Stachanovec oceněný Juščenkem. Na koho Rusko vsadilo na Donbase

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Byli to právě představitelé samozvaných východoukrajinských republik, kteří formálně požádali Rusko o „pomoc“ při „odrážení agrese“ ukrajinské armády. Když Vladimir Putin koncem února ztratil zábrany a ruská vojska vytáhla na Kyjev, jedním z cílů tak mělo být „osvobození“ těchto separatistických států.

Doněcká lidová republika (DLR) a Luhanská lidová republika (LLR) vznikly po krvavě potlačených demonstracích známých jako Euromajdan a „misi Krym“ už v roce 2014. Ani za osm let bojů ale separatističtí vládci těchto regionů nedokázali ovládnout celé území, které si nárokovali a které jim svým uznáním přiřkla Moskva.

A tak byla „potřeba“ mohutnější ruská intervence. Ani ta úplně nedosáhla kýžených cílů, tudíž se zhruba po dvou měsících, v „nové fázi“ války, vrátila k cíli původnímu – dobytí východní části Ukrajiny.

Pokud by to Rusku vyšlo (a nakonec by se nerozhodlo jít znovu krymskou cestou a připojit regiony přímo ke svému území), tlačilo by na mezinárodní scénu nové „legitimní“ lídry. Koho si za ně zvolilo? A jak velký se za honosnými tituly skrývá vliv?

Podle Nikolause von Twickela, bývalého zaměstnance Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) v Doněcku, se v průběhu let objevila v čele dvou separatistických států řada „zlotřilých a nepředvídatelných vůdců“. Kreml nicméně systematicky pracoval na tom, aby takové osobnosti nahradil sobě loajálními postavami.

Nakonec vedení republik zakotvilo u dvou mužů – v čele DLR stojí Denis Pušilin a v severněji položené LLR zase Leonid Pasečnik. Stejně jako v minulosti se u nich nedá vyhnout otázce, do jaké míry jednají na vlastní pěst a do jaké jsou naopak pouze pěšáky v honbě Kremlu za většími geopolitickými cíli.

„Stojím si za přesvědčením, že tahle dvě jména ani nejsou příliš podstatná, přestože mají vysoké formální funkce a byla nyní vytažena do popředí. Naplňují pouze roli, kterou jim přisoudí Moskva,“ přiblížil pozici lídrů v rozhovoru pro Seznam Zprávy analytik Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) Pavel Havlíček.

„Jsou sice v čele těchto dvou separatistických republik a jsou to jejich představitelé spolu s dalšími, ale co je podstatné, je to, že jsou loutkovou vládou. Jsou loutkami, které nemají legitimitu ani u místního obyvatelstva, a jsou to nastrčené figury, které často pocházejí z kriminálního podsvětí těchto regionů a často jsou propojeny s Moskvou, která skrze ně činí rozhodnutí.“

Pokud bychom se tak drželi tohoto scénáře, bylo dění před vypuknutím války na Ukrajině nejspíše koordinováno společně s Ruskem, čemuž nahrává i fakt, že prohlášení, které oba separatističtí vůdci v dané době učinili, rychle převzala ruská státní média. Von Twickel, který mluvil s listem The Guardian, připomíná také to, že bez ruské podpory by samozvané republiky ani neexistovaly.

„Po roce 2014 se v obou těchto separatistických regionech vystřídalo nespočet vůdců a různých představitelů, kdy mnoho z nich navíc nedopadlo dobře. Například Zacharčenko, lídr takzvané Doněcké lidové republiky, byl zavražděn, stejně jako mnoho dalších vůdců, kteří se mezi sebou pozabíjeli, například při snaze o kontrolu zdrojů poskytovaných Moskvou,“ vysvětlil dále Havlíček.

Zmiňovaný Alexandr Zacharčenko zemřel v roce 2018 v důsledku exploze v restauraci a Rusko jeho smrt připsalo na vrub Ukrajině. V mezidobí se moci na malou chvíli chopil Dmitrij Trapeznikov, nakonec se ale do čela DLR dostal Denis Pušilin, který se ve funkci drží dodnes.

Čtyřicetiletý Pušilin se narodil 9. května 1981 v donbaském městě Makajevka. Havlíček ho ve srovnání s luhanským Pasečnikem popisuje jako méně „silového“ člověka, čímž se tento lídr liší i od svého předchůdce, „u kterého se sice mluvilo o nízkém intelektu, ale také o jeho bojových kvalitách v tom smyslu, že dokázal vést armádu“.

