Viděl jsem tu zázraky, říká po měsíci farář na hranicích

Když na ukrajinsko-slovenské hranice začali přicházet první uprchlíci, kněz František Engel je bez váhání začal vozit na tamější řecko-katolickou faru a zajišťovat nejnutnější pomoc. Nejdříve jim nabízel čaj, jídlo a nocleh. Později začal s dalšími dobrovolníky organizovat materiální i potravinové sbírky, které posílá na různá místa na Slovensku i Ukrajině.

Rychle se stal člověkem, který ve východoslovenské obci zajišťuje celou řadu humanitární pomoci. „Když s těmi lidmi mluvím nebo jim něco daruji, jsou velmi vděční. Nasávám energii z té radosti. Do smutku, který tu je, se snažíme přinést pozitivní energii, a to nás dobíjí,“ říká v rozhovoru farář, který u hranic pomáhá už měsíc.

Co vám osobně ten uplynulý měsíc dal?

Velmi mnoho. Zažil jsem těžké situace i pěkné chvíle. Tento měsíc byl nabitý emocemi, prací, která nepřestávala a ani nepřestává. Ale lidé se začali otevírat. Nezištné pomoci i jiným lidem. Svým způsobem beru jako zázrak, že lidé, i ti nevěřící, otevírali svá srdce, své domovy, své peněženky. Přicházejí, pomáhají na hranicích, obětují sami sebe, aby mohli pomoct těm, kteří utíkají před tím konfliktem. Válka je zlo. Ale na druhé straně můžeme vidět, že v opozici té války přichází obrovské dobro.

Jak těžké je pro vás se s touto situací vyrovnávat?

Jsem ženatým knězem, mám dvě malé děti. V podvědomí mě proto napadá: „Kdyby to byla moje manželka a děti, postaral by se o ně někdo na druhé straně?“ Proto se snažíme lidem nejen pomoct, ale i zajistit bezpečí, aby se nedostali do zlých rukou nebo nějakých konfliktů. Přicházejí bohužel i zlí lidé, kteří si sem jedou dělat nějaký byznys nebo někomu uškodit.

Po třech dnech jsem byl tak fyzicky vyčerpaný, že když jsme měli modlitby a chvály, musel jsem to vyplakat. Dokonce do živého přenosu. Ale to byl dar slz, člověk věci vyventiloval. Když s těmi lidmi mluvím nebo jim něco daruji, jsou velmi vděční. Nasávám energii z té radosti. Do smutku, který tu je, se snažíme přinést pozitivní energii, a to nás dobíjí.

Byl jste hlavní postava veškeré zdejší pomoci. Můžete popsat, jak to vypadalo na začátku?

Začátek byl opravdu velmi těžký, ale podařilo se to. Nastartovali jsme velkou mašinérii, která teď pomáhá. Konflikt vypukl ve čtvrtek. Večer jsem se šel projít na hranici, byl ještě klid. Druhý den ráno po liturgii jsem si všimnul, že tam už postávaly maminky s dětmi. Byla zima. Říkal jsem jim: „Pojďte, nebojte se, sedněte do auta, odvezu vás do tepla.“

Tím, že jsem byl oblečený jako kněz, vůči mně měly důvěru. Začal jsem je svážet na faru. Poskytovali jsme jim kávu, čaj, mohly se najíst. Dělali jsme nákupy, protože jsme doma neměli tolik potravin. Když fara byla plná, poprosil jsem pana starostu, aby otevřel kulturní dům.

Mezitím se stala věc, které říkám příběh rybářského stolku. Na hranice jsem odnesl jeden rybářský stolek, kam jsem dal deky, vodu, něco na jídlo. Večer z toho byly už dva velké stany plné jídla. Přicházeli lidé, kteří rušili svoje plány a chtěli mi pomáhat. Nápor byl obrovský.

Postupně přicházely i další organizace.

Ano, Maltézští rytíři, Červený kříž a další. Postupně se úlohy přerozdělovaly, nemohlo to stát jen na nás. Když přišel večer, mnohé matky tu ještě byly. Některé čekaly na odvoz, jiné neměly kam jít. Samozřejmě jsme je nechali u nás přespat. Pamatuji si, že jedna maminka mi říkala, že neví, co teď bude dělat. Druhý den jsme jí pomohli s odvozem do Bratislavy, dali nějaké finance na letenky, aby mohla jet do zahraničí, kam chtěla.

A tak to pokračovalo. Člověk moc nenaspal, vždycky jen pár hodin. To se potom podepsalo i na mém zdravotním stavu, dostal jsem horečky a tělo už řeklo stop. Moji představení mi říkali: „Trochu si oddychni, tady nebudeme jen týden.“

Jak organizujete humanitární pomoc, která míří přímo na Ukrajinu?

