Velvyslanec Adam Vojtěch: Ještě jsem nepotkal Fina, který by nechtěl být v NATO

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Český velvyslanec Adam Vojtěch byl ve Finsku pouhých deset dní, když začala ruská invaze na Ukrajinu.

Země, která s Ruskem sdílí nejdelší evropskou hranici a tvořila jakýsi most mezi Východem a Západem, od té doby prošla zásadní proměnou. Loni v dubnu dokonce – do té doby neutrální – Finsko vstoupilo do Severoatlantické aliance.

„Z mého pohledu je 24. únor koncem finlandizace. Musíme si uvědomit, že ještě 24. února ruský Rosatom stavěl ve Finsku jadernou elektrárnu a bylo tam i další propojení byznysu a firem,“ řekl Seznam Zprávám Vojtěch, někdejší ministr zdravotnictví za ANO.

„Do jisté míry je to logické – Rusko je sousední země a snažíte se hlavně neprovokovat. Ale to se naprosto změnilo,“ podotkl.

V rozhovoru přišla řeč i na vysoké zastoupení žen ve finské politice či na to, jak Finové vnímají povinnou vojenskou službu.

Když jste odjížděl do Finska, napadlo vás, že míříte tak blízko válce? Bral jste to i jako bezpečnostní misi?

To jsem určitě netušil. Když jsem se začátkem roku 2022 připravoval na misi, díval jsem se, co se ve Finsku děje. A byť už tehdy byly nějaké debaty, co může Rusko udělat, většina lidí si úplně nepřipouštěla, že by k něčemu takovému mohlo dojít.

Ještě začátkem roku 2022 se podpora finské veřejnosti vůči vstupu do NATO pohybovala okolo 30 procent. Podobný postoj měli i politici, včetně tehdejší premiérky Sanny Marinové, která je dneska prezentována jako ta, která Finsko do NATO přivedla.

Přitom ona sama vyloučila, že by za její vlády mohlo ke vstupu do NATO dojít. A nebyla sama, ten názor byl na finské politické scéně většinový. Situace se opravdu změnila a na Finsko měla podle mě jeden z největších vlivů v celé Evropě – i proto, že s Ruskem sdílí hranici dlouhou 1344 kilometrů a má s ním vlastní historickou zkušenost.

To, že se něco podobného opakuje v případě Ukrajiny, samozřejmě ve finské společnosti silně zarezonovalo a vedlo to k tomu, že prakticky přes noc se podpora členství v NATO z 30 procent zvedla na 80 procent. Všichni politici najednou změnili svůj názor, politické strany začaly měnit své doktríny, které platily desítky let, začaly se svolávat sněmy, aby řekly, že chtějí do NATO.

Z mého pohledu to pro finskou společnost byla největší změna od konce druhé světové války.

Když došlo k invazi, to už jste byl v Helsinkách?

Byl, k invazi došlo deset dní poté. Ve Finsku to byla zásadní zpráva, právě i kvůli tomu kontextu, o kterém hovořím.

Jak jste to prožíval?

Pamatuji si, že všechny velvyslance EU svolali na setkání s ukrajinskou velvyslankyní, která je skvělá a dodnes dělá ve prospěch Ukrajiny velkou práci. Tehdy skoro plakala a to setkání bylo nesmírně emotivní, protože tehdy ještě byla ta obava, že válka po agresi skončí velmi rychle a ve prospěch Ruska, což se naštěstí nestalo.

Byl jste tam deset dní, šlo o vaši první misi. Neměl jste z celé té situace trochu respekt?

Určitě to bylo něco, co jsem nečekal. Na druhou stranu – a přes všechny ty tragické okolnosti – bylo zajímavé vidět přerod země, která byla známá tzv. finlandizací. Oni to sice nemají rádi, ale je to princip, který tam desítky let platil.

Z mého pohledu je ale 24. únor 2022 koncem finlandizace. Musíme si uvědomit, že ještě 24. února ruský Rosatom stavěl ve Finsku jadernou elektrárnu a bylo tam i další propojení byznysu a firem. Do jisté míry je to logické – Rusko je sousední země a snažíte se hlavně neprovokovat. Ale to se naprosto změnilo. Dodnes je to obrovsky zajímavé.

Finsko brzy oslaví první rok v Severoatlantické alianci. Změnila se v zemi nějak podpora členství?

Narostla. Poslední průzkum, který si ministerstvo obrany dělalo o názoru veřejnosti na vstup do NATO, ukázal, že 90 procent lidí členství podporuje. Podpora je tedy skutečně masivní. Ještě jsem nezažil nikoho, kdo by řekl, že s členstvím nesouhlasí. Také v parlamentu je vidět, že v otázkách ohledně NATO panuje napříč politickým spektrem shoda.

