„Všichni chtějí domů,“ říká Čech, který pracuje s uprchlíky na Ukrajině

Válka jim běsní přímo za humny, přesto využili první příležitosti, aby se vrátili domů. Po začátku invaze ze Selydove v Doněcké oblasti uprchli téměř všichni z 35 tisíc obyvatel. Teď už se ale město znovu zalidnilo a 22 tisíc lidí se tam snaží vrátit k normálnímu životu.

Nemají to jednoduché. „Když otočíte kohoutkem, teče úplně žlutá voda, protože nejbližší filtrační stanice je rozbombardovaná. Když se ji mimochodem snažili opravit, za půl dne ji opět zasáhly rakety,“ líčí v rozhovoru pro Seznam Zprávy mediální koordinátor Petr Štefan z neziskovky Člověk v tísni, který sleduje osudy tzv. vnitřních uprchlíků v různých částech Ukrajiny.

Vnitřní uprchlíci jsou lidé, jež válka vyhnala z domu nebo je o něj rovnou připravila, ale nepřiměla je uniknout až za hranice. Na Ukrajině jich je dokonce 7 milionů, tedy asi o 2 miliony víc, než kolik jich podle OSN uteklo do zahraničí.

Nejdříve jste po invazi navštívil poničené vesnice na severu země. Mají podobnou historii jako často zmiňovaná a delší dobu okupovaná Buča, nebo přes ně ruská vojska po dobytí jen prošla?

Najdete tam oba dva případy. Jsou tam vesnice, které byly několik týdnů okupované, já sám jsem byl ale ve vesnici, která byla zničená přímo v počátečních bojích.

Jak to tam vypadá?

Byl jsem například s rodinou, na jejíž dům spadla ruská bomba. Ten dům celý shořel a nezbylo z něj vůbec nic. Ti lidé měli velké štěstí, protože zrovna v ten den byli u příbuzných, takže nepřišli o život. Jinak jim ale zbylo jen spáleniště.

Co takovým lidem můžete nabídnout za pomoc?

My jsme v těchto oblastech s Člověkem v tísni hodně pomáhali už v době, kdy byly boje blízko. To znamená, že skrze místní dobrovolníky jsme se snažili dopravovat vodu, jídlo a další základní věci.

Co se týká aktuální pomoci, rozjíždíme finanční podporu – ti úplně nejzranitelnější lidé se zaregistrují a po dobu tří měsíců dostanou každý měsíc ekvivalent 75 dolarů (asi 1 750 korun, pozn. red.).

Asi vás hned napadne, k čemu to je někomu, kdo přišel o dům. Proto rovnou dodávám, že intenzivně pracujeme na plánech oprav domů i kolektivních center, v nichž vnitřní uprchlíci přebývají. Ta se totiž musí opravit teď přes léto, aby lidé, co ztratili dům, alespoň měli kde přečkat zimu.

Vnitřní uprchlíci jsou zřejmě lidé, kteří byli odhodlaní zůstat doma až do té doby, co je přímo nevyhnaly blížící se boje. Nezlomil některé z nich ten kontakt s bezprostředním nebezpečím natolik, že všechno přehodnotili a chtějí pryč ze země?

Všichni lidé, se kterými jsem tam mluvil, a to jak na jaře, když invaze začala, tak i teď, mi říkají jednu jedinou věc – my chceme domů.

Nikomu není příjemné žít týdny nebo měsíce v komunitním centru v jedné místnosti s dalšími rodinami. Lidé hodně touží vrátit se domů, a když to jde, tak se tam i skutečně vrací.

Ukázalo se to třeba přímo v městečku Selydove, 30 kilometrů od frontové linie. To mělo před invazí i s okolními malými obcemi nějakých 35 tisíc obyvatel. Když začala invaze, skoro všichni někam utekli a podle starosty tam zůstalo jen asi 1 500 až 2 000 lidí. Dneska, o čtyři měsíce později, je ve městě a okolí 22 tisíc obyvatel. Vrátila se tedy významná část lidí, kteří tam chtějí žít.

Čelí mnoha různým problémům. Prvním problémem je, že není pitná voda, když otočíte kohoutkem, teče úplně žlutá voda, protože nejbližší filtrační stanice je rozbombardovaná. Když se ji mimochodem snažili opravit, za půl dne ji opět zasáhly rakety.

Další problém je práce. Spousta fabrik, firem, obchodů nebo třeba i dolů zavřela, lidé tak hledají nové způsoby, jak se uživit.

Jak moc je to místo nyní bezprostředně ohrožené?

Jak už jsem řekl, na frontovou linii je to asi 30 kilometrů. Ve městě tedy slyšíte zdálky výbuchy, ale není to takové jako třeba v Lysyčansku, který leží v podstatě přímo na frontové linii. Nepadají vám rakety na hlavu.

Lidé tam tedy věří, že k nim už se Rusové nedostanou?

Ano. Oni musí věřit, jinak by se ani nevraceli.

Mluvil jste i s někým z bojem přímo zasažených oblastí, kdo se rozhodl zůstat doma až do poslední chvíle i přesto, že nechtěl bojovat?

Mluvil jsem třeba s paní z Avdějevky, která utekla až poté, co poblíž jejího domu dopadla ruská bomba a šrapnely zasáhly její maminku, která pak na následky zranění zemřela v nemocnici. To je třeba věc, jež přinutí i ty nejzarputilejší opustit domov.

Obecně je tohle hodně případ seniorů. Když žijete 60 let na jednom místě, tak se vám odtamtud nechce. Ti lidé si třeba v roce 2014 zkusili nějakou dobu žít někde jinde, ale zase se vrátili a nechtějí se už nikam přesouvat.

Dostává se na Ukrajinu v rámci humanitární pomoci stále dostatek prostředků?

Mám pocit, že pomoci proudí dost. Solidarita je velká, a to nejen z Česka. Sleduji i velký pokrok v tom, že se ta pomoc i dost dobře koordinuje mezi nevládními organizacemi a OSN a tak dále. Samozřejmě je vždycky otázka, jestli se ta pomoc dostává na potřebná místa dost rychle.

Za Člověka v tísni musím říct, že se snažíme být vždycky co nejrychlejší. Už jsme za pomoc Ukrajině utratili půl miliardy korun a pomohli jsme 260 tisícům lidí. Nejde jen o okamžitou pomoc, ale i o tu dlouhodobější, tedy například psychosociální pomoc a opravy domů. Uvědomujeme si, že ten konflikt ještě bude trvat.

Až skončí, co bude pro Ukrajinu největší výzva?

Myslím si, že velkou výzvou bude oprava infrastruktury. Ta je poničená v obrovském rozsahu, jsou tam popadané mosty, celé bloky domů a tak dále. Obnova bude trvat velmi dlouho.

Druhou velkou výzvou, s níž se bude Ukrajina vypořádávat nejspíš ještě déle, jsou také šrámy na duši. My nabízíme pomoc skrze mobilní psychosociální týmy nebo například horké linky, kam mohou lidé volat. Ta traumata tady ale jsou velmi silná a zpracovat je potrvá samozřejmě ještě déle než třeba opravit domy, nejspíš celé generace.