Vše známé a milované zmizelo. V ohni a pláči. Ramstein 1988

Atmosféra byla sváteční. Na americké letecké základně v Ramsteinu se odehrávalo něco jako „den německo-amerického přátelství“. Americká zmrzlina, cola, hamburgery a jako bonus letecká show. Pacifisté a levicové skupiny protestovali proti čemukoli spojenému s NATO, k protestu proti show se připojili i místní sociální demokraté. Ale převládající názor byl jasný: Buďme rádi, že tady Američany máme. Jinak bychom byli součástí Sovětského svazu. Přišlo na 300 tisíc lidí.

Měli navíc pocit, že během přehlídky jim nic nehrozí. Potvrzovali to i konzervativní politici. Například poslanec za CDU Georg Shaar říkal. „Přehlídky letecké akrobacie jsou pro diváky naprosto bezpečné. Probíhají v leteckém prostoru, kde žádní diváci nejsou.“

V 15 hodin a 40 minut začalo vystoupení italských pilotů.

Italští piloti ze skupiny Frecce Tricolori (Tříbarevné šípy) patřili v letecké akrobacii ke světové špičce. Provázela je ale rozporuplná pověst: Jsou skvělí, ale příliš riskují. Při tréninku Frecce Tricolori v roce 1978 se srazila dvě letadla a jeden pilot zahynul. O rok později se jeden z pilotů zabil při letecké show v Británii. A další zahynul o dva roky později při tréninku.

I jejich proslulé číslo „probodnuté srdce“ bylo podle kritiků příliš nebezpečné. V Ramsteinu ale lidem zodpovědným za průběh show riskantní nepřišlo.

„Probodnuté srdce“ předvádí deset letadel. Zjednodušeně to probíhá takto: Letadla se rozdělí na dvě skupiny, pětičlennou a čtyřčlennou. Každá vykreslí jednu část srdce. Zbývající pilot letí proti oběma skupinám a srdce „probodne“. Závěrečný manévr se odehrává v rychlosti 600 kilometrů za hodinu a pouze nějakých 40 metrů nad hlavami diváků. Navíc letadlo, které srdce „probodává“, letí ve směru k lidem.

Když se to povede, je to strhující zážitek. Pro diváky i pro piloty. Ivo Nutarelli, jehož letadlo mělo v Ramsteinu „probodnout srdce“, několik týdnů před tragédií říkal: „Když letím, cítím se svobodný jako pták. Blížíme se limitům možného, ale nemyslím si, že děláme něco nebezpečného.“

Když se to nepovede, je z toho katastrofa.

V 15 hodin a 44 minut se Ivo Nutarelli dostal do bodu, kde měl protnout dráhu ostatních letadel a probodnout srdce. Byl tam ale několik vteřin dřív. A letěl příliš nízko. Nejprve Nutarelliho letadlo rozrazilo kokpit letounu přilétajícího zleva a pak narazilo do ocasu dalšího letadla. Všichni tři piloti zahynuli. Dva přímo při nehodě. Třetí se stačil katapultovat, ale vzhledem k malé výšce se jeho padák neotevřel a pilot se zabil při pádu na zem.

Dva stroje dopadly na ranvej, diváky bezprostředně neohrozily. Nutarelliho letadlo ve vzduchu vzplálo a zřítilo se jen asi 40 metrů od diváků. Po dopadu se hořící trosky navíc pohybovaly směrem k davu lidí. Vše se odehrálo během sedmi vteřin. Lidé neměli čas zareagovat. V panice viděli, jak se na ně valí vrak letadla a ze vzduchu na ně padá „šrapnel“ úlomků z roztříštěných strojů a mrak hořícího paliva.

