Vrstva pneumatik, vrstva těl. Po zapálení byl zápach strašný, líčí Ukrajinka

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Když v roce 2014 Rusové obsadili Krym, přijela moje rodina za mnou do Istanbulu. Čekali, že se na Krymu nezastaví,“ vzpomíná 36letá Tatyana Müsevitogluová na začátek rusko-ukrajinské války. Právě na Krymu přitom žena pocházející z Chersonu potkala svého tureckého manžela, za něhož se v roce 2010 vdala a přestěhovala se kvůli němu do metropole nad Bosporem.

Její rodina tehdy v Istanbulu nezůstala, po šesti měsících hybridní války se vrátila domů. Tatyanina sestra měla v té době malé děti, které sice chodily do turecké školy, naučit se jazyk ale pro ně nebylo lehké.

Samotná Tatyana se v Istanbulu nejdříve živila lekcemi kreslení, později si otevřela vlastní umělecké studio a dnes učí kresbu a design na univerzitě Yeni Yüzyil. „Protože učím na státní univerzitě, potřebuji povolení zaměstnavatele, když chci jít na manifestaci ukrajinské komunity,“ zmiňuje potíže vyplývající z turecké byrokracie.

Manifestace přitom ukrajinská komunita pořádá pravidelně každý týden na náměstí Taksim, které má v tureckém politickém životě podobnou funkci jako Václavské náměstí v Praze. Po začátku války na ně chodily stovky lidí, dnes se už schází jen okolo dvacítky nejvytrvalejších, Tatyana je mezi nimi.

„Hned od počátku války jsem přemýšlela, co můžu udělat. Vytiskla jsem fotografie a vyrobila plakáty, s nimiž jsme se s přáteli vydali k ruskému konzulátu. Mluvím dobře turecky, tak jsem mohla promluvit s tureckými novináři, televizemi, mluvila se mnou i CNN,“ vzpomíná.

Istanbulští Ukrajinci se snaží pomáhat, jak se dá – pomoc shánějí u sousedů, příbuzných i přátel. Snaží se například podporovat ukrajinské nemocnice, kterým mnohdy schází léky i základní vybavení, jež zmizelo nebo ho zničili ruští okupanti. Nyní se komunita snaží vybrat peníze na přístroje pro noční vidění, jež nutně potřebují obránci obléhaného města Bachmut na východě země.

Krajané také pomáhají uprchlíkům, kteří se obvykle v Turecku jen zastaví před cestou do dalších zemí. Podle údajů ukrajinské agentury Ukrinform z léta loňského roku přišlo do země už 279 tisíc Ukrajinců, drtivá většina z nich se ale buď vrátila, nebo pokračovala dál. Ukrajinců tak zůstalo asi 46 tisíc. Většina z nich žije v provinciích Istanbul, Antalya, Mugla, Izmir a Ankara.

V Istanbulu funguje i ukrajinská škola, kam nyní chodí asi 200 dětí. Rodiče ji ale musí platit, není totiž státní a je potřeba přispívat na platy učitelů a pronájem budovy.

Jak říká Tatyana, v Istanbulu se není lehké uživit, s minimálním platem 600 dolarů (v přepočtu necelých 13 tisíc korun) samotná žena s dětmi vyjde jen těžko. Lepší je to v případě, kdy je v rodině platů víc. Tatyanina sestra proto raději odešla do Kanady, v budoucnu se ale plánuje vrátit do vlasti, stejně jako většina ukrajinských uprchlíků.

Kromě Ukrajinců ale v Turecku žije i mnoho Rusů, kteří se sem uchýlili ve snaze vyhnout se mobilizaci. Jiní sem zase přijíždějí jako turisté, když už nemohou do evropských zemí. „S některými Rusy se znám ze školy, kam chodily děti mé sestry. Mají jiný pohled a názor než Putinův režim, jsou proti němu, ve vlasti nechali vše. Na naši manifestaci dokonce i někteří Rusové dorazili, měli ale roušky přes obličej, aby je nepoznali – mohli by mít problémy, také by je ale někde mohli zadržet,“ zmiňuje Tatyana.

Na bezpečnost účastníků ukrajinských manifestací pokaždé dohlíží čtyři desítky policistů. Tatyana ostatně zažila moment, kdy se jí hodili – při cestě na akci s ukrajinskou vlajkou k ní přikročil neznámý muž (Turek) a začal ji slovně napadat. Žena si to ale nenechala líbit, zvýšila hlas a za chvilku už agresora odváděla policie.

Turci prý ale vesměs stojí za Ukrajinou, jen je potřeba některým vysvětlovat, že válku nerozpoutaly Spojené státy, jak si část z nich myslí. Méně pochopení má Tatyana pro Rusy, kteří se nedokáží postavit režimu: „Lidé umírají, pro ně je to ale běžné. Syn jim půjde do války, bude zabíjet… to je pro ně ok. Kde je humanita té země? Mysleli jsme si, že jsme bratři, teď už ne, máme rozdílné pohledy na všechno,“ říká s hořkostí.

Po ruské invazi loni v únoru zažívala hrozné chvíle, s rodinou žijící v Chersonu se nemohla spojit. „Bombardovali letiště, které leží jen deset minut cesty od domu, kde žijí rodiče. Když jsem se jim konečně dovolala, prosila jsem je, aby opustili město. Oni ale nemohli, protože Rusové stříleli po každém autě, které viděli.“

Rodiče se tak museli skrývat více než měsíc v přízemí domu, chodit ven bylo nebezpečné. Když šel loni v září Tatyanin 46letý bratranec Alexander z nákupu, dopadla zrovna na město další raketa. O jeho smrti se příbuzní dozvěděli až za dlouhých 20 dní.

Když se po měsíci rozhodla rodina z Chersonu utéci, vedla jediná cesta přes Rusy okupovaný Krym. „Matka mi vyprávěla, že nejhorší při opuštění Chersonu byl smrad ze spálených lidských těl. Rusové dali vždy jednu vrstvu pneumatik, přes ně mrtvá lidská těla, pak zase pneumatiky. Potom to polili petrolejem a zapálili,“ líčí Tatyana.

Na Krym musela rodina proto, že po autech s civilisty, která mířila do Ukrajinci kontrolovaného Mykolajivu, Rusové stříleli. Cesta z Krymu přes Rusko potom trvala Tatyanině sestře, matce a dětem dlouhých šest dní. Během té doby Tatyana nevěděla, zda jsou ještě naživu a zda se jim podaří Rusko projet.

Když pak ženy o půlnoci dorazily na gruzínskou hranici a překročily ji, začaly všechny brečet, znovu se cítily svobodné. V Chersonu zůstal jen Tatyanin otec, plukovník ukrajinské armády, nyní v penzi.

Na otázku, kdo z kandidátů na tureckého prezidenta by byl pro Ukrajince lepší, má Tatyana jasnou odpověď: „Celá naše rodina bude volit opozičního vůdce Kemala Kiliçdaroglua. Věřím, že jeho vláda bude více proti Rusku než ta současná. Možná zprivatizují jadernou elektrárnu v Akkuyu, kterou právě vláda otevřela,“ myslí si umělkyně, jejímž cílem je prosazení zákazu výstav ruských umělců v Istanbulu. „Na tom se shoduje celá umělecká komunita, k aktivitám jako sport nebo kultura by Rusové neměli mít přístup.“