Všichni moji kamarádi jsou mrtví, říká palestinský filmař

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Před deseti lety odjel Mohamed Jabaly na stáž do severonorského Tromsø. V plánu bylo, že zde palestinský filmař-samouk zůstane měsíc a bude mít prostor tvořit a poznávat místní kulturu.

Mezitím ale v jeho rodném Pásmu Gazy začala další eskalace konfliktu mezi izraelskými jednotkami a příslušníky hnutí Hamás, kteří loni 7. října na jihu Izraele rozpoutali teror - zavraždili na 1400 civilistů a přes dvě stě lidí odvlekli jako rukojmí do Gazy.

Hranice do Gazy se následně zavřely na neurčito a Jabaly na několik let přišel o možnost vrátit se. A jelikož norská vláda neakceptovala jeho palestinský pas, zůstal i bez státní příslušnosti.

Nečekaný zvrat začal zaznamenávat na kameru - jak vypadá každodenní život; osamění, kterému čelí; pocity, když vám chybí rodina, od které jste daleko, a také boj s byrokracií, aby mohl v zemi zůstat a pracovat.

Životní fáze plná nestability a osamění dala vzniknout dokumentu Život je skvělý, který mohli čeští diváci vidět v rámci festivalu dokumentárního filmu Jeden svět, kde se stal nejlepším snímkem mezinárodní soutěže. Ocenění a uznání nicméně už několik let sbírá i v zahraničí.

Zatímco ve svém filmu i v zoufalých okamžicích mluví o naději, v kontextu současného dění v Pásmu Gazy ho prý optimismus opouští.

„Situaci reflektovat nedokážu, protože ještě neskončila. Možná toho budu schopný, až to skončí. Pak nastane čas vyprávět osobní příběhy. Budu vyprávět, co se stalo mojí rodině,“ říká Mohamed Jabaly v rozhovoru pro Seznam Zprávy, který se uskutečnil v rámci Jednoho světa.

V dokumentu Život je skvělý sledujeme tři roky vaší cesty.  Je to příběh o odloučení, osamocení, naději, ale i lásce k rodině. S tím vším, co se teď v Gaze děje, jak tento film reflektujete?

Nemám čas se nad ničím zamýšlet, protože aktuální dění v Pásmu Gazy v našich životech zaměstnává úplně všechno. Není na to čas už posledních šest měsíců. Od té doby, co začala genocida na mých lidech a stále probíhá. (viz infobox Je to genocida?)

Nelze si od toho odpočinout. Každý den přichází špatné zprávy. Jen ztrácím přátele, rodinu a přináší to jen zkázu. Místa, kde jste vyrůstali, byla za krátkou dobu zničená. Všechno kolabuje.

Vždycky jsem byl optimista, který má naději, ale teď procházíme moc temným obdobím, abych mluvil o naději a lásce.

Ale ano, film je relevantní v tom, abychom ukázali, čemu čelíme a co vlastně znamená být Palestinec.

Jak dění v Gaze vnímáte jako Palestinec Mohamed a jak jako filmař?

Jako člověka se to týká mé identity. Je to něco, co je stále se mnou a kamkoliv jdu, je pro mě těžké sledovat, co se děje.

Z pohledu filmaře o tom chcete vyprávět. Chcete říct, co se děje a okamžitě zareagovat, ale někdy je těžké tvořit. Neříkám, že to nedělám. Snažím se využívat všechny platformy, abych o situaci v Gaze mluvil. Ale je to smutné, protože bych rád mluvil o filmu a příběhu z Norska. Na to ale bude čas. Teď potřebujeme okamžitou akci. Zastavit to, co se děje. Zastavit tuhle genocidu.

V dokumentu často mluvíte o rodině, která vám chybí, a je znát, že vám na ní velmi záleží. Jak jsou na tom teď?

Moje rodina je vysídlená. Jsou v jiném než mém rodném městě a čekají, až to všechno skončí. Není pro ně přitom jednoduché se udržovat ve zdraví.

Občas je těžké být v kontaktu. Signál bývá přerušený a někdy není ani elektřina, a to už posledních šest měsíců. Lidé používají k nabíjení baterií solární panely. Někteří také využívají místa, kde je internet, a komunikují přes sociální sítě. Je ale těžké si volat. Někdy to musíte zkusit i třeba 50krát, než se vám podaří spojit.

Část rodiny mám také ve městě Gaza. Lidé jsou tam uvěznění a nemohou se pohybovat. Problém je, že co se tam přesně děje, nevíte, protože novináři se stávají terči a nemohou pokrývat, co se děje.

Chcete také stále vědět, že je vaše rodina v pořádku a že se jí nic zlého nestane, i když už se jí špatné věci dějí. Neno ti pro mě lehké.

A co vaši další kolegové od filmu? Jak ti v Gaze přežívají a pracují?

Minulý týden jsem zjistil, že byl zabit můj kameraman. Ten, co natáčel poslední scénu mého filmu. Zastřelili ho, když čekal na potravinovou pomoc. Byl to jeden z mých nejbližších přátel. O den později mi zabili dalšího kamaráda, fotografa.

Z těch, co znám, jsou všichni mrtví. Věřte mi, nebo ne. Taková je realita. Znám už jen ty, co jsou přátelé přátel, co sleduji, ale nejsou to mí blízcí přátelé.

Někteří zemřeli při výkonu práce, jiní, když třeba jen čekali na humanitární pomoc. Na mouku – a začali na ně otevřeně střílet.

Na čem v současnosti pracujete? Promítá se aktuální dění v Gaze do vaší práce?

Situaci reflektovat nedokážu, protože ještě neskončila. Možná toho budu schopný, až to skončí. Pak nastane čas vyprávět osobní příběhy. Budu vyprávět, co se stalo mojí rodině. Už jsem se domluvil s mojí sestrou a bratrem, aby natáčeli všechno, co se děje, a možná z toho něco vznikne.

Také to ale vyžaduje čas. Rád pracuji pod tlakem, ale ne pod tím z války. Důležitý je také proces uzdravení. Snažím se být v pohodě, ale nejsem. Všichni budeme potřebovat čas na zahojení ran. A ty se nezahojí, pokud se nestane něco kouzelného, co nám pomůže se opět postavit na nohy a vše vybudovat.

Co bude podle vás hlavním tématem palestinské kinematografie, až jednou konflikt skončí?

Osvobození. Musíme volat po konci okupace, abychom žili normálně. Dokud bude probíhat okupace, tak se nebudeme schopni soustředit.

Ano, vyprávíme příběhy o lásce nebo radosti, ale všechno je to z let okupace, kterou stále žijeme. Teprve až jednou skončí, tak budeme mít čas reflektovat a natáčet o tom, co se v našich životech děje.