Lidé přicházeli z Česka, Rakouska, Německa, z celé Evropy. Soused zajistil kamiony a my jsme je nakládali. Někdy se nám podařilo naložit tři, to tady bylo sto lidí. Když pomoc vyšleme, zdokumentujeme ji, nafotíme a vozíme do Užhorodu, kde se potom také přerozděluje.

Ze začátku to nebylo vůbec koordinované, což mi dělalo velké problémy. V noci přicházeli lidé, kteří jen materiál přivezli a vyložili. Museli jsme to všechno přebrat, roztřídit a pobalit. Ale teď se domlouváme dopředu, je to hezky zabalené a popsané česky, slovensky nebo i ukrajinsky.

Kolik kamionů za hranice posíláte?

Za první čtyři dny jelo deset kamionů. Teď jich je méně, protože lidé postupně vynosili humanitární pomoc. Je to pochopitelné, dobrovolníci se vyčerpávají. Ale říkali jsme jim, ať si klidně dělají sklady doma, že budeme postupně čerpat z nich.

Jak se situace za ten první měsíc změnila?

Pomoc je organizovanější. Volali jsme na pomoc i policii, protože na hranicích byli lidé, kteří chtěli třeba nehorázné peníze za odvoz. Lidé, kteří měli velmi zvláštní otázky. Vybírali si do autobusů lidi, které chtěli. Policie hned těmto věcem začala bránit. Maltézští rytíři si začali zapisovat poznávací značky aut a občanské průkazy lidí, kteří chtějí někoho z hranic odvézt.

Teď už to je na celkem profesionální úrovni – lidé, kteří přicházejí, jsou rozdělení do tří skupin. Ti, kteří přes Slovensko jen prochází, jsou převážení do Košic, nebo do jiných center. Ti, kteří tady chtějí zůstat, jedou do Michalovského centra, kde je registrace a kde získají status uprchlíka. Třetí skupinou jsou ti, na které čekají příbuzní.

Později přišly velkokapacitní vyhřívané stany, lůžka, přišli tam vojáci. Matky totiž cestovaly mnoho dní, čekaly hodiny na ukrajinské straně. Když držely jedno dítě v rukách, druhé po boku, k tomu měly nějakou tašku, přicházely hodně vysílené.

Měly tady být státní úřady a armáda dřív?

Armáda tu byla hned od začátku. Na hranicích bylo 16 celníků, každou noc odbavili 700 lidí. Co se týče venkovního prostoru tak ano, trošku to trvalo, než se pomoc spustila. Ale bylo to pár dní. Uprchlíci byli zatím ubytovávaní u nás a v různých prostorech, které měli k dispozici naši starostové. Lidé nám přinášeli matrace, ubytovávali jsme je po rodinách. Není to tak jednoduché, jak si lidé často představují. My jsme mohli hned přiběhnout, zareagovali jsme a potom už to šlo samo.

Co za pomoc je teď nejvíce potřeba?

V prvních kamionech bylo všechno. Potraviny, oblečení, hygiena. Potom vybavení pro maminky s dětmi. Stres totiž často způsobuje i to, že matky ztrácejí mléko, neprobíhá u nich laktace. Mnohé maminky poslali ke mně. Dávám si záležet na tom, aby pomoc skončila tam, kde je potřeba. Ne kvůli strachu, ale kvůli svému morálnímu kreditu. Aby to byla opravdu účelná pomoc.

Nejvíc je potřeba jídlo. Trvanlivé potraviny, mouka, sůl, cukr, olej, potraviny pro děti. Hlavně v plastových obalech, protože sklo je zbytečně těžké. Dál třeba v Užhorodě se budou budovat další místa pro uprchlíky v tělocvičnách. Chybí matrace, postele, polštáře a spacáky. Vždycky se to mění, ale za hranice vezmou skoro všechno. Nedávno přišla dodávka se čtyřmi a půl tunami brambor. I to jsou komodity, které tam jsou velmi vzácné.

Dokážete dosledovat, že se skutečně pomoc dostala k těm, co ji potřebují?

Ano. Pomáhají lidé, kteří si na tom dají záležet, nic by si nevzali. Oni už potom podle vlastního uvážení posílají potraviny tam, kde chybějí. I v Užhorodě je spousta uprchlíků, tito lidé si nemohou dovolit je živit. Snažíme se pomáhat i těm, kteří tady zůstávají. Protože i pro rodinu, která je ubytuje, to je náročné. Najednou nevaříte pro dva lidi, ale pro sedm. Když například dojede kamion s věcmi, které nejsou trvanlivé, rozdají se lidem, co bydlí tady, případně těm, kteří vaří v centrech.

Dobrovolníci pracují už měsíc, aniž by za to cokoliv dostávali. Je potřeba, aby to vláda více financovala?

Ano, mnozí dobrovolníci si berou dovolené. A samozřejmě jim to doma bude chybět. Je přirozené, že když někdo ohodnotí vaši práci i něčím jiným než dobrým slovem, motivuje vás. Na začátku to samozřejmě šlo samo, ale postupně zjišťujeme, že to bude trvat delší dobu. Věřím tomu, že na toto se peníze najdou.

