Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Napětí ve společnosti po prezidentských volbách ve Venezuele nepolevuje. Vítězství ve volbách si dále nárokuje autoritářský prezident Nicolás Maduro, který současně odmítá zveřejnit kompletní výsledky voleb.
Opozice nadále tvrdí, že většinu hlasů získala ona. Naposledy jí opět vyšly vyjádřit podporu do ulic nejen hlavního města Caracas tisíce Venezuelanů uplynulou sobotu. Přečtěte si více k tématu zde.
Co se přesně odehrává na místě a proč se proti Madurovi tentokrát postavily i společenské vrstvy, které za ním tradičně stály, popsal pro Seznam Zprávy sociolog pracující a žijící ve Venezuele.
Redakce zná jeho totožnost a ví, kde působí. S ohledem na současné dění v zemi – kdy dochází k zatýkání, mizení a mučení lidí nepohodlných režimu – se rozhodla jeho identitu z bezpečnostních důvodů nezveřejňovat.
Hovoříme spolu týden od prezidentských voleb a začátku prvních velkých protivládních protestů. Jaká je v současnosti atmosféra v zemi?
Protesty ztratily na intenzitě a to ze dvou důvodů. Prvním jsou brutální represe, se kterými Madurova vláda začala skrze státní bezpečnostní složky, vojenské zpravodajské služby, národní gardu a paramilitární skupiny napojené na vládnoucí Sjednocenou socialistickou stranu Venezuely (PSUV), které jsou známé jako „colectivos“. Masivně se zatýká, lidé mizí a dochází k mučení.
Druhým důvodem je, že opoziční lídři volají po velkých protestech jen ve speciálních případech. Jako tomu bylo například uplynulé úterý, 30. července, kdy proběhla manifestace před sídlem Rozvojového programu OSN (UNDP) nebo teď v sobotu.
Spontánní demonstrace ale pokračují v různých částech země. Atmosféra v Caracasu je ale zneklidňující. Přesto například supermarkety a lékárny už otevřely.
Jak jste zmiňoval, velký protest s účastí samotné lídryně opozičního hnutí Marii Coriny Machadové byl svolán na sobotu. Jak probíhal?
Navzdory krvavým represím ze strany vlády probíhal v Caracasu i několika dalších velkých městech.
V Caracasu se shromáždění konalo na jedné z nejdelších ulic – Avenida Principal de Las Mercedes – a zúčastnily se ho tisíce lidí, které pokojně protestovaly. Během něj nedošlo k žádnému incidentu.
Po konci manifestace, když se lidé vraceli domů pěšky, ale policie účastníky napadala a zatýkala. Maduro pak v sobotu oficiálně oznámil, že byly do vězení poslány dva tisíce lidí.
Každým dnem se situace stále více podobá vojenskému převratu. Začínají se objevovat zprávy, že prokurátoři, kteří odmítají obvinit zadržené, jsou rovněž zatýkáni a obviňováni z „velezrady“.
Totéž se zřejmě děje i u soudů. Pokud soudci, soudní vykonavatelé a administrativní pracovníci onemocní nebo se nedostaví do práce, jsou u nich doma hledáni hlídkami Národní gardy. Pokud se odmítnou dostavit, jsou zatčeni a rovněž obviněni z „velezrady“.
Není to poprvé, co Venezuelané protestují proti výsledku voleb. Došlo k nim například i v roce 2013 nebo 2017. Jsou tentokrát něčím jiné?
Ano, není tomu poprvé, ale tentokrát jsou v něčem jiné. Střední vrstva a především vysokoškoláci byli hlavními, kdo stáli za protesty v letech 2014 a 2017.
Tentokrát ale vyšli do ulic především obyvatelé chudinských čtvrtí. Vše nasvědčuje tomu, že právě jejich přízeň Maduro a PSUV ztratili. Ti jsou nespokojení kvůli hospodářské krizi, která prohloubila bídu celé venezuelské společnosti a vyvolala rozsáhlou nespokojenost. Vůči ní nejsou imunní ani právě ty nejnižší vrstvy.
