Spor severu s jihem. Proč pořád měníme čas a přicházíme o miliardy i zdraví

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Přeřiďte hodinky o hodinu napřed. Za rok už zřejmě naposledy.“

Pro mnohé možná líbivá zpráva, z dnešního pohledu však mylná a možná i trochu naivní. Nicméně titulky se stejným sdělením vyšly již několikrát. Naposledy a snad nejvážněji se o zrušení střídání letního a zimního - tedy standardního - času na evropském kontinentu mluvilo v roce 2018, přičemž k poslednímu přetáčení hodinek, jak hovoří oblíbené titulkové klišé, mělo dojít ke dni 31. března 2019.

„Lidé to chtějí, my to uděláme,“ prohlašoval tehdejší šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker. Reagoval na veřejnou konzultaci, tedy de facto anketu, kterou si komise zadala a v níž se naprostá většina - konkrétně 84 % - ze 4,6 milionu zapojených občanů ze všech členských států Evropské unie vyslovila pro zrušení přechodu na letní čas.

Uplynulo šest let a stále nic. A v neděli 30. března se den opět mezi druhou a třetí hodinou ranní o šedesát minut zkrátí, jen abychom si na konci října naopak o hodinu přispali.

A tak přirozeně vyvstává jednoduchá otázka: proč? Čím to, že se i přes jednoznačný konsensus a o něj opřené vyjádření svého času prvního muže Evropy stále bude čas měnit?

V každém případě je otázka střídání či nestřídání letního a zimního času jednou z oblastí, kde má nesporný smysl postupovat v celoevropské jednotě. V roce 2021 tak česká vláda sice schválila prodloužení změn času o pět let, tedy pouze do roku 2026, nicméně nelze předpokládat, že by se příští kabinet, který se bude otázkou zabývat, od zbytku kontinentu odchýlil. Odlišný přístup jednotlivých zemí sedmadvacítky by mohl způsobit značné zmatení, zejména třeba při přeshraničním dojíždění za prací.

Vše taky postupovalo poměrně hladce. Juncker, jak slíbil, předložil ještě na podzim 2018 návrh právního aktu, který by sezónní změny hodin ukončil. Podle evropského práva tak jen zbývalo, aby jej schválil Evropský parlament a následně vlády členských států zastoupené v Radě EU.

Parlament v roce 2019 návrh velkou většinou podpořil - pro se vyjádřilo 384 europoslanců, proti jich bylo 153 - ačkoli zákonodárci vzhledem k očekávání brexitu usnesením zároveň navrhnuli, aby se změny času zrušily až v roce 2021. 

Státy však shodu najít nedokázaly.

Příčinu hledejme již v nedostatku samotné veřejné konzultace - mimochodem s přehledem nejširší v historii. Podpora zrušení střídání sice byla jednoznačná a odporovala jí většina obyvatel pouze dvou unijních zemí, Řecka a Kypru, a to jen velmi těsně, Komise ovšem nepoložila doplňující otázku.

Ta se nakonec ukázala zásadní: Letní, nebo zimní? Formulovat z veřejné diskuse jednoznačnou konsensuální odpověď již totiž není ani zdaleka tak snadné. A tak se neshodli ani lídři.

Spor přirozeně vzniká zejména na severojižní dělící linii:

Země dál od rovníku dávají přednost stálému zimnímu času. Celoroční letní čas by totiž znamenal, že ve skandinávských zemích by v prosinci, kdy je den nejkratší, slunce vycházelo až dlouho po desáté hodině dopolední.

Naopak jih vesměs upřednostňuje stálý letní čas, protože přináší delší denní světlo ve večerních hodinách, což je výhodné pro turistiku a venkovní aktivity.

S tím souvisí i tradice dříve začínající pracovní doby v severní Evropě oproti té jižní.

Dílčí dělící linie vedou i napříč jednotlivými společnostmi na základě takzvaného chromotypu, což je označení pro biologickou predispozici člověka, určující, kdy má přirozenou tendenci být vzhůru a kdy spát. Ovlivňuje jej mnoho faktorů včetně genetiky, věku, zdravotního stavu nebo životního stylu.

A rozdělení je zřejmé: sovy vs. skřivani. Ti, co rádi zůstanou déle vzhůru, preferují čas letní, který jim dopřává večerní hodinu slunečního svitu navíc. Naopak ranní ptáčata ocení dřívější východ slunce.

A tak dejme stranou názory a věčné spory a podívejme se na změnu času trochu komplexněji - přesvědčivé argumenty mají na své straně oba tábory.