Když člověk měsíc takhle intenzivně pracuje, vyčerpá se. Velkou roli v tom hraje samozřejmě i psychika. Když vidíte ty matky, děti, ten pláč, to zoufalství, vyčerpává vás to. Chlapi jedenáct hodin nakládali kamiony, samozřejmě byli unavení. Ale když byli čtyři hodiny na hranici, vyčerpalo je to mnohem víc.

Jak vnímáte pomoc dalších dobrovolníků?

Stává se nám tu úžasná věc. Je přirozené, že tento svět se často dívá na církev jako na cosi nepotřebného a zlého, mnohdy i oprávněně. Často přicházeli ateisté, kteří sem přicházeli a ptali se, jestli mohou pomáhat na faře. Říkali jsme jim, že samozřejmě. Po pár hodinách práce zjišťují, že to není jen o tom, že cosi říkáme, ale že i něco děláme. Byli tady třeba chlapi z Česka, kteří nám říkali: „Černokněžníci, děláte to fakt dobře.“

Byli z toho povzbuzení, i já jsem byl. Jsou to totiž lidé, kteří neváhají jet stovky kilometrů na jednoduchou faru k jednoduchému knězi, aby mu byli nápomocní nejen tou humanitární pomocí, ale i tím, že tu jsou se mnou. Přichází opravdu mnoho lidí. Byl jsem v neznámé dědince, najednou ji znají po celé Evropě. A vznikají tu krásná přátelství z celého světa. To je něco, co mě povzbuzuje.

Nejen v médiích vidíme šílené obrazy z války, vy je zažíváte dennodenně. Jak si to dokážete vysvětlit jakožto kněz? Je to pro nás nějaká zkouška?

Svět funguje zle. Stačí se podívat do dějin. Když člověk umí pracovat s věcmi, jako je lidský egoismus, sobectví, hněv, pomsta, dokáže tím sršet a udělat velký problém. To tu bylo už od stvoření světa. Někde v člověku tyto věci prostě jsou. A když se s tím sám nepobije, zničí ho to a bude to šířit dál. Proto jsme tu my, křesťani, anebo i nevěřící dobří lidé, kteří se snaží zlu oponovat a přinášet dobro. Představte si tmavý pokoj – když zapálíte v rohu jen jednu malou svíčku, hned se rozsvítí a někdo, kdo hledá cestu, ji najde. Tak se i my snažíme o boj dobra se zlem.

Jak to můžeme dělat?

Důležité je nevzdat se. Jít do toho. Pokud spadnu, dobře, ale musím vstát a jít dál. Protože když si dobří lidé řeknou, že to nestojí za to, zlo bude sílit. Zlo se oslabí dobrem, láskou vůči lidem. Proto by se skutečně zlo mělo oplácet dobrem. Toho druhého člověka, který je agresivní, to zlomí. Kdybyste se pobili, konflikt bude eskalovat. Ale láska ho svým způsobem zlomí. Zlo tu bylo vždy, ale dobro vždy zvítězí.

Jak hodnotíte ty první čtyři týdny?

I když možná někdo nebude souhlasit, myslím si, že jsme je zvládli. Jsem hrdý na všechny dobrovolníky. Někdo se možná zeptá, co jsem udělal. Já sám nic, ale hodně s lidmi, co tu byli a pomáhali. To velké dílo, které tu vzniklo, začalo maličkostmi.

Někdo řekne, kolik tu je dobré práce a že to je hrdinství. Někdo jiný mi napsal, že to je moje povinnost. Není to ani hrdinství, ani povinnost, je to moje radost. Hrdinství je vidět na těch matkách, na ženách, které opustily manžely, které už nemusí nikdy v životě vidět. Jdou samy do světa, kde nemají pomalu nic. A ta matka jde a drží se. To je obrovské hrdinství.

Lidé utíkající z války zažívají hrozné věci, se kterými se těžko vyrovnává. Neztrácí někdy víru?

Ne, víra jim dává energii jít dál a žít. Mnozí sem přijdou a děkují Bohu, že zvládli tu cestu a přišli sem. I když přichází smrt, zloba i zkáza. Když jste tady blízko letiště a slyšíte sirény, rány cvičných zbraní, taky se jako kněz zamýšlíte, jestli to může přijít teď. Ptám se, jestli jsem připravený na to se potkat s Bohem. Ano, jsem. Udělal jsem pár chyb, samozřejmě. Ale vždycky se z toho snažím poučit a mít čisté srdce před Bohem i před lidmi. A to mi dává sílu.

Viděl jsem tu zázraky. Zázraky s jídlem – nebylo a přišlo. Zázraky, že vydržíte ten tlak dvacet čtyři hodin v kuse, vyspíte se na chvilku a potom to opakujete znova a znova a znova. To jsou podle mě nadlidské výkony.