„Všechno je prosáklé propagandou.“ Učitel zdokumentoval Putinovo školství

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jen krátce po začátku invaze dorazil do školy v Karabaši první dopis. Učitelé měli začít slovo od slova předávat dětem schválenou verzi událostí a do výuky zahrnout i kulturní vlastenecké prvky. Na důkaz měl Pavel Talankin podobné aktivity dokazující loajalitu ruskému režimu natáčet a nahrávat na oficiální stránky.

Postupně se ve škole objevily i předměty obhajující válku a vymezující se vůči Ukrajině, do vyučování začali chodit žoldnéři z Vagnerovy skupiny a běžný život doplnilo povinné vztyčování vlajek a zpívání hymny. Talankin se zásahy do výuky nesouhlasil, hledal si nezávislé informace a s pomocí drobných gest dával najevo svůj odpor.

Přes kritiku svých kolegů a dokonce i blízkých se rozhodl, že cenné záběry nezachová jen pro režim. A z videí zachycujících, jak režim tvaruje mysl dětí i jak se někteří obyvatelé malého průmyslového města staví k válce, sestavil dokumentární snímek. S názvem Pan Nikdo proti Putinovi se promítá nyní na dokumentárním festivalu Jeden Svět.

„Pohledy na válku byly mezi mými kolegy učiteli různé. Pamatuju si, že úplně na začátku války, když nám začali posílat instrukce k vyučování, bylo svoláno shromáždění učitelů a tam se mnozí moji kolegové ptali, proč to mají dělat, proč mají přednášet nějaké načrtnuté hodiny a natáčet to na video. Říkali, že to nechtějí dělat, že se jim to nezamlouvá, ale ředitelka tehdy vystoupila a řekla, že to zkrátka musíme udělat, že to nejde jinak,“ popisuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy dění ve škole Talankin.

V první části dokumentu říkáte, že vám přišlo, jako by učitelé byli také nuceni v této válce bojovat. Jakou úlohu jste cítil, že po vás režim po začátku invaze chtěl, a s jakým cílem?

Učitelé jsou podle mě také zapojeni do této války, protože jsou nuceni, aby ji přibližovali masám. To znamená, aby všem dětem vysvětlovali, že válka je normální, a aby ji nějakým způsobem ospravedlnili a v podstatě tím přispívali k militarizaci nezletilých. A to není jejich práce. Ve smlouvách nemají napsáno, že musí v hodinách přednášet o politice nebo že mají popisovat a romantizovat válku. Ale režim je k tomu nutí.

Jaké různé metody a způsoby režim využívá k tomu, aby k dětem propagandu dostal?

V Rusku je propaganda úplně všude, v muzeích, divadlech, na výstavách. Celá kulturní a vzdělávací sféra je tím prosáklá. Nejde jen o školy, ale i mateřské školky. Tedy i ty úplně nejmenší děti nutí dělat nástupy, pochodovat, zpívat písně. Myslím si, že režim to dělá proto, aby tato další generace byla loajální. Aby děti už od útlého věku byly oddané režimu a neměly žádný vlastní názor.

A ještě je důležité dodat, že škola v ruských malých městech není jen vzdělávací instituce, ale je to i významné kulturní centrum. Pořádají se tam například svatby, slouží jako jídelna nebo divadlo. Školy se využívají různými způsoby, nejen ke vzdělávání. To se týká i naší školy. Pro obyvatele Karabaše to je opravdu centrum dění. A pro režim tak škola představuje ideální prostor pro šíření propagandy.

Jakmile začala válka a pak mobilizace, tak mnoho Rusů, kteří byli v mém věku – mezi 25 a 30 lety, si prostě sbalili kufry a odešli. Řekli, že oni bojovat nepůjdou. Režim se chce pojistit, že s další generací už se to nestane.

Když jsem chodil do školy já, tak jsme takovou míru propagandy neměli. Možná dvakrát do roka jsme měli zazpívat nějakou písničku nebo přečíst básničku a to bylo všechno. Teď je to úplně jiné.

Když sledujeme proměnu karabašské školy - před invazí a jen pár dní po ní - jsou to velmi odlišné scény. Jak vy si pamatujete tohle období?

