Lesja před Rusy neutíká. Přišla o všechny: Co se mi může stát horšího?

„Musím vás informovat, že se v tuto chvíli nacházíte na posledním stanovišti, které je pod kontrolou ukrajinské armády. V případě, že se vydáte dál, se ukrajinská armáda zříká veškeré zodpovědnosti za vaše zdraví i majetek. Vstupuje do takzvané šedé zóny,“ oznamuje nám komisním hlasem ukrajinský voják u vesnice Hryhorivka.

„Tam dál se může stát cokoliv. Útok palnými zbraněmi, útok ze vzduchu nebo dělostřelectvem. Víte, jak se v této situaci chovat?“ pokládá voják řečnickou otázku a rovnou ji zodpoví. „Neutíkejte. Nemá to smysl. Při bombardování okamžitě skočte do nejbližší prohlubně. Kryt, díra, rigol, strouha, prostě cokoliv. Naděje, že by se vám před útokem podařilo utéct, je minimální. Větší šanci na přežití máte, když ležíte na zemi, nejlépe v krytu.“

Tím instruktáž končí. Následuje důkladná prohlídka dokumentů a auta. „Na shledanou,“ loučí se voják a s nelibostí nás pouští dál.

V protisměru míjíme pár osobních automobilů. Uprchlíci z okupovaných území.

Uprostřed silnice trčí v asfaltu zapíchnutá nevybuchlá raketa typu Uragán, Smerč nebo Grad. Do krajnice nedaleko jsou zapíchnuté další. Na polích zůstaly díry po bombardování.

Po dvaceti kilometrech vjíždíme do obce Kamjanské, poslední vesnice, která je ještě ukrajinská. Dál už jsou Rusové.

V Kamjanském hlídkuje tucet mladíků s kalašnikovy. Stanoviště si udělali nedaleko rozbombardované benzínové pumpy. Jezdí starým Volkswagenem s plzeňskou poznávací značkou. „Dobří lidé nám pomohli,“ víc informací o tom, jak se sem české auto dostalo, uvádět nechtějí.

Je šest odpoledne. Před hodinou začali Rusové pouštět auta s lidmi prchajícími z okupovaných území. Mladíci každé z nich kontrolují.

U krajnice zastaví stará oranžová Lada. V ní sedí manželé středního věku, na zadních sedadlech se mačkají tři jejich děti. Kufr mají napěchovaný oblečením, hračkami a jídlem. Světlovlasý muž stáhne okýnko, podívá se mladíkovi s kalašnikovem na paži, spatří ukrajinskou vlajku a rozpláče se. Slzy rázem vyhrknou jeho ženě a všem třem dětem. „Já jsem tak šťastný. Sláva Ukrajině,“ říká a utírá si oči.

Na průjezd čekala rodina od pěti od rána. Projeli osm ruských check-pointů a všude se prý klepali strachy. Teď poprvé slyší ukrajinštinu a konečně si mohou oddechnout. Pocházejí z 350 kilometrů vzdáleného Chersonu, ukrajinského města u Černého moře, které Rusové obsadili hned v prvních dnech války. Na delší povídání nemají čas. Šťastní spěchají za příbuznými do Kyjeva.

Další auto a ještě emotivnější výjev. Přijíždí řidička, vidí na uniformě mladíka ukrajinskou vlajku, otevře dveře a spontánně se mu vrhne kolem krku. Také pláče. Děkuje jemu, děkuje dalším dobrovolníkům na stanovišti, děkuje Ukrajině a děkuje Bohu. A neustále opakuje, jak moc je šťastná, že je doma, ve své zemi.

O chvíli později dvojice seniorů. Drží se za ruce a i jim se lesknou oči. Pětaosmdesátiletý Alexej Sergejevič a jeho dvaasedmdesátiletá Taťjána utíkají z Mariupolu. Několik týdnů žili ve sklepě, protože jejich panelákový byt Rusové vybombardovali.

Potěší je, že jsme novináři z České republiky. „Předloni jsme byli v Karlových Varech a bylo tam tak krásně, že jsme tam plánovali jet znovu. Jenže přišel covid, tak se lázně přesunuly na letošní srpen. Ale jak vidíte, máme teď úplně jiné starosti,“ krčí rameny Alexej a ukazuje dozadu. „To je celý náš život.“

Na zadních sedačkách a v kufru jsou naskládané deky, ložní prádlo, oblečení, utěrky, pár knih, skleničky, plastový lavor a na tom všem leží klec s kocourem. Jmenuje se Musja. „Ono nám toho z rozbitého domu moc nezbylo,“ vysvětluje Taťjana.

Co budou dělat dál? Nevědí. Teď jsou rádi, že jsou na Ukrajině.

Jedeme se podívat do vesnice. Štěstí a dojetí střídá totální zmar. Z fungl nové nemocnice je ruina. V budově školy zejí dvě obří díry, na dětském hřišti se povalují kusy betonu, téměř všechny domy, které z auta vidíme, jsou zničeny. Některým chybí pouze okna, jiným střecha.

Dříve tu žilo kolem dvou tisíc obyvatel. Teď jich tu živoří asi dvacet.

Pětačtyřicetiletá Lesja Ribalko nás zve dál. A rovnou do sklepa. Dvojlůžko a pár regálů na betonové stěně. Tady se se svým mužem skrývala od počátku války. Tedy až do 22. dubna.

Lesja nás vede na dvůr a ukazuje půlmetrovou díru v poli. „Sázeli jsme tu brambory. Já, můj Volodymyr, jeho kamarád se sedmnáctiletým synem. Jen jsem si odskočila na dvůr zvednout telefon. V tom přiletěla raketa. Ti dva byli na místě mrtví. Můj Volodymyr mi umřel v náručí po dvaceti šesti minutách. Vykrvácel.“

Šrapnely zabily i domácí zvířata. „Vyvezla jsem vozík plný mrtvých koček, slepic a králíků,“ říká Lesja bez emocí v hlase.

Přesto odmítá odejít. „Chlapci, jsem asi divná, ale kam? Mně se nikam nechce. Nemůžu tu nechat hospodářství,“ a opatrně pohladí černého býčka. Ten přesto uhne. Šrapnely mu zůstaly v pravém boku a hnisají. Bolí ho to, ale dnes poprvé alespoň začal trochu žrát.

Lesja říká, že ve vesnici už zná víc mrtvých než živých.

A nebojí se, že když mluví s novináři a nechá se fotografovat, že jí to ublíží? „Co se mi může stát horšího? Zabili mi muže, zabili mého synovce, třicetiletého kluka, který byl v kuchyni. Přiletěla mina a celý se rozprsknul. Zabili mi sousedy a přátele. Já to chci vykřičet do celého světa, aby všichni věděli, co se tu děje,“ říká Lesja. A usměje se.