Vraždí v noci. Vypnou elektřinu, poté Revoluční gardy udeří

„Co se ještě musí stát, aby Íránské revoluční gardy skončily na teroristickém seznamu EU?“ ptal se po víkendových událostech v Íránu vlivný německý poslanec Norbert Röttgen. Bývalý šéf zahraničně-politického výboru Bundestagu tak reagoval na zásah íránských bezpečnostních složek ve městě Mahábád na severozápadě Íránu.

Právě zde v minulém týdnu sílily protirežimní demonstrace, které v polovině září vyvolala smrt 22leté Kurdky Mahsy Amíníové. Tu podle všeho ubili příslušníci mravnostní policie jen proto, že mladá žena vyšla ven bez povinného šátku zakrývajícího vlasy.

Do Mahábádu v sobotu přilétaly vojenské vrtulníky, které přivážely členy obávaných Íránských revolučních gard. Ozbrojenci podle mnoha zdrojů zahájili palbu do bezbranných protestujících, podle v Norsku sídlící lidskoprávní organizace Henwag ji nepřežili nejméně čtyři lidé.

„Z kurdských oblastí se objevují znepokojivé zprávy, zejména z Mahábádu… tlak a represe povedou k další nespokojenosti. Důstojníci by se měli zdržet střelby do lidí,“ citovala stanice Deutsche Welle sunitského klerika Molávího Abdolhamída. Znepokojení nad děním ve městě vyjádřil i šéf americké diplomacie Antony Blinken.

„Zvuk těžkých i lehkých automatických zbraní neutichal celé hodiny. Bezpečnostní složky odpojily elektřinu ve většině oblastí města,“ popisovala dění Nazanin Boniadiová, ambasadorka lidskoprávní organizace Amnesty International.

Podle jedné z dalších lidskoprávních organizací byl mezi čtyřmi zabitými učitel a jeho šestnáctiletá studentka. Jiné zprávy hovoří o „masakrech“, vzhledem k odpojenému internetu i telefonickému spojení je však cokoliv na místě prakticky nemožné ověřit.

Řada videí na sociálních sítích nicméně zachycuje barikády, které obyvatelé Mahábádu stavěli v centru města. Na videích je slyšet volání po smrti diktátora: „Videa z Mahábádu jsou příliš brutální na to, aby byla zveřejněna. Člověk v jejich hrůze slyší nepopsatelný křik dětí, které sledují bití svých rodičů, vidí lidi, jak jsou stříleni zblízka,“ píše na Twitteru novinářka Gilda Sahebiová.

V dalším příspěvku cituje svědectví jednoho z obyvatel města, který líčí, jak členové Revolučních gard chodí od domu k domu, zabíjejí lidi a okrádají je o cennosti, které doma mají.

Írán o víkendu ostřeloval Kurdy i v sousedním Iráku, konkrétně v okolí Irbílu. Íránský režim to vysvětluje aktivitou kurdských separatistů v oblasti, na čemž se shoduje s Tureckem.

To pro změnu o víkendu zaútočilo na Kurdy obývané syrské město Kobani, jehož obyvatelé prosluli bojem proti teroristům z takzvaného Islámského státu. Nejnovější útok turecké armády měl být odplatou za pumový atentát v Istanbulu, při němž předminulý víkend zahynulo šest lidí. Turecko aktuálně vyhrožuje i pozemním útokem (podrobněji zde).

„Represe v íránském Kurdistánu íránský režim spojuje s tím, co dělají Íránské revoluční gardy na západ od země, tedy v iráckém Kurdistánu. Tato dvě nesouvisející témata propagandisticky propojují, aby naznačili, že situace s protesty není domácího charakteru, ale že jde o intervenci ze zahraničí,“ vysvětluje Josef Kraus z Masarykovy univerzity, který se Íránem dlouhodobě zabývá.

Zatímco protestující se od počátku snažili etnický charakter demonstrací zcela potlačit, íránský režim ho naopak podněcuje.

Navzdory sílícím represím ze strany íránského režimu se už i z něj ozývají hlasy volající po reformách. Bývalý jaderný vyjednavač Alí Laridžání, který se neřadí ani k íránským konzervativcům, ani k reformistům, se vyslovil pro to, aby hidžáby následovaly satelitní talíře. Narážel tak na fakt, že parlament před 30 lety zakázal používání satelitních přijímačů a policie zákaz tehdy vynucovala. Po dvou desetiletích boje proti satelitům úřady své úsilí vzdaly, a aniž by se zákaz zrušil, satelitní talíře na střechách už nikdo neřeší.

S nepřímou kritikou režimu přišel i konzervativní ministr cestovního ruchu Ezzatolláh Zargamí. „Dnes naše mladé dívky a studenti chodí po ulici bez šátků. No a co? Zničil nedostatek hidžábu revoluci a systém? Reforma je nutná a měli bychom ji podstoupit nyní,“ citoval server Middle East Eye jeho prohlášení ke skupině studentů.

Podobně se ke změnám vyjádřil i šéf íránského parlamentu, rovněž konzervativec Muhammad Ghalibaf. Neopomněl ale zdůraznit, že současná vlna protestů je organizovaná americkou CIA, izraelským Mosadem a dalšími skupinami. Neozbrojené demonstranty, proti nimž zasahují Íránské revoluční gardy, přitom přirovnal k teroristům Islámského státu.

Přestože zaznívá volání po změnách i z tábora konzervativců, represe sílí a není jasné, zda nejde jen o kouřovou clonu ze strany režimu. Podle organizace HRANA, která monitoruje porušování lidských práv v Íránu, už od počátku protestů zemřelo 410 lidí, 54 obětí je pak mezi členy bezpečnostních složek. Mezi výše zmíněnými 410 obětmi je i 58 dětí, nejmenšímu bylo pouhých osm let.

„Řada konzervativců sleduje reformní rétorikou vlastní politické cíle, tedy být přijatelní i pro voliče, kteří nebudou schvalovat násilí na protestujících. A i mezi pravicovými konzervativci v Íránu je spousta těch, kteří neschvalují míru státní represe proti demonstrantům,“ podotýká bezpečnostní analytik Kraus.

Co se týče povinného nošení hidžábu, je nicméně přesvědčen, že v tomto bodě už íránská revoluce uspěla a že se situace, která byla dříve, nevrátí. „Teď už je nemyslitelné, že by všechny ženy měly být zahaleny,“ říká. Upozorňuje ale na potenciální problém režimu – pokud nezruší zákaz chození bez šátků a bude porušení zákona tolerovat, vznikne problém s jeho legitimitou.

Právě tolerované chození žen bez šátků vidí jako nejviditelnější znak společenských změn, které si současná revoluce vynutila. Kromě toho upozorňuje i na nejrozsáhlejší mobilizaci íránské společnosti od roku 2009 a silné zapojení střední třídy.

Kraus ale poukazuje i na nedostatky nynějšího revolučního hnutí: „Problémem je absence vůdce. Protesty jsou živelné, emocionální, chybí ale racionalita, organizovanost a tvář, která by dokázala artikulovat politické požadavky vůči režimu a vládě. Když tu nikdo takový není, vláda čeká na opadnutí vášní – to se dříve či později stane – a režim přežije. Ve chvíli, kdy takový vůdce chybí, nemá ani systém na co reagovat a neví, jaké požadavky by měl akceptovat,“ uzavírá Josef Kraus.