Pro celoroční zachování standardního času hraje - kromě toho, že je zkrátka standardní - skutečnost, že větší porce slunečního svitu bude posunuta k ranním hodinám. Studie ukazují, že přirozené ranní světlo pomáhá regulovat cirkadiánní rytmy, což vede k lepší kvalitě spánku a vyšší bdělosti během dne. To je klíčové například pro efektivní učení.

Výzkumy totiž ukazují, že začátky školní docházky, které nutí studenty vstávat ještě před východem slunce, mohou vést k nedostatku spánku. To je spojeno s horší pozorností, sníženou výkonností a zdravotními problémy. Trvalý zimní čas tak s tvrzením, že lépe odpovídá přirozeným biologickým hodinám, doporučuje například Americká akademie spánkové medicíny. Prohlášením reagovala na návrh republikánského senátora (dnes ministra zahraničí) Marca Rubia z roku 2023, který prosazoval trvalý letní čas.

Ten by celoročně nechával více světla odpoledne a večer, tedy v době vesměs vymezené na volnočasové aktivity a společenský život. Podle zastánců této varianty by celoroční letní čas umožnil aktivnější život, více fyzického pohybu, což by v konečném důsledku mohlo vést i k pozitivním dopadům na psychiku jednotlivých lidí.

Delší denní světlo by podpořilo i některá odvětví ekonomiky, jelikož za světla jsou na základě různých dat lidé více ochotní nakupovat, chodit do restaurací nebo do sportovních a volnočasových zařízení. Z toho by samozřejmě profitovaly i podniky. Analýzy pak ale naopak ukazují, že uškodit by to mohlo třeba divadlům, jelikož by delšího světla mohli lidé využít jinak než návštěvou kultury.

Rozhodnout spor takzvaně od stolu je tak takřka nemožné. Střídání časů však není vhodnou kompromisní alternativou. Pro zavedenou praxi příliš argumentů nehraje.

Češi poprvé posouvali hodinky o hodinu vpřed poslední dubnový den roku 1916. Jako první na světě. Před tímto datem byl letní čas zaveden pouze na úrovni některých měst, což se však z dlouhodobého pohledu ukázalo jako velmi zmatečná varianta.

A proč právě duben 1916? Tou dobou v Evropě již téměř dva roky hořela první světová válka, která byla velmi náročná mimo jiné energeticky, zejména co se týče spotřeby uhlí. Německé císařství a Rakousko-Uhersko, tehdejší spojenci v rámci tzv. Centrálních mocností, tak na letní měsíce čas o hodinu posunuli směrem k dennímu světlu, aby kriticky potřebnou surovinu ušetřili. Po konci ozbrojeného konfliktu se ale se změnami času zase rychle skončilo.

Znovu se s nimi pak na našem území začalo v roce 1940. Datum zasazené do dalšího krvavého konfliktu opět ne náhodou. Důvody byly stejné. Tentokrát u nás letní čas světovou válku přežil o čtyři roky. S praxí se skončilo v roce 1949.

Potřetí a zatím naposledy jsme letní čas uzákonili v roce 1979. A opět ze stejné příčiny. Tou dobou samozřejmě neprobíhala světová válka - alespoň tedy ne ta konvenční -, ale celá Evropa čelila významné energetické krizi.

Hlavní důvod, proč byl kdy letní čas vůbec zaveden, je tedy zřejmý. Měl přinést energetické úspory v době krize. Evropa si v důsledku ruské invaze na Ukrajinu energetickou krizí prochází i v posledních letech a její dozvuky stále pociťujeme. Je tedy v tuto chvíli na místě o zrušení střídání letního a zimního času uvažovat?

Prvně by to byla úvaha spíše akademická, jelikož žádný návrh již na evropském stole neleží, a jednak není vhodné dělat ukvapené závěry. Metaanalýza 44 studií z roku 2017 zjistila, že letní čas vede během dnů, kdy platí, k úspoře elektřiny v průměru o tři desetiny procenta.

V České republice byla energetická úspora vyčíslena naposledy ještě v předpandemické době. V roce 2019, kdy téma vzhledem k realistickým evropským diskusím veřejným prostorem rezonovalo, se hovořilo o přibližně 45 milionech korun ročně. To z pohledu národního hospodářství znamená zcela zanedbatelnou částku - v poměru k tehdejšímu hrubému domácímu produktu šlo o přibližně osm desetitisícin procenta.

