Svět už nikdy nebude mladší. Křivka populační exploze neúprosně padá

Nikdy předtím nebylo na naší planetě tolik dětí – a jestli se situace zásadně nezmění, tak už v dohledné době ani nebude. Zhruba dvě z celkových osmi miliard obyvatel Země jsou totiž mladší 15 let.

Toto „dětské maximum“ je vlastně vyvrcholením dlouhé vlny populačního růstu, kterým lidstvo v posledních staletích prošlo, a konec jedné zcela ojedinělé fáze v dějinách našeho druhu. Lidský svět prochází populační explozí přibližně od roku 1650, což znamená, že zhruba deset generací za sebou zažívalo jen a jen rychlý růst počtu lidí na Zemi.

Kolem roku nula žilo na Zemi snad kolem 200 milionů lidí. O 1500 let později to mohlo být zhruba půl miliardy, někdy kolem roku 1800 měl lidský druh poprvé miliardu příslušníků. Snad kolem roku 1925 nás byly už miliardy dvě.

O necelých sto let později, v roce 2010, už to bylo sedm miliard. A dalšího milníku, 8 miliard, bylo dosaženo někdy v polovině listopadu 2022.

Rychlý nárůst populace způsobila na pohled malá změna v jednom parametru: za posledních zhruba 400 let připadá na jeden pár necelých 2,5 dětí, které se dožily dospělosti, místo zhruba 2,04 dětí na jeden pár v předchozích několika tisíciletích.

Populační exploze nebyla důsledkem toho, že by lidé měli více dětí, ale v důsledku snížení počtu umírajících dětí. V 17. století připadalo na jednu ženu v mnoha částech světa více než 6 dětí, přesto světová populace rostla jen zhruba o 0,04 % ročně. Většina dětí zemřela dříve, než se jim samotným podařilo počít vlastní děti.

V novověku se ovšem dynamika změnila a růst se stal zjevně exponenciálním. Pro nedávné generace a vlastně i tu naši je stále ještě očekávaným „normálem“, že každým rokem se rodilo více a více dětí. Ale už to tak zřejmě nebude.

Z perspektivy dějin našeho druhu šlo ovšem o situaci nezvyklou a těžko udržitelnou: kdyby totiž růst pokračoval stejným tempem, v řádu několika tisíc let by povrch Země fyzicky nestačil pojmout všechny lidi. Protože Homo sapiens existuje zřejmě něco déle než čtvrt milionu let, zjevně většinu své existence se naše počty příliš neměnily – a nyní se s v některých ohledech ke starým pořádkům vracíme.

Zpomalení už začíná být cítit. Podle nejnovějších odhadů demografů pracujících pro OSN bude na Zemi 9 miliard lidí přibližně v roce 2037, tedy 15 let po dosažení počtu osmi miliard.

Míra porodnosti v posledních desetiletích na celém světě rychle klesá. V roce 1950 rodila průměrná žena přibližně pětkrát. Od té doby se porodnost snížila o více než polovinu. V roce 2021 činila tato celosvětová hodnota 2,3 porodu na ženu.

Většina obyvatel světa nyní žije v zemích, kde je míra porodnosti na nebo pod úrovní udržení populace. OSN uvádí, že dvě třetiny lidí žijí v zemích s mírou porodnosti nižší než 2,1 porodu na ženu. V některých zemích s vysokými příjmy, jako je Japonsko, Španělsko nebo Itálie, je to jen 1,3 porodu na ženu. V Jižní Koreji, která zažívá největší demografický propad z vyspělých zemí, v současnosti vychází počet narozených dětí na jednu ženu během jejího života zhruba na 0,8.

I když nikdy v dohledné době zřejmě nebude na světě více dětí, neznamená to, že by počet všech lidí dosáhl maxima. Dětí je rekordní počet proto, že existuje tolik žen, které je mohou mít a měly - sice méně než jejich matky, ale vzhledem k počtu to stále doslova „stačilo na rekord“.

Současné děti podle všeho budou mít ještě méně potomků, ale pořád to vzhledem k jejich počtu bude hodně. A jak budou nevyhnutelně stoupat pomyslnou „věkovou pyramidou“, změní ji postupně na jakýsi „věkový věžák“, ve kterém jsou všechna patra stejně široká.

V tuto chvíli je tedy rekord prakticky jistý, protože jeho hlavní strůjci – silná generace posledních let – už jsou na světě a teď musí své životy „dožít“.

Odhady demografů se trochu liší v tom, jak vysoký tenhle náš populační vrchol bude. Shodnou se však na tom, že by měl přijít někdy ve druhé polovině 21. století.

Loňské modely demografů z OSN, zatím jejich nejnovější, dospěly k tomu, že maxima by mohlo být dosaženo někdy v 80. letech 21. století. Na Zemi by v té době mohlo být zhruba 10,5 miliardy lidí.

Korektnější je ovšem mluvit o rozmezí, které se uvádí zhruba mezi 9 a 12,5 miliardy lidí. Demografové si situací za nějakých 50 a více let nejsou příliš jistí. A tahle nejistota s přibývajícími dekádami rychle roste. Protože například většina lidí, kteří budou žít v roce 2050, už dnes na Zemi je, a nejistota je tedy relativně malá. Ale v roce 2080 či 2100 už budou na planetě z větší části příslušníci dalších generací.