„Pušilin je oproti tomu člověk, který je více spjat s diplomacií a ekonomickými vztahy. Povahou je to spíše byznysmen, přesto si ale i díky likvidaci jeho odpůrců a dalších, kteří se znelíbili Moskvě, vydobyl čelné postavení v Doněcké lidové republice,“ vysvětlil český analytik.

Při skládání ještě podrobnějšího profilu donbaských lídrů výrazně pomůže web Myrotvorets (Mírotvůrce), za kterým stojí stejnojmenná nezávislá nevládní organizace tvořená skupinou vědců, novinářů a různých specialistů. Ti spravují databázi lidí, „jejichž činy mají znaky zločinů proti národní bezpečnosti Ukrajiny, míru, bezpečnosti lidí a mezinárodnímu právu“.

Pušilin je na seznamu veden třeba kvůli „zasahování do suverenity a územní celistvosti Ukrajiny“ a stejně jako jeho luhanský kolega byl zapsán na seznam hledaných osob země. Kromě místa narození či jména manželky pak web informuje například i o tom, že lídr v letech 1999 až 2000 sloužil v ukrajinské Národní gardě nebo že později působil také jako předseda Nejvyšší rady DLR.

Zajímavé je i to, že Pušilin se v letech 2011–2013 podílel na projektu MMM-2011 Sergeje Mavrodiho, zakladatele jedné z nejznámějších finančních pyramid v postsovětském prostoru, a na Donbasu byl dokonce jeho funkcionářem. Když na základě MMM vznikla stejnojmenná strana, stal se jejím členem.

Oba donbaští lídři jsou také od konce roku 2021 členy vládní strany Jednotné Rusko, za kterou Vladimir Putin kandidoval do prezidentských voleb. Začátkem prosince minulého roku dokonce jeli na každoroční kongres strany, kde jim členské kartičky předal sám její momentální předseda Dmitrij Medveděv.

Leonid Pasečnik, který se narodil 15. března 1970, stojí v čele Luhanské lidové republiky od roku 2017. „Jeho otec dlouhou dobu působil v komunistickém aparátu a on jakožto taková postkomunistická elita byl v regionu rovněž aktivní,“ popsal lídra analytik Havlíček. Od října roku 2014 pak Pasečnik působil jako ministr státní bezpečnosti LLR.

U moci Pasečnik vystřídal Igora Plotnického, který měl z funkce odstoupit ze zdravotních důvodů. Ve stejném týdnu – jen o něco dříve – přitom bývalý lídr oznámil, že v republice proběhl neúspěšný pokus o převrat, který ho měl o místo připravit. Plotnickij měl spory s více postavami LLR a i Pasečnikův nástup do funkce britský The Guardian popisuje jako vítězství v boji o moc.

Pasečnik v minulosti pracoval pro Službu bezpečnosti Ukrajiny (SBU) jakožto vedoucí protipašerácké jednotky v Luhanské oblasti a byl vedoucím stachanovského meziokresního oddělení. V roce 2006 se „proslavil“, když na kontrolním stanovišti Izvarino zadržel více než 7 milionů rublů, které byly pašovány přes rusko-ukrajinskou hranici.

Aby toho nebylo málo, měl tehdy také odmítnout úplatek od pašeráků. Za celou operaci následně v roce 2007 dostal medaili Za vojenskou službu Ukrajině od prozápadního ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka.

Podle již zmiňovaného webu Myrotvorets ale Pasečnika ještě před rokem 2006 měla naverbovat ruská Federální služba bezpečnosti (FSB) a celá akce byla pouze zástěrkou pro jeho krytí a povýšení v mocenském žebříčku LLR. Když přišel rok 2014, stejně jako další představitelé ukrajinských bezpečnostních služeb na Donbasu si Pasečnik vybral stranu proruských separatistů.

„Oba jsou to lidé, kteří byli dlouhodobě spjati s proruskými kruhy. Nepochybně mají v ovládnutí donbaského teritoria ekonomické i mocenské zájmy a snaží se prezentovat jako osoby, které jsou pro Moskvu nepostradatelné, aby si zachovali přízeň ruského vedení,“ shrnul Havlíček. „Jejich osobní příběhy nedokážou vykompenzovat to, že jsou v postavení, které jim do velké míry toleruje Moskva, která je v čele separatistických uskupení drží.“ Bez Ruska by tudíž tito lidé ani příliš nestáli za řeč.