Krátce po začátku války nám začaly chodit oficiální dopisy s instrukcemi, co by děti měly ve škole dělat. Šlo o zpívání písniček, recitování básní na podporu ruské armády a hraní různých scének. Měli jsme z toho točit videa, která se pak zveřejňovala na ruských sociálních sítích. Museli jsme k nim psát různé hashtagy typu „Jsme s vámi“, „Za ruské vojáky“,  „Svoje nezradíme“ a všelijaké podobné věci.

A pak začaly přicházet i pokyny, jak vést vyučování, a já jsem byl požádán, abych to natáčel. Ty hodiny podléhaly naprosto přesnému plánu, to znamená, že bylo jasně stanoveno, co má učitel říkat a jak to má říkat. Nebo i třeba jaké otázky má dětem pokládat a co by měly odpovídat. Dokonce i to, po které větě má přejít k dalšímu tématu. Přišly i konkrétní prezentace a videa. Opravdu to všechno bylo přesně nalajnované.

Všechno tohle začalo 14. března, jen pár týdnů po začátku války, kdy jim asi došlo, že lidé válku tak úplně nepodporují. A najednou jsme se na tom museli podílet i my. Děti musely začít zpívat patriotické písničky, recitovat básničky, i když to dělat nechtěly, třeba vůbec nepodporují ruskou armádu, ale byly k tomu nuceny.

Dá se říct, jaký vliv všechny tyto aktivity na děti mají?

To je velmi těžká otázka, protože na každé dítě to působí jinak. A navíc za nimi nemůžete přijít a zeptat se jich, jestli je propaganda ovlivňuje, nebo ne. Ale s jistotou můžeme říct, že v tom nejnižším dětském věku, zhruba od 8 do 10 let, děti zpravidla přejímají cokoliv, co učitel řekne. Berou to zkrátka jako fakt.

Někdy kvůli tomu mohou mít i problémy doma, protože slovo rodičů neberou tak vážně jako to, co říká jejich učitel. První čtyři roky na základní škole navíc mají jen jednoho třídního učitele, který má tak velkou autoritu.

U těch starších dětí je to trochu jiné, mohou se tomu i nějakým způsobem více bránit, ale zase na druhou stranu v Rusku je propaganda vážně všudypřítomná. V televizi, ve školách, v kulturní sféře. Úplně všude. Člověk pak přestává mít schopnost pochybovat. A to je jeho smrt. Ne fyzicky, ale mentálně, protože nakonec té propagandě uvěří.

A samozřejmě hodně záleží na rodině a tom, jak se ona sama k válce staví. Když doma dítěti říkají, že nemá věřit všemu, co mu ve škole tvrdí, tak se k tomu bude stavět více kriticky. Pokud ale posloucháte doma i ve škole, že je válka správná, je těžké o tom jakkoliv pochybovat.

V Rusku je také spousta případů udavačství, kdy děti udávají učitele nebo učitelé udávají děti. Za poslední tři roky byla spousta případů, kdy skončili učitelé za mřížemi nebo je vyhodili. Existuje také spousta případů, kdy byly některé děti vyloučeny ze školy. Jedním z těch známých je případ jedné dívky, která nakreslila ve škole protiválečný obrázek a její otec byl poslán na 2 roky do vězení. Teprve nedávno ho propustili.

Lidé ve vašem okolí museli předávat propagandu a sami se na ní podílet. S jakými různými přístupy k válce jste se mezi nimi setkával?

Pohledy na válku byly mezi mými kolegy učiteli různé. Pamatuju si, že úplně na začátku války, když nám začali posílat instrukce k vyučování, bylo svoláno shromáždění učitelů a tam se mnozí moji kolegové ptali, proč to mají dělat, proč mají přednášet nějaké načrtnuté hodiny a natáčet to na video.

Říkali, že to nechtějí dělat, že se jim to nezamlouvá, ale ředitelka tehdy vystoupila a řekla, že to zkrátka musíme udělat, že to nejde jinak. Nezbývá nám zkrátka než to natáčet a videa publikovat, tak jak to vyžadují oficiální pokyny. A co se týče silně proválečných postojů některých z mých kolegů, kteří vystupují ve filmu, jako učitel historie Pavel Alexandrovič, to je pro mě opravdu nepochopitelné. Samotného mě to zaskočilo.