Jak je nyní vnímána hrozba ze strany Ruska, i vzhledem k tomu, co se děje na rusko-finské hranici?

Finsko se desítky let snažilo být jakýmsi mostem mezi Východem a Západem – konaly se zde i například summity amerického a ruského prezidenta. Na druhou stranu se ale desítky let připravuje na potenciální hrozbu. Finové v sobě mají určitou houževnatost a odolnost, takže mezi nimi nevnímám nějaký strach.

Probíhá ale i obrovská příprava na čelení hybridním útokům, ke kterým nakonec opravdu došlo ve formě migrace. Na začátku byli lidé možná překvapeni, že Rusko nebylo až tak aktivní, spíše rétoricky, ale dnes už vidíme, že činí reálné kroky. Finsko velmi promptně reagovalo tím, že uzavřelo až do poloviny dubna hranice a připravuje zákon, aby tomuto čelilo.

Dochází samozřejmě i ke kybernetickým útokům, které cílí na různé instituce, k útokům na infrastrukturu. K těm může docházet i v budoucnu. Myslím si ale, že je na to Finsko připraveno a není tam nějaký tlak.

Co je důležité a řekl bych, že inspirativní, tak ve Finsku společnost v zásadě nepodléhá žádným dezinformačním kampaním, což, jak bohužel víme, je v Česku i v jiných zemích problém. I když tomu Finsko čelí, není tam pro to v podstatě žádné podhoubí, což jde vidět právě třeba i na té vysoké podpoře členství v NATO. Nefungují tam žádné dezinformační weby, dezinformace se tam nešíří.

Čím to je? Mají politické nástroje, které jsou – co se týče třeba provozu těch webů – tvrdší než v Česku?

Řekl bych, že je to otázka vzdělávání už od školy. Je to i tím, že mají s Ruskem nejdelší hranici ze zemí EU a NATO. Geopolitická situace je pro ně daná, tak museli pracovat na tom, aby společnost byla odolná. A vzdělávání je jeden nástroj, takže si myslím, že také pomáhá.

Finsko je také zemí, která má povinnou vojenskou službu. Zůstává to, nebo se to vstupem do NATO změní? U nás se trochu argumentovalo tím, že máme NATO, tak k čemu povinná vojenská služba.

Ve Finsku se naopak diskutuje o tom, zda by se to nemělo rozšířit třeba i na ženy, což dneska už částečně platí. Finsko to zkouší na dobrovolné bázi a diskutuje se o tom, jestli by to nemělo být povinné.

Zavedení povinné služby je jedním z aspektů té desítky let trvající přípravy na potenciální konflikt a žádná diskuze o tom, že by se měla rušit, není. Ten průzkum týkající se NATO, o kterém jsem mluvil, se Finů také ptal, kolik z nich je připraveno hájit se zbraní svou zemi a jít bojovat. Výsledek byl někde kolem 75 procent, tedy naprostá většina. Tam to zrušení není vůbec žádné téma.

Finsko si naopak udržuje to, čemu říkají comprehensive security, což vlastně znamená vtáhnout do tématu bezpečnosti a obrany země celou společnost.

V Česku to samozřejmě bohužel má negativní konotaci z minulého režimu, ale ve Finsku to tak není a naopak to Finové vnímají jako čest. Finsko dnes udává, že má kolem 280 tisíc lidí, které je schopné při bojové situaci povolat. Se všemi zálohami jde asi o 900 tisíc lidí. A to se bavíme o zemi s 5,5 milionu obyvatel.

Je to podle vás a podle Ministerstva zahraničních věcí nějaká inspirace pro Česko? Když byla představována bezpečnostní strategie, hovořilo se o tom, že je důležité vtáhnout lidi do budování bezpečnosti.

Za mě to určitě inspirací je. Teď k nám mimo jiné přijede pan generál Karel Řehka (náčelník Generálního štábu AČR, pozn. red.), protože oslavíme 25 let v NATO, takže pořádáme debatu náčelníka finského generálního štábu a pana generála Řehky a dalších bezpečnostních expertů.

Ale já vždycky říkám, že není úplně snadné něco vzít a přenést. Je to o nějakém mindsetu, o nějakém nastavení společnosti. Ale že bychom se měli bavit o tom, že součástí bezpečnosti a obrany jsme my všichni – i firmy, neziskový sektor, instituce a tak dále –, to si myslím, že by bylo namístě.

Neslábne ve Finsku podpora pomoci Ukrajině?

