Žijící draví dědicové dinosaurů mají zuby vyztužené kovem

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Varani komodští jsou jedni z nejzajímavějších dravců současné pozemské přírody. Plazi, kteří ve výjimečných případech dorůstají délky až tří metrů, jsou nejspíš posledním pozůstatkem velkých australských zvířat, která vymřela – zřejmě za notné spoluúčasti člověka – na konci poslední doby ledové.

Varani, žijící na několika indonéských ostrovech, jsou jak mrchožrouti, tak i poměrně efektivní lovci. Jako plazi nemají dost výkonný oběhový systém, aby svou kořist mohli uštvat, umí ovšem účinně útočit za zálohy. Stravu dospělých tak tvoří jeleni, divoká prasata i buvoli.

Výhodou relativně pomalého metabolismu je, že nemusí lovit často. Na posezení mohou spořádat maso odpovídající až 80 procentům své hmotnosti a pak vydrží nejíst i několik týdnů.

Přesto je evoluce k této roli vybavila poměrně dobře: mají třeba ve své spodní čelisti jedové žlázy, kde produkují například látky zabraňující srážení krve. Kořist často nezabijí rovnou, ale poraní ji natolik, že svým zraněním podlehne.

Svůj podíl na tom mnohdy může mít i infekce, jež se do rány dostane z tlamy varanů, která je sídlem řady mikroorganismů způsobujících vážné infekční stavy.

V každém případě mohou varani často ulovit kořist i několikanásobně větší, než jsou sami. Tedy příliš velikou na to, aby ji mohli pozřít celou jako například hadi. To však nebývá velký problém; draví plazi jsou na takovou eventualitu dobře připraveni.

„Řadami zubů ostrých jako břitva ve tvaru steakového nože se zařezávají do kořisti a odtrhávají z ní kusy, které pak polykají,“ popsal jejich chování pro časopis Science Aaron LeBlanc, paleontolog z londýnské King’s College.

Proč se obracet na paleontologa, když komodští „draci“ stále ještě žijí? Protože LeBlanc se svými kolegy je zřejmě první, kdo si všiml na zubech komodských varanů nezvyklého přizpůsobení, které alespoň částečně vysvětluje jejich účinnost. Svá pozorování tým popsal v článku pro časopis Nature Ecology & Evolution.

LeBlanc se varaním zubům věnoval tak trochu z nouze a nedostatku lepšího materiálu. Doufal spíš, že draví ještěři rodu Varanus mu poslouží jako dobrý odrazový můstek k lepšímu pochopení vyhynulých živočichů, především tedy dinosaurů.

Zaměřit se na varany komodské je logické, protože jde o největší příslušníky čeledi varanů, kteří tím pádem musí v řadě ohledů „řešit“ podobné problémy jako jiní velcí dravci, včetně těch už vyhynulých.

A byť se evoluce nikdy nezastaví, úspěšné „triky“ pochopitelně velmi dobře zachovává i po dlouhá časová období. Varani jsou také vzdáleně příbuzní dinosaurům, s nimiž sdíleli posledního společného předka v době před 300 miliony let.

Při prohlídce muzejních exemplářů „dračích“ zubů pod mikroskopem vědci ovšem objevili něco nečekaného: zřetelnou oranžovou linii podél jejich vroubkovaných hran – známku přítomnosti železa v zubech, minimálně tedy v jejich povrchové vrstvě.

Aby se ujistili, že zabarvení není způsobeno tím, co varani jedí, že tedy nejde o důsledek vysokého obsahu železa v potravě, zkontrolovali mléčné zuby zvířat tohoto druhu. Ty se vyvíjejí ještě v dásních plazů předtím, než se vylíhnou, takže dieta je nemůže nijak ovlivnit.

Chemické a strukturální snímky odhalily oranžovou barvu i zubů malých mláďat, což naznačuje, že železitý povlak je běžnou součástí struktury zubů varanů komodských. Jejich organismus koncentruje železo přímo na řezné hrany zubů jako nějakou ochrannou vrstvu, popisuje svůj dojem LeBlanc.

Ochranný povlak může být výhodou i přímo při lovu, nejen při porcování kořisti. Varani totiž svou kořistí při lovu velmi intenzivně cloumají a smýkají. Poškození tedy jejich chrupu hrozí neustále.

Železitá vrstva na zubech je nemusí chránit jen proti fyzickému poškození. Podle práce LeBlancova týmu je povlak poměrně odolný i vůči kyselinám. Což je pro zvířata také výhodné. Nestravitelné složky potravy, jako jsou chlupy či rohy, totiž vyvrhují, takže jejich chrup se dostává do kontaktu s jejich vlastními (a poměrně silnými) trávicími kyselinami.

LeBlancův tým posléze zjistil, že tento způsob zpevnění zubů není ojedinělý jen pro komodské „draky“. Objevil přítomnost železa i u dalších druhů varanů, včetně varana krokodýlího, varana Rosenbergova či varana mangrovového. Všechny měly také v zubech zvýšenou přítomnost železa, ale v menší míře než jejich největší draví příbuzní. Podle LeBlanca to může být jednoduše proto, že jde o menší ještěry s relativně menšími zuby.

Užitečný evoluční „fígl“ není dokonce ani výsadou jen varanů. Autoři charakteristické zbarvení dosvědčili také u několika druhů krokodýlů, včetně aligátorů amerických a krokodýlů mořských.

Pozorování navazují na několik let staré výsledky, které potvrdily oranžové zbarvení – a také přítomnost železa dokonce v různých chemických formách – v zubech bobrů, rypoušů, a dokonce i některých ryb. Ovšem skutečnost, že komodští „draci“ ho zachycují na řezných hranách, může být zatím nejlepším důkazem ochranné role tohoto kovu.

Některé z těchto výsledků by mohly posloužit dokonce jako inspirace pro vývoj odolnějších materiálů pro dentální medicínu. Ne ve všech případech totiž přítomnost železa doprovází oranžová barva a železo přitom zpevňuje sklovinu lépe než vápník, který dává pevnost (nejen) lidským zubům.

Na jednom místě ovšem autoři žádné stopy železa nenašli: a to ve zkoumaných zubech dinosaurů. Podle odborníků to ovšem není až tak překvapivé. V procesu fosilizace dochází k nahrazení původních tkání novým materiálem (minerály). Takže na potvrzení pravděpodobného odhadu, že „fígl“ se železnými zuby pochází už z doby dinosaurů, si budeme muset počkat.