Nedotčený makarivský Černobyl

Na rozdíl od mnoha lidí z obcí na severozápadě od Kyjeva se naštěstí ženy měly kam vrátit. Dům Káti stojí v makarivské části neoficiálně pojmenované Černobyl. Do této čtvrti se totiž po katastrofě jaderné elektrárny, od které v úterý uplyne přesně 36 let, přestěhovalo mnoho rodin ze zasažené zóny.

Jméno Černobyl čtvrti zůstalo. Leží za řekou, asi kilometr od trhu v centru města. Právě střed Makarivu doplatil na válku nejvíc. Rusové se do města nedostali, zůstali před ním a ostřelovali odtud blízké ukrajinské pozice. Okupanti odsud odtáhli 31. března.

Zničený po nich zůstal místní dům kultury, knihovna, cukrárna a mnoho dalších budov. „Celkem jich je poškozených 2 000 a dalších 600 budov je zničených úplně,“ upřesňuje před radnicí makarivský starosta Vadim Tokar. Zničená je lékárna, škola i školky.

„Snažíme se obnovit hlavně kritickou infrastrukturu a distribuci léků. Se zásobováním potravinami už velký problém není,“ říká starosta. Sám ve městě zůstal celou dobu po vypuknutí války, což bylo v sobotu přesně 59 dní. Kvůli ruské invazi tu přišlo o život 132 obyvatel.

Život se vrací, jsou tu už i psi, říká poslanec

„Bezprostředně poté, co okupanti odešli, potřebovali místní lidé léky, jídlo, drogerii. Teď je hlavní úkol obnova infrastruktury a domovů. Vláda teď bude schvalovat finanční program. Život se sem začal vracet. Přišli lidé a za nimi se vrátili i psi,“ říká u trhu obklopeného loudícími oříšky poslanec Oleg Dunda. Je členem prezidentské strany Služebník lidu a v parlamentu zastupuje volební obvod, pod který spadá Makariv a další válkou poničené obce.

V Makarivu před válkou žilo asi 15 tisíc lidí, teď starosta odhaduje jejich počet asi na pět tisíc. „Tisíc lidí, možná i méně, tu zůstal celou dobu. Během tří týdnů se sem asi čtyři tisíce lidí vrátily,“ doplňuje Vadim Tokar.

Jedním z navrátilců je i osmdesátník Michajlo, který zrovna čeká na maršrutku (druh veřejné dopravy) do Kyjeva. Do Makarivu se vrátil před pěti dny. Stojí kousek u mostu přes řeku Zdviž. Uprostřed železobetonového mostu zejí dvě obří díry, do kterých by se bez problémů vešel automobil. Ohraničují je prkna a žluto-černá páska. Kolem nich s trochou opatrnosti projíždějí cyklisté, auta, nákladní vozy a nakonec i maršrutka.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

V mostě v Makarivu zejí dvě obří díry po bombách.

Pan Michajlo bydlí stejně jako Káťa ve čtvrti Černobyl. První dva týdny války strávil v Makarivu, ale po dvou týdnech s rodinou odjel do západoukrajinského Rivného, kde přespávali na vysokoškolských kolejích. „Je to můj třetí útěk v životě. Jako malý jsem utíkal za druhé světové války, pak z Černobylu kvůli výbuchu elektrárny a teď znovu před válkou,“ říká jednaosmdesátiletý senior.

„Poprvé to bylo kvůli Hitlerovi a Mussolinimu. Teď jsou Hitlerem a Mussolinim Putin s Lukašenkem. Za to, co udělali, musí viset. Pokud to Evropa nepochopí, bude to mít katastrofální následky,“ varuje.

Jeho dům zůstal nepoškozený a měl se tak kam vrátit, ale poničené centrum města by teď nepoznal. Z Makarivu, kde se mu prý před válkou žilo dobře, se dostal díky pomoci dobrovolníků. Ti ho přivezli i zpět domů.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Putin s Lukašenkem jsou jako Hitler a Mussolini. Za to, co udělali, musí viset, říká jednaosmdesátiletý Michajlo z Makarivu.