OSN vytváří sice nejznámější prognózy, ale ne jediné. Například modely Institutu pro měření a hodnocení zdraví (IHME) na Washingtonské univerzitě předpokládají, že světová populace dosáhne maxima v roce 2064 při počtu necelých 10 miliard a pak bude klesat. Podle autorů by v roce 2100 mělo na Zemi žít 8,8 miliardy lidí, tedy zhruba o 1,6 miliardy méně, než předpokládá nejpravděpodobnější scénář podle demografů OSN.

Zásadní roli v tom, kolik lidí Země bude muset snést, bude hrát vývoj v Africe. Očekává se, že více než polovina dalšího přírůstku ke světové populaci do roku 2050 připadne právě na Afriku. Na žádném jiném kontinentu tak rychle lidé přibývat nebudou.

Ale africký kontinent se mění rychleji, než řada demografů čekala. Zmíněné poslední populační prognózy OSN obsahují podstatně nižší odhady porodnosti pro subsaharskou Afriku než odhady stejného týmu staré deset let.

Pro Nigérii, se zhruba 213 miliony obyvatel nelidnatější zemi kontinentu, OSN snížila odhad na rok 2060 o více než 100 milionů lidí na přibližně 430. V roce 2100 očekává, že v zemi bude žít asi 550 milionů lidí, což je o více než 350 milionů méně, než předpokládala před deseti lety.

Ani nové prognózy OSN podle některých údajů ovšem nedrží krok s rychlým poklesem porodnosti v afrických zemí, říkají alespoň některé nové údaje. V Nigérii výzkum podporovaný OSN v roce 2021 zjistil, že míra porodnosti klesla z 5,8 dítěte na ženu v roce 2016 na 4,6. S podobným údajem (4,8 dítěte na ženu) přišel i výzkum podporovaný americkou agenturou rozvojové pomoci USAID. Značný pokles byl zachycen i v dalších zemích, včetně zemí chudého Sahelu.

Pokud se trend potvrdí, znamenalo by to, že porodnost v Africe klesá podobným tempem jako v některých částech Asie, které prošly tzv. „demografickým přechodem“ extrémně rychle. Změny, které se ve Francii odehrály za více než 100 let a ve Spojených státech za více než 60 let, se v mnoha zemích východní a jihovýchodní Asie odehrály jen za zhruba dvě dekády. A podle některých novějších dat se zdá možné, že africké země je budou až nečekaně věrně kopírovat.

Jsme na cestě k nové rovnováze. Velký globální demografický přechod, do kterého svět vstoupil před více než dvěma stoletími, se pak chýlí ke konci. V minulosti ovšem počty lidí udržovala vysoká úmrtnost. V nové době by měla hlavní roli hrát nízká porodnost.

Bude to zásadní změna v mnoha ohledech. Podle populačních prognóz OSN se počet lidí v produktivním věku v Jižní Koreji a Itálii, dvou zemích, které budou patřit k nejstarším na světě, do roku 2050 sníží o 13 a 10 milionů. V Číně podle prognóz ubude obyvatel v produktivním věku o neuvěřitelných 200 milionů.

Odborníci proto předpovídají, že se budou muset změnit věci, které mnohé bohatší země považují za samozřejmé: systémů důchodů, věk odchodu do důchodu a také imigrační politika.

Podobná řešení jsou ovšem politicky velmi nákladná, jak dobře sami víme z debat kolem důchodové reformy, a tak se odkládají stále do budoucnosti. Která už je ovšem prakticky za dveřmi.

Zatímco velká část světa stárne, jeho menší část teprve vstoupí do nejlepšího věku. Některé země v jižní a jihovýchodní Asii, Africe a na Blízkém východě budou v dobrém postavení, aby mohly začít sklízet „demografickou dividendu“, tedy využívat situace, kdy je vysoký podíl lidí v produktivním věku, kteří nevyžadují podporu jako děti či senioři.

Které to jsou? K nárůstu světové populace do roku 2050 z poloviny přispěje jen osm zemí. Nejvíce Indie, tedy už nejlidnatější země světa s mladým obyvatelstvem: průměrný věk Indů je 28 let, například u Čechů je to více než 44 let.

Z asijských zemí jsou v této skupině ještě Pákistán a Filipíny. Zbylých pět zemí se nachází v Africe: Nigérie, Tanzanie, Etiopie, Demokratická republika Kongo a Egypt. Tyto, a ještě několik dalších zemí, především právě v Africe, budou mít populační podmínky přející ekonomickému růstu.

Demografie ovšem není vše. Pokud je daná země v krizi, tak mládí bez pracovních příležitostí povede spíše k nestabilitě. Pokud vysoký počet mladých dospělých nemá přístup k práci nebo vzdělání, vzniká výbušná směs, ve které řada lidí „nemá co ztratit“. Mohou se například přidávat ve větších počtech ke zločineckým nebo ozbrojeným skupinám nebo „antisystémovým“ revolucím všeho typu.

Východoasijské země, které se v posledních několika desetiletích dostaly do demografické krize, měly obzvláště dobré instituce a politiky, které jim umožnily tento potenciál využít. Jiné části světa, například některé země Latinské Ameriky, na tom z hlediska věku populace byly podobně, ale ekonomický růst v nich byl podstatně slabší. Poslední z ekonomického hlediska „ztracená dekáda“ ve velké části Afriky v tomto ohledu vybízí k opatrnosti.