Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
S válkou, kterou Rusko v únoru 2022 rozpoutalo na Ukrajině, se zdálo, jako by se ukrajinský sen o vstupu do Severoatlantické aliance rozplynul.
V posledních dnech se ale začíná čím dál živěji debatovat o tom, že by členství Ukrajiny v NATO nemuselo být ani v době pokračujícího válečného konfliktu nereálné.
„Když je vůle, existují způsoby, jak najít řešení,“ vzkázal bývalý tajemník NATO Jens Stoltenberg s tím, že jsou cesty, jak to uskutečnit.
„Pokud dojde k vytyčení hranice, třeba i administrativní, pak ji můžeme považovat za dočasnou a přijmout Ukrajinu do NATO s územím, které bude v té době kontrolovat,“ řekl listu Financial Times s tím, že je potřeba „linie, která určí, kde se uplatní článek 5, a Ukrajina musí kontrolovat celé území až k této hranici“.
Zahraniční média s odkazem na diplomatické zdroje naznačují, že by si Kyjev mohl zajistit členství v NATO výměnou za možné teritoriální ústupky.
Podle listu Financial Times se západní diplomaté a stále více ukrajinských představitelů přiklání k názoru, že smysluplné bezpečnostní záruky ze strany Západu by mohly být základem dohody o ukončení horké fáze války.
Moskva by si za těchto podmínek ponechala faktickou kontrolu nad všemi či některými okupovanými územími, nadále by ovšem byla považována za legitimní součást Ukrajiny, která by měla být v budoucnu získána zpět diplomatickou cestou.
The Washington Post s odkazem na diplomatické zdroje uvedl, že země NATO zvažují způsoby, jak poskytnout Ukrajině konkrétnější nabídku pro budoucí členství v Alianci. K posunu v této otázce mohlo dojít už tento týden na jednání v německém Ramsteinu, jenže klíčová schůzka byla odložena poté, co se americký prezident Joe Biden rozhodl zůstat v USA, aby se věnoval situaci po řádění hurikánu Milton na Floridě. Nyní není jisté, kdy se jednání uskuteční a zda se ho zúčastní i Biden.
Zelenskyj se místo toho vydal na evropské turné do Londýna, Paříže, Berlína a Říma, aby představil podrobnosti své strategie nazvané „Plán vítězství“. Ten zahrnuje právě členství Ukrajiny v NATO, povolení používat západní rakety k hlubším úderům na ruské území a další západní dodávky většího množství zbraní, napsal v pátek Washington Post.
Zelenskyj již před tím svůj plán představil i ve Washingtonu a podle amerických médií se nesetkal s velkým nadšením – mimo jiné proto, že obsahuje jen málo nového. Ukrajinský prezident opět požadoval další vojenskou pomoc a usiloval o povolení střílet západními zbraněmi dlouhého doletu na cíle v Rusku – což Biden opět odmítl.
Článek 5
Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.
Každý takový útok a všechna opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.
Zároveň se spekuluje, nakolik by byl scénář nabídky členství v NATO pro Ukrajinu reálný.
Seznam Zpráv oslovily respektované experty s žádostí o odpověď na následující otázky: Mohl by být naznačený model cestou k úspěšným mírovým vyjednáváním? Jak by mohl v praxi vypadat? Kam až by případně Ukrajina při ztrátě území mohla zajít, aby zůstala životaschopná?
Podle analytika Jana Ludvíka by zmíněný model mohl fungovat pouze v případě, že by s ním souhlasily všechny strany. „Rusko by muselo niterně akceptovat vstup Ukrajiny do NATO, a Ukrajina by musela vnitřně přijmout ztrátu části svého území jako přijatelnou cenu za dlouhodobou bezpečnost a stabilitu,“ míní.