Ve zdraví vyvázla i jeho rodina, přátelé a sousedi. „Můj vnuk šel bojovat do války. Jeho manželka se dvěma dětmi odjela hned v prvních dnech války do Česka. Usadili se v Teplicích. Češi je přijali skvěle, jsou tam moc spokojení. Pravnoučata už chodí do školy a chtějí u vás zůstat. Jsme vám moc vděční za pomoc, nedokážu ani říct, jak moc,“ dodává se slzami v očích Michajlo.

Válečná mementa v Irpini

Lidé se vrací i do dalších měst, která Rusové okupovali nebo o která se válčilo. Týká se to i města Irpiň, bezprostředně sousedícího s Kyjevem. O město, v němž žilo před válkou o něco víc lidí než v Liberci, se vedly v únoru a březnu rozhodující boje.

I sem se pomalu vrací život, pokud to stav domů a bytů v rozstřílených a rozbombardovaných komplexech dovoluje. Vidět tu je krátká fronta u pojízdného stánku s kávou, vyfrézovaná, a dokonce i nově vyasfaltovaná cesta. Provizorní cesta s asfaltem nahradila i most přes řeku Irpiň, který ukrajinská armáda vyhodila do povětří, aby Rusům ztížila cestu na Kyjev.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Stržený most. Cesta, kudy lidé v březnu prchali z Irpině.

Ještě na začátku března se tu po troskách mostu a dřevěných trámech evakuovaly za ruského ostřelování tisíce lidí. Teď tu je klid a v troskách mostu má natažené plátno mexický malíř inspirovaný válečnými událostmi.

Cestou do centra Irpině jsou na parkovišti u hřbitova vyskládané nejspíš až stovky ohořelých a rozstřílených vraků aut. Apokalyptický pohled si jako válečné memento natáčí dvaatřicetiletý Bohdan. Zastavil se tu cestou ke svému domu v Irpini. Nevrací se sem nastálo, ale jen pro věci, zkontrolovat domov, obhlédnout situaci a hlavně navštívit příbuzné.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Provizorní vrakoviště u Irpině, kam se svážejí válkou zničená auta.

„Odjeli jsme s dcerou a manželkou hned druhý den po začátku války. Slyšeli jsme výbuchy od letiště v Hostomelu. Žena chtěla zůstat o den déle a počkat na to, jak se bude situace vyvíjet, ale já jsem říkal, že bychom měli odjet hned. Měli jsme štěstí, protože o pár dní později bychom už kvůli spadlému mostu neprojeli. I tak jsme do Lvova, kde teď bydlíme, jeli 17 hodin,“ vypráví o útěku z města.

V prvních dnech si nemyslel, že by mohla být Irpiň ruským cílem. „Vždy to bylo klidné, mírumilovné město s venkovským nádechem, ale přitom blízko Kyjeva,“ říká už na vedlejším hřbitově, kde si prohlížíme čerstvé hroby lidí a vojáků s daty úmrtí po začátku ruské invaze. Někdy jde o několik lidí ve stejný den, u někoho je uveden jen měsíc březen.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Truchlení na hřbitově v Irpini.

S Bohdanem řešíme, jak a jestli vůbec může jít život v Irpini dál. „Na to se ptám sám sebe. My se sem zatím nevrátíme, ale můj bratr už sem přijel před třemi týdny. Moji sousedé tu zůstali a přežili, ale jeden soused tu zemřel během války na rakovinu, protože se nedostal k lékařské péči,“ dodává. Zdáli se k nám nesou vzlyky rodiny, která se na pravoslavnou Velikonoční neděli zastavila u hrobu. Leží v něm voják, který padl 6. března.

Doporučované