„Vykřikl jsem: Utíkej! Ale Carmen se na mě jen podívala doširoka rozevřenýma očima, jakoby chtěla říct: Už je pozdě. Vzápětí ji do hlavy udeřila nějaká část letadla. V té chvíli jsem ji viděl naposledy,“ vzpomíná návštěvník ramsteinské show Roland Fuchs. „Pak i mě něco prudce udeřilo a shodilo na zem. Ležel jsem tváří k zemi a cítil, že celé moje tělo najednou zvlhlo. Byl to kerosin. Okamžitě začal hořet. Ležel jsem na zemi a hořel.“

Roland Fuchs utrpěl popáleniny 3. stupně na 65 % povrchu těla. Zázrakem přežil. Jeho partnerka Carmen a jejich pětiletá dcera Nadine zemřely. Celkem si katastrofa vyžádala nejméně 70 lidských životů. Přibližně tisíc lidí bylo zraněno, z toho 450 těžce a velmi těžce.

Těžce popálený muž se v šoku z posledních sil snažil mezi troskami nalézt svoji rodinu. Padl k zemi a zemřel. Všude leželi popálení lidé, mrtvá těla, kusy těl, ozýval se křik a pláč. „Ve změti těl a částí těl nebylo možno rozeznat muže od žen, nemohl jsem najít svoji přítelkyni,“ vzpomíná Thomas Wenzel. „Tak jsem začal hledat její kožené boty. Díval jsem se na nohy těch ležících lidí a hledal ty boty. Nenašel jsem je.“

Rolandu Fuchsovi se nakonec podařilo postavit se na nohy. A začal hledat Carmen a Nadine. Uviděl svoji pětiletou dceru. Ležela na zemi, její šaty hořely. „Snažil jsem se plameny uhasit rukama, ale bylo to obtížné, ruce mi znovu a znovu začínaly hořet,“ popisoval Fuchs. „Zvedl jsem ji a objímal ji, abych plameny uhasil svým tělem. Pak k nám přiběhli tři Američani, dva chytili mě, jeden mi vzal Nadine a odnášel ji. Poslední věc, kterou si pamatuji, je obraz Nadine, jak ke mně vztahuje ruce. Pak jsem ztratil vědomí.“

Na místě katastrofy zahynulo 34 lidí včetně tří italských pilotů. V nemocnici na následky zranění, většinou těžkých popálenin zemřelo dalších 36 lidí. Podle některých německých lékařů, kteří na místě zasahovali, mohlo být obětí a utrpení výrazně méně. Pomoc byla ale chaotická a mnohdy neprofesionální. Američané zpočátku nechtěli na základnu pustit německé lékaře, vojenský prostor měl svá pravidla. Když je vpustili, nedokázali se s nimi dohodnout na společném postupu.

V 16 hodin a 35 minut hlásil zoufalý německý záchranář do vysílačky: „Neustále nacházíme popálené pacienty, aby nám je Američané okamžitě vytrhli z rukou a zcela bez jakékoli první pomoci odvezli.“ Lékař popsal základní problém: Američané postupovali tak, jak to dělali během vietnamské války, metodou „nalož a jeď“. Ve válce to jistě dávalo smysl, nejprve bylo třeba dostat zraněného z dosahu nepřítele, pak teprve došlo na ošetření. V Ramsteinu to ale nefungovalo.

Američané se snažili dělat pro zraněné maximum. Nakládali je do vrtulníků, do vozidel i do letadel. A rozváželi je do okolních nemocnic. Jenže mnozí z nich neuměli německy, neznali okolí základny a tak k nemocnici dorazili třeba až za více než hodinu. A to ještě k nemocnici, která byla tou dobou už přetížená.

Roland Fuchs se do nemocnice dostal kolem sedmé hodiny. Více než tři hodiny po katastrofě. A v podstatě bez jakéhokoli ošetření.

