Článek
„Zjistili jsme, jak těžké je byrokratické břemeno. Na Ukrajině je válka, ale celníci vám vysvětlí, že nemůžete přejet Německo, protože nemáte správnou tonáž na jednu nápravu a že tanky do Německa vůbec nesmí. Je to něco neuvěřitelného,“ postěžoval si nedávno šéf nově zřízeného pozemního velitelství francouzské armády pro Evropu generál Bertrand Toujouse serveru Politico.
Pokud chce podle něj Evropa odstrašit a předejít možné ruské agresi, musí být „o hodně lepší“ v přesouvání tanků, jednotek a munice přes kontinent.
Toujouse má s problémem takzvané vojenské mobility v Evropě zkušenost z roku 2022, kdy Francie posílala vojáky a obrněná vozidla do Rumunska v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu. Na trable při přesunech, byť třeba jen malého počtu vojáků a techniky, ale nejen v posledních dvou letech naráželi i mnozí další velitelé. Jde o dlouhodobou potíž, kterou Evropská unie, členské státy, ale i NATO řeší přinejmenším od roku 2014.
Jistého pokroku se od té doby dosáhlo, ale realita je zřejmě opravdu taková, že zatímco současným debatám o schopnosti dominují jiná témata (neříkáme, že méně důležitá), okamžitá možnost rychlého a spolehlivého pohybu většího množství vojenského personálu a techniky napříč Evropou je i v roce 2024 pořád spíš cílem než dostupnou schopností.
Takový závěr vyplývá nejen ze slov Toujouse, ale i z rozhovorů Seznam Zpráv s plukovníkem generálního štábu v záloze z brněnské Univerzity obrany Zdeňkem Petrášem a analytikem a mimo jiné hlavním autorem nedávno publikované zprávy o stavu připravenosti NATO na ruskou hrozbu od think-tanku Centrum pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) Seanem Monaghanem. Ve stejném duchu o tom ostatně mluvili také například i bývalý velitel amerických sil v Evropě Ben Hodges a zástupce šéfa Evropské obranné agentury (EDA) André Denk ve veřejném podcastu agentury.
Součást odstrašení
Ještě než do tématu zabředneme hlouběji, je důležité zdůraznit, že v podstatě všechny komentáře expertů se týkají stavu věcí za mírových podmínek. Je samozřejmě dost možné, že řada především byrokratických překážek ve vojenské mobilitě by šla v okamžiku hrozby nepřátelského útoku stranou. Má to ale dva háčky.
Jednak je sporné, kdy by se dalo o reálné hrozbě mluvit a kdy ještě ne, a každá země by na to mohla mít jiný pohled. Co je ale možná ještě důležitější – a zmiňovaní experti a bývalí vojáci to zmiňují opakovaně –, je to, že vojenská mobilita (už v době míru) je součástí odstrašení (deterrence), tedy schopnosti odradit nepřítele od útoku vlastní připraveností na konflikt.
Pokud tedy vojenská mobilita, ač třeba z větší části „jen“ v době míru, selhává, snižuje to odstrašující sílu a „zve“ nepřítele k útoku v principu stejně, jako kdyby byla nedostatečná síla sama o sobě (málo vojáků, techniky), chyběly kapacity k jejímu udržení (munice, náhradní díly) nebo jí nikdo neuměl efektivně řídit (velení).
Slovy Hodgese:„V době míru nejsou žádné speciální výjimky, ale vojenská mobilita je o tom, že musí fungovat i bez nich a musí mít odstrašující efekt i v době míru. Musíme ukázat Rusům, že dokážeme dostat věci tam, kam potřebujeme, rychle nebo rychleji než oni.“
„Afghanizace armády“
Příčina problému je v podstatě stejná jako u potíží s financováním armád a kapacitou obranného průmyslu a u dalších klíčových a nyní hojně diskutovaných odvětví – po studené válce nikdo dlouho nepočítal, že Evropě bude hrozit nebezpečí přímo na kontinentě. To se sice v posledních letech začíná měnit, ale dohnat „manko“ z předešlých desetiletí je běh na dlouhou trať.
Podle Petráše se v Česku pro s tímto spojený proces přeměny ozbrojených sil vžilo označení „afghanizace armády“. Velké i malé západní armády podle něj po pádu Sovětského svazu začaly ozbrojené síly utvářet v duchu expedičního charakteru. Měly být schopny zasáhnout kdekoliv na světě v rámci řešení krizových situací, typicky na Blízkém východě a v Africe. „Nebylo proto potřeba vytvářet systém, který by umožnil přesun vysokého počtu jednotek, tanků, dělostřelectva a už vůbec nemluvím o systémech protivzdušné obrany nebo raketových systémech,“ řekl Petráš, který svého času pracoval v Armádě ČR jako důstojník logistické podpory.
„V roce 2008 jsme měli cvičení v Polsku, kam jsme chtěli přesunout 150 vojáků a 30 vozidel. Bylo to 500 kilometrů daleko a přes jedinou hranici. Silniční spojení bylo dobré, ale povolení trvalo vyřídit tři týdny. I přesto, že polští kolegové pracovali ještě usilovněji než jiné země,“ zmínil jeden konkrétní příklad z vlastní zkušenosti Denk, který před svým působením v EDA dosáhl funkce generála v německé armádě a specializoval se na logistiku.
Záběry ze cvičení Steadfast Defender:
„Když jsme v roce 2014 začali nasazovat jednotky do baltských zemí, jedna letecká jednotka mi začala vykazovat nižší úroveň připravenosti. Říkal jsem si: Co se tam asi může dít? Byla to totiž dobrá jednotka. Když jsem to prověřil, řekli mi, že na místo nemůžou dostat náhradní díly, protože dodavatelský řetězec vedl přes tři státy a byly s tím problémy,“ zavzpomínal pro změnu Hodges.