Vojenský historik Tomáš Řepa upozorňuje na mnohá úskalí. „Přijde mi smysluplnější vytvoření nějakého nárazníkového pásma, které by oddělovalo části Ukrajiny, kde by se mohla už konečně realizovat její obnova,“ říká s tím, že je samozřejmě otázkou, kdo by takové pásmo dozoroval coby třetí strana.
Ukrajinistka Lenka Víchová má sérii článků, které se v západních médiích tématu teritoriálních ústupků věnovaly, za součást informační operace namířené proti Kyjevu.
„Je Moskva dnes ochotná zastavit válku výměnou za zcela zničené území a dovolit Ukrajině integrovat se do západních struktur, když jedním z důvodů války byl právě možný vstup Ukrajiny do EU a NATO? Je opravdu Kreml připraven jednat o příměří, když jeho rozpočet na příští rok počítá se zvýšením výdajů na válku?“ ptá se a sama si odpovídá: „Ukrajině v blízké budoucnosti nikdo nenabídne takové garance, které by mohly zastavit horkou fázi války.“
Kompletní odpovědi odborníků si můžete přečíst níže.
Michal Smetana
(Odborník na mezinárodní bezpečnost. Docent, který působí v Institutu mezinárodních studií FSV UK a je ředitelem Peace Research Center Prague)
Klíčovou podmínkou je jasné vymezení teritoriálních hranic, v rámci kterých by platily dané bezpečnostní záruky a jejichž vnější silové narušení by z pohledu spojenců představovalo legitimní důvod pro aktivaci článku 5 Severoatlantické smlouvy. Podobným způsob se přistupovalo v období studené války k dočasně rozdělenému Německu, jehož západní část (Spolková republika Německo) se stala v roce 1955 součástí NATO.
Samozřejmě je zde řada neznámých: jak velké teritoriální ústupky bude ukrajinská vláda a veřejnost v takovém případě ochotna akceptovat; zda se na takovém postupu shodnou všechny členské státy NATO, jejichž souhlas je pro přijetí Ukrajiny potřeba; a zda má vůbec Rusko v současné situaci o podobnou formu mírových jednání zájem.
Anatomie ukrajinského neúspěchu
Dobytí Pokrovsku by Rusům mohlo otevřít cestu do dalšího ukrajinského regionu. Pád města není nereálný. Okupantům k němu otevřela cestu série chyb na ukrajinské straně, ale i to, že přestali obránce podceňovat.
Oficiální ukrajinská pozice zůstává „Ukrajina musí zůstat v hranicích z roku 1991“, nicméně mezi veřejností ochota k teritoriálním ústupkům roste a mluvit o variantě „Ukrajina bez Krymu a Donbasu, ale v NATO“ je tak nyní menší tabu, než by tomu bylo loni.
Alternativou ke členství v NATO – nikoliv ideální, ale realistickou – mohou být analogické bezpečnostní záruky jen od některých klíčových západních států, například USA, Velké Británie, Francie a států východního křídla, čímž by se do značné míry zachoval silový aspekt, ale obešla by se potřeba získat souhlas od zemí, jako je Turecko, Maďarsko či Slovensko.
Nicméně dokud se bude Moskva domnívat, že s Ukrajinou jednat nemusí a svých cílů dosáhne silou, ke smysluplným jednáním o mírovém uspořádání pravděpodobně v krátkodobém horizontu nedojde.
Nutnou podmínkou je tak zřejmě změna dynamiky vývoje na bojišti, kulminace současné ruské ofenzivy na východě Ukrajiny, zhoršení ekonomické situace v Rusku či případně nějaká nová forma tlaku ze strany třetích zemí. Ať už skrze posílení vojenské podpory Ukrajiny, nebo nějaké nové formy diplomatického nátlaku na Kreml samotný.
Jan Ludvík
(Analytik působí na Katedře bezpečnostních studií FSV UK.)