Řekl bych tedy, že ty názory jsou různé, převážně ale podporující válku. Moji kolegové mi často říkali, že takhle to bylo vždycky. A že s tím stejně nic neuděláme. Měl jsem z toho pocit, že to, co se odehrává, jako by se jich vůbec netýkalo. Dělají prostě, co se jim řekne. Mlčky a poslušně.

Takže byste řekl, že mezi lidmi převládala apatie?

Ano, apatie je výstižné slovo pro to, co jsem pozoroval. Pamatuju si, že jsem se bavil s jednou ze svých kolegyň, která měla právě přednést jednu z těch oficiálních přednášek dětem a byla z toho nervózní, protože nevěděla, jak vyslovit některá cizí jména hrdinů „speciální vojenské operace“. Snažil jsem se jí uklidnit, mluvil jsem s ní o tom, že si to natrénujeme a tak.

A ona se najednou rozpovídala o tom, že to bylo vždycky těžké, třeba devadesátá léta byla pro učitele v Rusku hodně náročná, ale existovala alespoň nějaká naděje. Teď cítí, že žádná naděje není.

Vy jste se ale od začátku vůči válce vymezoval ne úplně tajně. Proč jste cítil, že to bylo důležité, ačkoliv vám hrozily tvrdé represe?

Sám ani nevím. Myslím, že to je prostě spojené s tím, jaký jsem. Často mi to třeba moje maminka vytýkala, říkala mi, abych držel jazyk za zuby, jestli nechci jít do vězení, ať radši jsem ticho a neriskuju. Ale já to tak nedokážu, když se mi něco nelíbí, tak to prostě řeknu. Myslím si, že je to vždycky lepší říct nahlas než to v sobě skrývat a žít s tím.

Jak jste bojoval s obavami, že můžete kvůli celému projektu mít velké problémy?

Pro mě osobně to bylo opravdu složité. Ne proto, že bych se nějak strašně bál, ale protože jsem hodně otevřený člověk a rád se s lidmi bavím o tom, co se děje. Musel jsem ale být opatrný, abych nevystavil právě lidi kolem sebe nebezpečí, i třeba režiséra a producenta toho filmu, takže jsem nemohl mluvit o tom, že natáčím ve skutečnosti dokument.

V Rusku vlastně do poslední chvíle nikdo nevěděl, že natáčím dokument, který potom budeme promítat v zahraničí. Kdyby se to tehdy někdo dozvěděl, asi by to se mnou nedopadlo dobře. Za takové věci posílají lidi v Rusku do vězení.

Jak těžké pro vás bylo zemi opustit? Na jedné straně logisticky a na té druhé i třeba sociálně, přece jen to byl váš domov celý život.

Bylo to hodně těžké, zvláště po emocionální stránce, protože jsem v Rusku zanechával svoji rodinu, svůj dům, v podstatě všechno, co jsem měl opravdu rád. Každý kousek svého města jsem měl rád a bylo pro mě těžké ho opustit.

Když jsem pak byl na letišti, tak jsem měl opravdu strach, protože jsem s sebou vezl několik pevných disků s materiály, kameru, počítač. Měl jsem zpáteční letenku do Turecka, abych nevzbudil podezření, ale když jsem procházel kontrolou zavazadel, tak jsem se opravdu bál.

Kdyby se podívali, co vezu v kufru, tak by se určitě začali vyptávat, proč vyvážím tolik videomateriálu. Bylo to dost riskantní.

Vím o spoustě případů Rusů, kteří si před odletem z Ruska mažou v telefonu zprávy se svými blízkými nebo sociální sítě, protože se často stává, že na letištní kontrole lidem berou telefony a hledají tam různé zprávy. Zjišťují si tímto způsobem o člověku nejrůznější informace, takže někteří lidé raději vymažou všechno ještě před odjezdem.

Jak by muselo Rusko vypadat, abyste se do něj chtěl vrátit?

Určitě bych se chtěl vrátit do svého města, ale musel by se předně změnit režim, který v současnosti v Rusku vládne. A vztah lidí k současnému režimu. Já se hlavně v současnosti ani nemůžu do Ruska vrátit, protože všechna státní média už vědí o dokumentu, který jsem natočil, a píšou o něm a o mně nehezké věci. Takže v současné době pro mě není možné se do své země vrátit.