Nejde navíc jen o byrokracii či nedostatečnou nosnost mostů a kapacitu železnic.
Toujouse si postěžoval, že jeho armádě chybí i praktické dovednosti spojené s přesunem. Francouzi podle něj „nenakládali vojenskou techniku na vlak ani jednou za posledních 20 let“.
„Toto know-how se úplně ztratilo, nakládání techniky se vůbec necvičilo, tuto skutečnost francouzský generál zmínil naprosto správně,“ dodal k tomu Petráš.
Co všechno ještě může stát vojenským přesunům v cestě?
Vojenskou mobilitu může zpomalit celá řada rozličných faktorů. Pro představu jsme vybrali následující příklady.
Jak už ale bylo řečeno, situace se v posledních letech postupně začala měnit.
Cílem je „vojenský Schengen“
Problém se na úrovni EU začal řešit nejpozději po ruské anexi Krymu v roce 2014.
Momentálně má EU už druhou verzi společného slibu k vojenské mobilitě, který mimo jiné zahrnuje závazek států k investicím do infrastruktury a zajištění „prioritního přístupu“ ozbrojených sil k cestám a železnicím.
Například Francie, Polsko, Německo a Nizozemsko si sjednaly vlastní dohodu pro vzájemný volnější přeshraniční pohyb vojsk a podobně se dohodly i Řecko, Bulharsko a Rumunsko. „Jde o prozatímní řešení, které může vytvořit novou vrstvu komplexity mezi národními a evropskými dohodami,“ řekl Monaghan s tím, že cílem je vytvořit tzv. vojenský Schengen.
Na úrovni NATO nedávno podle Monaghana došlo ke „značnému pokroku“ díky cvičení Steadfast Defender. Šlo o největší akci od studené války, zúčastnilo se jí 90 tisíc vojáků a zahrnovala trénink na různých úrovních po celé Evropě včetně námořních a vyloďovacích manévrů.
Z pokroku na úrovni Aliance Hodges ještě vypíchl jeden z výsledků loňského summitu NATO ve Vilniusu, kde byly schváleny plány (family of plans), jakým způsobem by NATO bránilo různé oblasti v případě útoku.
„Byl to obrovský krok vpřed. Bez schválení plánů mohli generálové jen odhadovat, co možná budou potřebovat udělat. Teď můžou dávat konkrétní požadavky – že například potřebují dostat to či ono z bodu A do bodu B za tolik a tolik dní. To už je opravdový požadavek, který pomůže zjistit, které cesty jsou využitelné, co je potřeba upravit a tak dále,“ řekl bývalý americký generál.
Nedávno se také v německých médiích objevila zpráva, že Německo už pracuje na tajném plánu, jak zajistit masivní přesun až 800 tisíc lidí a 200 tisíc kusů vojenské techniky přes vlastní území.
Probíhá samozřejmě i celá řada dílčích snah na různých úrovních včetně například projektů Evropské obranné agentury. „Naše iniciativa usiluje o to, aby se všechna povolení k překročení hranice s vojenským materiálem digitalizovala a dala sehnat do tří dnů,“ řekl Denk. Přiznal ale, že je to „velmi ambiciózní úkol“.
To ostatně platí i o celém „vojenském Schengenu“. Ten podle Monaghana sice zůstává „koncepčně poměrně jednoduchým“, ale „politicky složitým“ úkolem.
Své o míře pokroku ve vojenské mobilitě pak říká i fakt, že Evropská komise na posílení infrastruktury pro potřeby vojenských přesunů navrhovala investovat 6,5 miliardy eur, ale na stávající období 2021–2027 bylo přiděleno jen 1,7 miliardy. „Taková částka na poměry infrastrukturního projektu není moc vysoká. Na druhou stranu je to dobrý první krok – vůbec poprvé se zainvestovalo do posílení civilně-vojenského infrastrukturního projektu,“ řekl Denk.
Slabin je víc. A vážnějších
Nakonec ještě jednou zdůrazněme, že vojenská mobilita samozřejmě není zdaleka jedinou oblastí, která vzbuzuje pochybnosti o úrovni odstrašení či připravenosti na konflikt s Ruskem.
Ostatně když jsme se zeptali Monaghana, jestli věří, zda je NATO schopno přesunout všechny jednotky a techniku v souladu s novým plánem (New NATO Force Model) nasadit na východě Evropy do deseti dní 100 tisíc, do 30 dní 200 tisíc a do 180 dní 300 tisíc vojáků, odpověděl následovně: „Limitujících faktorů pro nasazení stovek tisíc vojáků napříč Evropou je hned několik. Patří k nim i limity ve schopnosti rychle přesouvat jednotky, ale nejzávažnější jsou nedostatky v oblasti personálu a klíčových schopností, jako je protivzdušná obrana a munice.“
U vojenské mobility se totiž podle Monaghana přece jen dá teoreticky předpokládat, že řada problémů půjde v případě potřeby odstranit, protože je na rozdíl od ostatních odvětví čistě byrokratická, a nikoliv fyzická. Na druhou stranu Monaghan souhlasí s tím, že mobilitu není dobré podceňovat.
„Důležitost zajištění logistiky pro věrohodnost odstrašení nelze přecenit. Už legendární čínský vojevůdce Sun-c’ prohlásil, že rozdíl mezi pořádkem a nepořádkem leží v logistice. Stačí se podívat na ruská logistická selhání na Ukrajině, aby se člověk přesvědčil, že je to pravda,“ uzavřel.