Domnívám se, že jakékoli řešení konfliktu musí adresovat dvě hlavní dimenze: vztah Ukrajiny se Západem a teritoriální otázky. Výměna ukrajinského území za vstup do NATO by mohla potenciálně vyřešit tyto dlouhodobé příčiny konfliktu. Vstupem Ukrajiny do NATO by se vyřešila otázka jejího směřování na Západ, zatímco teritoriální dimenze by byla řešena postoupením části území Rusku.
Tento model by ale mohl fungovat pouze v případě, že by s ním souhlasily všechny strany. Rusko by muselo niterně akceptovat vstup Ukrajiny do NATO, a Ukrajina by musela vnitřně přijmout ztrátu části svého území jako přijatelnou cenu za dlouhodobou bezpečnost a stabilitu. Klíčové je, aby ani jedna ze stran neměla v úmyslu v budoucnu měnit nově nastolenou realitu silou.
Mapa potenciálních cílů na ruském území
Střelami Storm Shadow a ATACMS dodanými Západem by Ukrajina mohla zasáhnout zhruba 245 základen, ze kterých Rusko útočí na její území. Je ovšem na spojencích, jestli jí k tomu dají svolení a budou riskovat eskalaci konfliktu.
Klíčovým faktorem je rovněž ochota členských států NATO skutečně Ukrajinu po jejím vstupu bránit. Pokud by existovaly pochybnosti o tom, zda jsou státy NATO připraveny plně dostát svým závazkům kolektivní obrany vůči Ukrajině, mohlo by to ohrozit důvěryhodnost celé Aliance. Současná situace naznačuje, že některé členské státy váhají s přijetím Ukrajiny právě z obavy před přímou konfrontací s Ruskem.
Pokud by NATO nebylo ochotno Ukrajinu plně bránit, ale přesto by ji přijalo do svých řad, mohlo by to vést k destabilizaci Aliance. V takovém případě by mohla být alternativou neutralita Ukrajiny. Ta by mohla být pro Rusko přijatelnější a mohla by snížit napětí v regionu, i když by pro Ukrajinu znamenala méně jistoty v oblasti bezpečnosti.
Co se týče otázky, kam až by Ukrajina mohla zajít při ztrátě území, aby zůstala životaschopná: V této oblasti nejsem odborníkem na sociální, ekonomické a politické aspekty ukrajinské vnitřní politiky. To je otázka pro specialisty na ukrajinskou politickou scénu. Ze strategického hlediska však mohu říci, že pro Ukrajinu a NATO by bylo důležité nalézt co nejpřirozenější dobře definovatelné a vojensky bránitelné hranice. Na jihu by takovou hranici mohl tvořit například Dněpr, což je relativně jednodušší, avšak na severu je situace komplikovanější.
Tomáš Řepa
(Vojenský historik působí na Katedře teorie vojenství Univerzity obrany v Brně.)
Po celé trvání války na Ukrajině jsem přesvědčený, že dokud nebude Rusko mít už opravdu velké potíže, nebude dělat žádné věrohodné ústupky natolik, aby se dalo něčemu takovému důvěřovat.
Ten naznačený scénář opět počítá hlavně s ústupky Ukrajiny, což se mi nejeví jako trvalé řešení pro obnovu regionu. Myslím si, že hodně lidí by to v takové formě nepřijalo a podobně jako u Minských dohod během války na Donbasu, by napětí nadále přetrvávalo. Budoucí členství NATO ale stejně musí být podmíněno trvale udržitelnou situací a bezpečnostními garancemi.
Ukrajinský „plán vítězství“
O tom, jak dopadne ukrajinsko-ruská válka, podle Zelenského rozhodnou následující týdny. Nastínil, že jeho plán vítězství obsahuje pět bodů, čtyři je třeba splnit hned, poslední se týká poválečné obnovy Ukrajiny.