„Ležel jsem na zemi. Otevřel jsem oči a viděl, jak kolem pobíhá spousta lidí. Cítil jsem, že na mně leží něco měkkého a vlhkého. Žena, která procházela kolem, se na mě podívala, naše oči se střetly a ona začala křičet,“ vzpomíná Roland Fuchs. „Pochopil jsem, že si mysleli, že jsem mrtvý a uložili mě někam spolu s dalšími mrtvými těly. Ta měkká vlhká věc, která na mně ležela, bylo tělo mrtvého těžce popáleného muže.“

Rolanda Fuchse odnesli ze zóny mrtvých mezi zraněné. Položili ho na zem do stanu. Nedostalo se mu žádného ošetření. Mnoho lidí se mu ale snažilo pomoci. Přinesli ledové kostky a chladili jeho rány. A dávali mu napít, vypil mnoho papírových kelímků coly a fanty.

Nakonec ho naložili do vrtulníku. „Když se dvířka vrtulníku po přistání otevřela, byl jsem velmi překvapen – byli jsme znovu v Ramsteinu.“ Roland Fuchs zažil chaotickou pomoc naplno. Ztratil vědomí, a když se probral, zjistil, že je opět ve vrtulníku. Probral se proto, že vrtulník udělal prudký obrat a Fuchs se polekal, že vypadne ven, dvířka byla otevřená.

Druhý vrtulník ho dopravil do nemocnice. Vstal z mrtvých. Přežil.

Američané za katastrofu odpovědnost nepřevzali. Podle pravidel NATO nehodu zavinili Italové. Veškeré náklady na léčbu a odškodnění nesla německá strana. Respektive německé pojišťovny, německý sociální systém. A tedy, jak konstatuje Patrik Huber, autor rozsáhlé reportáže o tragédii v Ramsteinu, náklady nesly oběti samotné jakožto daňoví poplatníci.

A daňoví poplatníci ještě jednou. Bezprostředně po nehodě byly letecké přehlídky v Německu pochopitelně zakázány. Levicoví politici usilovali o jejich definitivní zákaz. Nepochodili. Názor jejich oponentů shrnul poslanec za CDU Bernhard Wilz: „Není možné schovávat vojenskou techniku. Daňoví poplatníci mají právo ji vidět.“

Akrobatické letecké show v Německu pokračují od začátku 90. let. Bezpečnostní pravidla jsou upravena: Letadla nesmějí létat v prostoru nad diváky a zvětšuje se povinná vzdálenost mezi „vzdušným“ a diváckým prostorem.

Bezprostředně po katastrofě vydali němečtí politici dva dokumenty. Nebyli schopni se shodnout. Sociální demokraté byli kritičtí a tvrdili, že katastrofě bylo možno zabránit. Konzervativci a liberálové konstatovali, že italský pilot zkolaboval.

Sebevědomě se s tragédií vypořádali Američané. Tiskový mluvčí krátce po katastrofě novinářům vysvětlil, že urgentní zdravotnická pomoc byla na velmi vysoké úrovni. Jeho slova potvrdil ministr vnitra spolkové republiky Porýní-Falc Rudi Geil. Řekl: „Myslím, že spolupráce mezi odpovědnými institucemi byla dobrá.“

Pozůstalým trvalo sedm let, než dokázali s úřady vyjednat zřízení důstojného památníku obětem. Ano, první památník byl postaven už krátce po tragédii. Byl ale uvnitř základny. Pozůstalí tam mohli pouze na základě povolení starosty Ramsteinu. A mnohdy takové povolení bez vysvětlení nedostali.

Roland Fuchs si později založil webovou stránku, na které vzpomíná na Nadine a Carmen a popisuje svůj příběh. Píše:

„Během října si lékaři začali být jisti, že přežiju. Přišla chvíle, kdy jsem se musel smířit s tím, že se celý život budu vyrovnávat s fyzickou a psychickou bolestí. Během několika vteřin se během toho srpnového dne můj život zcela změnil. Vše, co bylo známé a příjemné, zmizelo. A to, co má přijít, je divné a totálně nejisté.“