Ještě pro kontext. Když se dostal k moci Hugo Chávez v roce 1999 a zrodil se současný politický systém, měl většinovou podporu především chudých lidí, kteří od 80. let 20. století tvořili většinu obyvatel Venezuely. Protesty proti Chávezovi tak byly vždy z větší části výrazem nespokojenosti střední třídy a pracujících lidí. Tak tomu bylo i v prvních letech vlády Madura.
Naděje Venezuelanů
Lidé si od možného konce vlády Nicoláse Madura slibují především zlepšení životních podmínek, které se v zemi sužované prohlubující se ekonomickou krizí v posledních letech nadále zhoršovaly. V souvislosti s výsledky pak mluví o podvodu.
Nejsou sami. Venezuelské opoziční hnutí je přesvědčeno, že zvítězil jeho kandidát Edmundo González Urritia, jemuž drtivou výhru předpovídaly i předvolební průzkumy. Skepticky se vyjádřili i představitelé zemí Latinské Ameriky, Spojených států a v úterý odmítla výsledky uznat i Organizace amerických států (OAS).
Můžete popsat konkrétněji, proč se proti Madurovi vymezují tentokrát i chudší vrstvy, když jak jste říkal, patřily tradičně mezi vládní podporovatele?
Bída dopadá na celou společnost. Naprostá většina Venezuelanů má pocit, že Madurova vláda nejenže není schopna reagovat na sociální požadavky, ale také nevytváří minimální podmínky nutné k tomu, aby si lidé mohli vlastním úsilím polepšit.
V dnešní Venezuele neslouží vzdělání ani práce k vzestupné sociální mobilitě. Nikdo nežije důstojně pouze s jedním zaměstnáním. Většina lidí je unavená z toho, že nemá naději do budoucna, a to i ti, kteří kdysi podporovali Cháveze a poté Madura.
A co další společenské vrstvy, proč ty nepodporují Madura?
Ta nespokojenost se současnou vládou je obrovská. Vyšší třídy, střední třídy a pracující vrstvy Venezuelanů, které jsou nejvíce integrované do západní modernity a globalizace, nikdy nestály za chavismem ani později za PSUV.
Madurova vláda pouze posloužila k úpadku podpory, kterou kdysi chavistický projekt měl, a tento proces se v posledních letech zrychlil, stejně jako se prohloubila hospodářská krize a stát nebyl schopen zajistit kvalitní veřejné služby, přičemž obzvláště závažná je například krize ve veřejných nemocnicích.
Stále ale existují i ti, kteří Madura podporují. Proč?
Jde o ty, kteří získávají určité výhody nebo s vládou obchodují. Ve Venezuele se jim říká „Enchufados“, což označuje připojení zástrčky zařízení nebo přístroje do elektrické zásuvky. Jde o lidi napojené na moc a vládu.
Nejlepším příkladem je vrchní velení armády. Armáda řídí všechny velké státní společnosti a je ve správních radách ropné společnosti Petróleos de Venezuela (PDVSA) a těch, které mají co do činění s těžbou zlata a strategických nerostů.
Podpůrci opozičního hnutí touží především po změně. Obyčejní lidé chtějí pro sebe a své děti lepší budoucnost.
Venezuela porušuje lidská práva
Venezuelské bezpečnostní složky mučí vládní oponenty. Represivní operace tajných služeb a policie podle zprávy mise OSN přímo řídí autoritářský prezident Nicolás Maduro.
Pojďme ještě k výsledku voleb. Překvapil vás výsledek a povolební dění?
Ne, výsledek mě nepřekvapil. Informace, co se demokratické opozici podařilo získat – díky kopiím zápisů o hlasování, které shromáždili svědci ve volebních místnostech – potvrzují to, co říkaly všechny seriózní výzkumy veřejného mínění již před samotnými volbami.