To, že má Rusko faktickou kontrolu nad 20 procenty ukrajinského území včetně úrodných černozemí jihovýchodní Ukrajiny, je realita. Není příliš pravděpodobné, že se to v dohledné době nějak změní. Právní kontrola Ruska nad válkou ukořistěným územím by znamenala negativní precedent, čehož si jsou věřím všichni vědomi. Odměnit agresora za jeho chování by bylo to nejhorší, co by šlo udělat, protože by to záhy přineslo další podobné konflikty. Proto je dobře, že s tím se nepočítá.
Naznačený model má však z mého pohledu i mnohá další úskalí. Přijde mi smysluplnější vytvoření nějakého nárazníkového pásma, které by oddělovalo části Ukrajiny, kde by se mohla už konečně realizovat její obnova. Otázkou je, kdo by dozoroval takové pásmo jako třetí strana. Samotný avizovaný budoucí vstup do NATO stejně nevyřeší potíže, které má Ukrajina v současnosti.
Životaschopnost mírového řešení je spjatá i s tím, že Rusové nezůstanou na všech územích, která nyní ovládají. Proto se i ukrajinská operace v ruské Kurské oblasti jeví vedená i s ohledem na možnou výměnu území pro nějaké dočasné uklidnění bojů.
Dlouhodobě bude pro Rusko navíc velmi obtížné okupovaná území spravovat i s tím, jak budou narůstat další vnitřní potíže největší země světa, která sice nezná své hranice, ale budou ji dohánět její limity.
Ukrajina zůstane životaschopná, dokud bude mít mezinárodní podporu, není to jen o samotném území a jeho kontrole. Pokud bude většina Ukrajinců počítat s tím, že to bude země, kde jednoho dne zase půjde žít, s nějaký kompromisem se smířit jistě dokáže. Pokud by většina Ukrajinců výsledky dohod naopak nepřijala, stejně to klid regionu nepřinese. To je myslím to základní kritérium.
Vojtěch Bahenský
(Expert na hybridní hrozby. Působí jako výzkumný pracovník na FSV UK a je členem Peace Research Center Prague.)
V principu jsou, myslím, zmiňované úvahy správné a potenciálně funkční. Ukrajina čelí problému, jak po ukončení bojů zajistit, že Rusko agresi v budoucnu neobnoví v situaci, která by pro něj byla příznivější než ta aktuální.
Tomu lze v principu částečně zabránit vybudováním dostatečně silných ukrajinských sil, ale vybudovat a udržet z hlediska personálu i financovaní tak velké síly, aby samy o sobě Rusko odstrašily bez pomoci nebo zapojení jejích západních partnerů, by bylo extrémně obtížné. Proto Ukrajina usiluje o bilaterální dohody a nakonec i o skutečně obrannou dohodu zahrnující kolektivní obranu proti útoku. Ideálně v rámci NATO, nebo alespoň s koalicí států.
Reportáž z vojenské základy v Estonsku
Ze slov vojáků vyšších šarží se zdá, že o záměru Ruska napadnout pobaltskou zemi tady snad nikdo ani nepochybuje. Seznam Zprávy navštívily největší vojenskou základnu v Estonsku.
/Od zvláštního zpravodaje v Estonsku/
Zároveň samozřejmě je obtížné takovou dohodu uzavřít během probíhajícího konfliktu – to by znamenalo v podstatě buď okamžitý vstup do války, nebo okamžité podlomení kredibility takové dohody. Na druhé straně Ukrajina se bude zdráhat v nějaké podobně konflikt přerušit/ukončit, pokud neví, jak jsem naznačil výše, zda po přerušení nedojde k obnovení agrese.
V tuto chvíli bych tak osobně odhadnul, že primární otázkou bude, zda existuje ochota bránit Ukrajinu před další agresí po uzavření příměří v hranicích tohoto příměří ze strany západních partnerů. Přičemž, jak jsem naznačil, není vyloučené, že by to mohla být jen „koalice ochotných“, byť tam by bylo třeba, aby byla dostatečně silná, aby neexistovaly pochyby, že závazky vůči Ukrajině budou schopné a ochotné naplnit.
