Vrcholky Alp zezelenaly. A není to dobře

Zelená místo sněhově bílé. Takovou proměnu na alpských vrcholcích vysledovali vědci ze satelitních dat. Zarostlých ploch nad horní hranicí lesa je nyní v Alpách oproti roku 1984 o 77 procent více. A je to ještě o 20 procent více, než se odhadovalo loni.

Výzkumníci pod vedením environmentalistky Sabine Rumpfové ze švýcarské Univerzity v Basileji vyhodnotili snímky, které pořídily družice mise Landsat, již zaštiťuje americká NASA.

Odborníci označili podle britského listu The Guardian proměnu, k níž v Alpách dochází, za „absolutně masivní“.

Zapříčinily ji stoupající teploty i větší dešťové srážky – ledovce ustupují, vegetační doba se prodloužila a do nových oblastí se dostávají nové rostliny. Ty jsou navíc vyšší a rostou v hustším měřítku než původní zeleň.

Rozšíření zeleného porostu do vyšších nadmořských výšek by mohlo – potenciálně – mít i pozitivní dopady, mimo jiné by mohlo pomoci s ukládáním uhlíku. Podle vědců ale převáží dopady negativní: tání permafrostu, snížení albedo efektu, tedy odrazivosti slunečních paprsků, a ztráta habitatu.

Ačkoliv ubývání sněhové pokrývky nenabralo takovou rychlost jako šíření zeleně, odborníky stále znepokojuje. Zmizelo asi 10 procent zasněžené plochy – vyjma ledovců a oblastí pod 1700 metrů nad mořem.

„Předchozí analýzy satelitních dat žádný takový trend nenaznačovaly. Mohlo to být kvůli nedostatečnému rozlišení snímků z družic, nebo proto, že uvažovaná období byla příliš krátká,“ poukázal vědec Antoine Guisan z Univerzity v Lausanne, taktéž ve Švýcarsku.

Loni podnikl měření jednoho ze švýcarských ledovců Matthias Huss, který se zabývá studiem ledovců a ledovcové činnosti. Doložil tak neúprosné tání největšího z nich – Aletschkého ledovce.

Desetiprocentní úbytek sněhové pokrývky s sebou nese mnohá rizika. A některá se v dlouhodobém měřítku dotýkají i nás – z oblasti Alp pochází 40 procent pitné vody v Evropě. Ne nadarmo se jim říká vodojem starého kontinentu, podotkla environmentalistka Rumpfová.

Jednou z největších hrozeb zelenajících se hor je ale právě jejich snížená schopnost odrážet sluneční paprsky. To vede k dalšímu oteplování, a tedy i následnému mizení sněhové pokrývky. Tání permafrostu i ledovců navíc mohou způsobit sesuvy půdy i bahnotok.

Problémem klimatické krize je podle Sabine Rumpfové fakt, že byť si její existenci většina lidí uvědomuje, v každodenním životě se řada z nich s jejími důsledky příliš často nesetkává. Dopady lidské činnosti jsou tedy od běžného života odděleny.

„Slyšeli jsme o ní, vidíme ta čísla, ale tato fakta jako by nám byla vzdálená,“ uvedla vědkyně. „Doufám, že tyto velmi výrazné dopady, které jsou navíc nyní skutečně viditelné z vesmíru, by mohly lidem lépe než různá zjištění usnadnit pochopení toho, kolik oxidu uhličitého máme v atmosféře,“ dodala.