Vše nasvědčuje tomu, že pokud jsou výsledky v zápisech o hlasování pravdivé, poprvé po 25 letech nedochází ve Venezuele k žádné segmentaci hlasů ze socioekonomického hlediska.
(Opoziční) Kandidát Edmundo González Urrutia zkrátka zvítězil ve všech socioekonomických skupinách země, dokonce i v oblastech s největší sociální zranitelností a výskytem vícerozměrné chudoby, kde opozice od roku 1998 nikdy nezvítězila.
Nepřekvapuje mě ani reakce Madurovy vlády a vůdců PSUV. Myslím, že jsou zatíženi příliš mnoha obviněními ze zločinů proti lidskosti. Mají oprávněný pocit, že mimo Venezuelu by nikde nebyli v bezpečí, a tak se drží moci a jsou schopni všeho, aby si ji udrželi. Možná je to odraz vážného politického selhání. Domnívám se, že žádný politický aktér, ať už národní nebo mezinárodní, jim nenabídl potřebné a dostatečné záruky, aby byli ochotni předat moc.
Maduro zatím nevypadá, že by výsledek voleb uznal. Může podle vás stále dojít ke změně?
Doufám, že ke změně dojde, ale v tuto chvíli je nesmírně těžké na tuto otázku odpovědět. Vše je stále velmi nejisté.
Maduro má zřejmě pod kontrolou celý represivní aparát venezuelského státu a zdá se, že má podporu většiny vrchního vojenského velení. Vše ale také nasvědčuje tomu, že je více než 80 procent Venezuelanů proti němu. Jak dlouho se může vláda s takovou mírou lidového odmítání udržet? Bezpochyby tak dlouho, jak bude armáda chtít. Ale nespokojenost roste i v jejích řadách, zejména mezi středním managementem a vojáky.
Nezapomínejme, že více než polovinu politických vězňů ve Venezuele před 28. červencem tvoří vojenští důstojníci. Existuje navíc historický precedens: v roce 1957 se generál Marcos Pérez Jiménez, tehdejší prezident republiky, dopustil velkého volebního podvodu. V roce 1958 byl svržen.
Mohou lidé protestující v ulicích přispět ke změně?
Protesty občanů jsou jistě důležitým faktorem a lidé musí být stateční a ochotní hájit svá práva, ale myslím si, že stejně jako v minulých 25 letech samotný tlak lidu nestačí. Zejména pokud bude situace trvat dlouho. K tomu, aby došlo k definitivní změně, jsou potřeba i další faktory.
A co tlak ze zahraničí? Madurovo vítězství neuznaly další klíčové státy Latinské Ameriky. Podobně například USA. Může to mít vliv na to, co se bude dít dál?
Mezinárodní tlak na Venezuelu zjevně souvisí s geopolitickou dynamikou současného světa. Jak jsem již řekl, Madurovi a jeho vládnoucímu okruhu je třeba nabídnout dostatečné záruky, aby byli ochotni se vzdát moci.
To ale nestačí. Za posledních 25 let se Venezuela dostala do her jako nikdy předtím. Rozhodnutí vzdát se moci tak není do značné míry jen na Madurovi. Podílí se na něm také Rusko, Čína, Írán, Kuba, Bělorusko, disidentské kolumbijské guerillové skupiny, které operují na venezuelském území, a mezinárodní drogové kartely. Takže jednání o politické změně ve Venezuele musí zahrnovat i tyto faktory.
Co se podle vás stane, pokud Maduro u moci zůstane?
Autoritářská vláda posílí. Přiblížili bychom se diktatuře a tomu, jak je tradičně chápána. Vlna represí, kterých jsme svědky v posledních dnech, nás nutí předpokládat, že tomu tak bude. Jde o poslední možnost pro systém, který má proti sobě přes 80 procent obyvatel země.
Bezpochyby by také okamžitě došlo k nové vlně rozsáhlé migrace, protože mnozí se budou snažit před takovým scénářem uprchnout.