Což je samozřejmě velké zjednodušení celého procesu, který závisí nejen na ochotě západních států a otázce, jak daleko budou ochotné zajít – například rozmístit svoje vojáky na linii kontroly jako předsunutou přítomnost podobně jako NATO dělá v Pobaltí a posílit tak důvěryhodnost záruk –, ale také, do jaké míry bude administrativa na Ukrajině schopná veřejnost přesvědčit, že toto je slibované vítězství.
Lenka Víchová
(Ukrajinistka, která se zaměřuje na moderní dějiny Ukrajiny a působí v časopisu Ukrajinský žurnál.)
Série článků, jež se objevily v posledních týdnech v západních médiích a které se věnují tématu možných teritoriálních ústupků výměnou za členství Ukrajiny v NATO, osobně považuji za součást, ať už vědomou, či nevědomou, informační operace namířené proti Ukrajině.
Jednak vyvolávají nedůvěru ukrajinských občanů vůči jejich politickému vedení, jednak utvrzují občany západních zemí v tom, že otázka konce války záleží pouze na rozhodnutí Ukrajiny. V neposlední míře nás mají přesvědčit o tom, že tento konflikt má diplomatické řešení.
Abychom pochopili, jak manipulativní tyto články a debaty jsou, měli bychom zodpovědět pár otázek, které jsou pro pochopení kontextu zásadní.
Rozhovor s ukrajinskou poslankyní
„Lidé musejí často utíkat bez dokladů a je důležité, že všechno mají ve svých mobilech,“ říká exkluzivně pro Seznam Zprávy poslankyně Kira Rudik. Podle ní může zemi progres, který zaznamenala, přiblížit na cestě do EU.
Už od začátku invaze ruských vojsk na Ukrajinu se debatuje otázka možného přijetí Ukrajiny do NATO s tím, že by se bezpečnostní garance vztahovaly pouze na území, které by v čase přijetí bylo pod kontrolou Kyjeva. Ale v jakém časovém horizontu? Opravdu by se tak mohlo stát ještě během horké fáze války? Našel by se mezi členy NATO konsensus v této otázce, když přihlédneme k postoji Turecka, Slovenska nebo Maďarska? Nabídne Ukrajině její nejsilnější partner USA jiný druh bezpečnostních garancí, když do dnešního dne nedal svolení k použití střel dalekého doletu na území Ruské federace?
A teď k územním ústupkům. To, že Ukrajina trvá na celistvosti svých hranic, neznamená, že osvobození okupovaného území je jejím jediným a nejdůležitějším cílem. Jaký smysl má mluvit o dočasném vzdání se území, když se jej nemá vzdát de iure?
Je Moskva dnes ochotná zastavit válku výměnou za zcela zničené území a dovolit Ukrajině integrovat se do západních struktur, když jedním z důvodů války byl právě možný vstup Ukrajiny do EU a NATO? Je opravdu Kreml připraven jednat o příměří, když jeho rozpočet na příští rok počítá se zvýšením výdajů na válku?
Ukrajině v blízké budoucnosti nikdo nenabídne takové garance, které by mohly zastavit horkou fázi války. Rusko zatím není ochotno zastavit boje a jako satisfakci přijmout okupované území, tím spíše, že jeho představitelé jasně mluví o tom, že o území jim nejde.
Ukrajince nikdo nemusí vracet do reality. Oni si své vítězství nepředstavují, jak si na Západě mnozí myslí, jako jednorázový jev. Vidí jej jako posloupnost kroků. Zastavení agresora, udržení státnosti, integrace do západních struktur. To vše jsou zároveň etapy proher Ruska.
Nedělejme si iluze o tom, že Rusko je ochotno jednat a zastavit válku. Netlačme Ukrajinu ke krokům, které jí ještě ztíží už tak složitou situaci. A nedůvěřujme bezmezně článkům, které stojí na nejmenovaných zdrojích. Každý má svůj díl zodpovědnosti. Média rovněž.