Podpora je výrazná. I podle průzkumu, který jsem již zmiňoval. K tomu je silná podpora protiruských sankcí – ty podporuje asi 80 procent lidí. Finsko je v tomto směru jedním z lídrů i ve vojenské pomoci. Teď vláda rozhodla, že se zdvojnásobí domácí výroba munice, což má sloužit k zabezpečení Finska, ale i pomoci Ukrajině. Že bych pozoroval únavu, to ze strany politiků ani veřejnosti nevnímám.

Ani v právě proběhnuté prezidentské kampani, jako jsme to zažili v Česku?

Prezidentská kampaň byla v tomto směru velmi konsenzuální. A hlavně o zahraničně-bezpečnostní politice, protože v této oblasti má finský prezident silnější kompetence než třeba v Česku. Kandidáti napříč politickým spektrem se v této věci shodli. U zahraniční a bezpečnostní politiky je konsenzus prakticky stoprocentní.

Zapojuje se Finsko do českého projektu shánění dělostřelecké munice ze zemí mimo EU?

Česká iniciativa se sháněním munice nám určitě i ve Finsku pomáhá, je to vnímáno velmi pozitivně. Teď jsem byl na inauguraci nového prezidenta Alexandera Stubba.

My velvyslanci jsme se loučili s prezidentem Saulim Niinistöem a on tuto věc zmiňoval. Řekl, že nám v hledání této munice přeje hodně štěstí. Někteří finští politici, včetně ministra obrany, se vyjádřili ve prospěch této iniciativy, ale zatím, pokud vím, se Finsko oficiálně nezapojilo.

Co lze od nového prezidenta Stubba čekat?

Mluví se o tom, jak bude odlišný od Niinistöa, který byl prezidentem 12 let a Finové ho hodnotili jako nejlepšího v historii – měl podporu přes 90 procent. Jak říkají Angličané, jsou to velké boty, do kterých se musí prezident Stubb vejít. Má však všechny předpoklady, aby to zvládl. Byl premiérem, ministrem zahraničí, to Finsku velmi pomůže. Už nyní má velmi široký mezinárodní profil, byl aktivní na evropské úrovni a je velmi zaměřený transatlanticky. Pro něj bude zásadní vazba na USA, ale i EU je jeho parketa.

Když jsme nakousli finskou politiku, v ní je dlouhodobě velké zastoupení žen. Jak to vidíte například ve srovnání s Českem?

U nás se to možná taky trochu mění, což je dobře. Finsko má tradici rovnosti ve společnosti, což bylo hodně zosobněno bývalou premiérkou Sannou Marinovou.

Jak dnes Finové hodnotí její působení? Jak vnímají její odchod z politické scény?

Celkově dobře, ale na domácí politické scéně to vypadá trochu jinak než v mezinárodním kontextu, kde je vnímána velmi dobře. To, že přivedla zemi do NATO, jí přidává kredit. Na druhou stranu jsou tam nějaké domácí politické otázky. Byla zvolena se silným mandátem od voličů a pak řekla, že odchází. Dnes přednáší po světě a pro některé Finy to podle komentářů, které jsem četl, je určité zklamání.

Jak vzpomínáte na své politické angažmá? Byl jste ministrem zdravotnictví v časech covidové pandemie. Jak to zpětně vnímáte?

Je to nějaká historie, která je se mnou spojená, v dobrém i špatném. Bylo to za složité situace nejen pro mě a celou zemi, ale pro celý svět. Je to za mnou a není to tak, že bych se ohlížel a přemýšlel o minulosti. Teď se soustředím na to, kde jsem. Zastupuji Českou republiku ve Finsku a to je moje práce. Další věci neřeším. Je to pro mě uzavřená kapitola.

Je pro vás politika uzavřená kapitola?

V tuto chvíli je uzavřená. Vždy jsem se soustředil na práci, kterou jsem dělal v tom okamžiku.

S ANO nejednáte o možnosti kandidovat do Poslanecké sněmovny? Jste členem?

Nejsem členem ANO. V tuto chvíli to není téma, které bych jakkoli řešil.

Nejste tedy s hnutím ANO v žádném kontaktu, třeba poradenství se zahraničně-politickým programem?

Přesně tak. Není to nic, co bych teď řešil. Pracuji na Ministerstvu zahraničních věcí, zastupuji Českou republiku v Helsinkách.

Byl jste na tento post politicky nominován. Vidíte své pokračování v diplomatické kariéře?

Je velmi složité říct, co bude. Nikdy jsem to výrazně neplánoval. Ta práce mě naplňuje, vidím v ní smysl, ale co bude dál, to se uvidí.