Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Při pohledu na mapu je na první pohled patrné, že největší pyramidové pole v Egyptě se jako řetízek stáčí podél úzkého pouštního pásu. Ale proč právě tady? Na tuto otázku se soustředil výzkumný tým z univerzity v severokarolínském Wilmingtonu pod vedením americko-egyptské geomorfoložky Eman Ghoneimové.
A podle závěrů, které publikovali v odborném časopise Nature Communications Earth & Environment, se jim patrně podařilo objevit dávno ztracené rameno řeky Nil, které protékalo právě tímto pásmem. A po kterém mohl proudit materiál potřebný na stavbu obřích pohřebních komplexů.
„O vodní cestě, která by procházela severojižním směrem podél míst, kde se stavěly v roce 3000 př. n. l. královské hrobové komplexy, a po níž by se dopravovala významná část materiálu pro stavbu těchto komplexů, se uvažuje už dlouhá desetiletí,“ okomentoval pro Seznam Zprávy objev český egyptolog a arabista Ladislav Bareš z Českého egyptologického ústavu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. „Takže celkem vzato tento objev především potvrzuje a detailně upřesňuje to, o čem se už dlouho uvažuje, a v tom je cenný.“
Vědecký tým profesorky Ghoneimové využil radarové satelitní snímky, historické mapy, geofyzikální průzkumy a analýzu sedimentů. Rozbor usazenin patří k technikám, které využívají archeologové k získávání důkazů o dávné vegetaci či způsobu využití půdy. Dospěl k závěru, že se jim podařilo zmapovat říční rameno, o kterém se domnívají, že zaniklo před tisíci lety v důsledku vleklého sucha a písečných bouří.
„Dosud nikdo si nebyl jistý polohou, tvarem, velikostí ani blízkostí této megavodní cesty ke skutečné poloze pyramid,“ uvedla ve studii Eman Ghoneimová. „Pomocí radarové technologie jsme byli schopni nahlédnout pod písek.“
Obrázek A ukazuje ztracené nilské rameno Ahramat. Lemuje velké množství pyramid z období od Staré říše po Druhé přechodné období – tedy mezi třetí a 13. dynastií. Obrázek B pochází z archivu Egyptského geodetického úřadu a ukazuje kanál Bahr el-Libeini a zbytek ztraceného ramene na historické mapě z roku 1911. Obrázek C: Kanál Bahr el-Libeini a ztracené rameno přeneseny na satelitní podkladovou mapu. Bahr el-Libeini je pravděpodobně posledním zbytkem ramene Ahramat. Obrázek D: Úsek ahramatského ramene viditelný pomocí technologie TDX, nyní je částečně překryt moderním kanálem Bahr el-Libeini. Obrázek E: Hlavní úsek ahramatského ramene, přibližně 20 km dlouhý a 0,5 km široký, lze sledovat v záplavové oblasti podél Západní pouštní plošiny jižně od města Jirza.
Říční rameno, které tým pojmenoval Ahramat (v arabštině výraz pro pyramidy), bylo zhruba 64 kilometrů dlouhé a široké mezi 200 až 700 metry. A jeho tok vedl na úpatí místa, kde leží drtivá většina staroegyptských pyramid. „Jeho lokalizace ukazuje, že existovala vodní cesta, která mohla být využívána k přepravě těžších bloků, vybavení, lidí,“ doplnila pro stanici BBC Suzanne Onstineová, egyptoložka z Memphiské univerzity.
Český egyptolog Bareš ovšem připomíná, že podle dosavadních poznatků se největší část materiálu potřebného na stavbu, především co se pyramid týče, dobývala obvykle v bližším nebo širším okolí stavby.
„Pokud se budeme bavit třeba o pyramidách v Gíze, jsou z převážné části postaveny z bloků vápence těžených ve vzdálenosti maximálně několika set metrů. Tento materiál sloužil pro stavbu jádra zdiva,“ upřesnil Ladislav Bareš. „Po vodní cestě – ať už vedla jakkoli, protože při záplavách, kterým udělala přítrž stavba původní asuánské přehrady, voda dosahovala až k úbočí zvýšených okrajů údolí, kde pyramidy stojí – se dopravovaly cennější materiály. Například kvalitní vápenec, používaný na obložení pyramid nebo na lícní strany zdiva, čedič, používaný na podlahy chrámů přiléhajících k pyramidám, nebo kvarcit (fakticky zvláštní druh pískovce) a červená asuánská žula, eventuálně další materiály. Část pyramid se na počátku 2000 př. n. l. stavěla převážně z nepálených cihel a kámen se v nich používal jen na zvláštní součásti, jako byly vnitřní prostory, eventuálně obložení a podobně.“
Tutanchamon
Jako první člověk moderní éry vstoupil Howard Carter do Tutanchamonovy hrobky. 26. listopadu 1922 poprvé zahlédl ohromující, téměř nedotčený poklad. A svým objevem zažehl nové kolo „egyptománie“. Tutanchamon se stal celebritou.
Jakkoli je objev cenný, na jednu z nejdiskutovanějších otázek – jak se vlastně pyramidy stavěly – odpovědi nedává. „Jen upřesňuje cestu, po které se na staveniště, respektive do jeho blízkosti dopravovala část použitého materiálu. Zejména co se týče velkých pyramid v Gíze, šlo přitom řádově maximálně o jednotky procent z celkového množství materiálu. K vlastní stavbě, to znamená způsobu přepravy materiálu po vlastním staveništi a jeho ukládání do konečné podoby stavby, tedy nové informace nepřináší.“
A k jaké odpovědi se ke způsobu stavby pyramid kloní sám Bareš? „Převažuje názor, že ke stavbě, tedy k přepravě materiálu na místo konečného uložení, se používaly šikmé rampy. Liší se ovšem názory na jejich počet a umístění; samozřejmě tedy pokud pyramidy nepovažujeme za dílo mimozemšťanů, ale to už nespadá do našeho oboru.“