V některých zemích je toto číslo větší, jelikož se zvyšuje zároveň se vzdáleností od rovníku, naopak v subtropických oblastech je každoroční nastolování letního času energeticky neúsporné. A tak tam k němu také nedochází. Mapa naznačuje, že v současné době je rituál přeřizování hodinek, k němuž dochází každého půl roku, záležitostí zejména prostoru na březích severního Atlantiku.

Otázkou je na jak dlouho, jelikož prezident USA, kde je o hodinu více již od 9. března, Donald Trump se v prosinci loňského roku vyjádřil pro jeho zrušení. „Republikánská strana se bude ze všech sil snažit zrušit letní čas, který má sice malou, ale silnou voličskou základnu, ale neměl by!“ napsal v příspěvku na své sociální síti Truth Social. „Letní čas je nepohodlný a pro náš národ velmi nákladný.“

Nákladný? Vždyť na energetické úspoře - byť velmi drobné - panuje v podmínkách USA podobně jako Evropy shoda mezi všemi studiemi. Donald Trump má ovšem v tomto pravdu.

Spotřeba elektrické energie totiž není jediným ekonomickým aspektem souvisejícím s přetáčením hodinek.

„Problém je v tom, že jedinci utrpí skutečnou ztrátu, když dojde k náhlému zkrácení jejich denního režimu,“ vysvětluje profesor Joan Costa-i-Font z London School of Economics (LSE), který loni na této univerzitě publikoval tematickou studii. „Tím, že se na jaře posunou hodiny o hodinu dopředu, se zkrátí celkový čas, který mají jednotlivci k dispozici ve svém rozvrhu, a vzniknou nová časová omezení ve dnech následujících po přechodu. Zjistili jsme škodlivé účinky na spánek a fyzické zdraví a na pocity únavy, stresu, časového stresu a duševního zdraví.“

Ve dnech následujících po jarním přechodu na letní čas se například zvyšuje pravděpodobnost srdečního infarktu, zvyšuje se celkový počet hospitalizací a stoupá i počet návštěv u lékaře. Z toho v konečném důsledku plynou náklady na zdravotnictví. Účastníci studie LSE také celkově častěji uváděli, že se ve dnech po změně času cítí „vyčerpaní“ a „méně energičtí“.

Rozhození spánkového rytmu způsobuje nedostatek spánku, který je pro lidský organismus nezbytný. Změna je kromě zvýšeného rizika kardiovaskulárních onemocnění spojena též s pomalejším metabolismem, zhoršeným mentálním zdravím, duševní pohodou a se zvýšenou produkcí zánětlivých markerů v reakci na stres.

Únava se navíc propisuje do různých aspektů života - například studie z roku 2020 analyzující databázi více než 700 000 amerických smrtelných dopravních nehod zjistila, že v pracovním týdnu po zkrácení dne o hodinu dochází k šestiprocentnímu nárůstu rizika v bezpečnosti dopravního provozu. Jiná studie podobné závěry přinesla v souvislosti s počtem úrazů na pracovišti.

Negativní jsou i dopady v oblasti produktivity práce. Slovy Costy-i-Fonta: „Zjistili jsme, že počet odpracovaných hodin se v pondělí po přechodu na nový systém zvyšuje zhruba o 40 minut, zatímco doba, kdy respondent začíná pracovat, zůstává stejná,“ vysvětluje profesor. „To naznačuje, že respondenti tento den pracují s minimálně o hodinu kratším spánkem, což má vliv na jejich individuální produktivitu,“ dodává s tím, že nižší produktivita je patrná i v následujících dnech.

Studie jedné z předních britských škol ekonomické dopady letního času zároveň i kvantifikovala, odečetla od nich jeho známé přínosy a přišla s poměrně drsným verdiktem. „Z naší analýzy nákladů a přínosů vyplývá, že ukončení letního času by bylo spojeno se zvýšením blahobytu, které by v Evropě odpovídalo přírůstku příjmů ve výši zhruba 754 eur na obyvatele ročně.“

Suma, která odpovídá asi 18 500 korunám, je významná. V České republice s přibližně 10,8 milionů obyvatel (pro výpočet byly použity takto zaokrouhlené hodnoty, pozn. red.) toto číslo znamená 199,8 miliard.

Takovéto číslo samozřejmě plně na české poměry přenést nelze, jelikož některá výchozí data jsou zde jiná. Například průměrná cena za jednu noc hospitalizace je zde až za evropským průměrem. Na sdělení to nicméně nic nemění - případný konec přecházení ze zimního času na letní by byl ekonomicky přínosný v řádu miliard.

No ano, jenomže jedna otázka je stále nezodpovězená. Který čas má tedy platit…